Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Hany Zadražilové, zastoupené JUDr. Milanem Čoudkem, advokátem, sídlem U Černé věže 304/9, České Budějovice, proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. ledna 2022 č. j. 16 C 34/2017-242, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. září 2022 č. j. 7 Co 794/2022-267 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2023 č. j. 25 Cdo 22/2023- 310, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se domáhá zrušení napadených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejího práva na řádný proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy.
2. V řízení, které předcházelo podání ústavní stížnosti, bylo rozhodováno o zásahu spočívajícím v záchranných a likvidačních pracích, které bylo nutné provést, neboť v důsledku silného poryvu větru došlo ke zřícení obvodové konstrukce seníku ve vlastnictví stěžovatelky. Stěžovatelka se žalobou ze dne 26. 1. 2017 domáhala proti žalovanému 1. Jiřímu Husovi a 2. obci H. (která později přistoupila do řízení na straně žalovaného) zaplacení částky 170 913 Kč s příslušenstvím. Žalovaná částka měla představovat náhradu škody, která stěžovatelce vznikla tím, že 1. žalovaný měl po stržení štítových zdí seníku bagrem rozdrtit konstrukci krovu s osinkocementovou krytinou, v důsledku čehož krov a střešní plášť nemohou být demontovány a dále využity, ale musí být odborně zlikvidovány, neboť jde o nebezpečný odpad.
3. Okresní soud v Českých Budějovicích napadeným rozsudkem, v pořadí druhým - poté, co mu byla věc vrácena k dalšímu řízení rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2019 č. j. 25 Cdo 3778/2018-136 - žalobu stěžovatelky zamítl. Krajský soud v Českých Budějovicích následně napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu. S odkazem na jeho skutkové a právní závěry krajský soud zdůraznil, že předmětná stavba byla dlouhodobě v neudržovaném stavu, částečně vyhořela a již v roce 2011 správní orgány stěžovatelku vyzývaly k jejímu zajištění.
Dne 31. 3. 2015 došlo působením povětrnostních vlivů ke zřícení obvodových zdí a střešní konstrukce. Po zřícení stavby zde zasahovala jednotka Hasičského záchranného sboru Jihočeského kraje (dále jen "HZS"), Policie České republiky, jednotka Sboru dobrovolných hasičů obce H. (dále jen "SDH") a na místo se dostavil i starosta obce. Stěžovatelku nebylo v době události možné zkontaktovat. Vzhledem k tomu, že hrozilo zranění osob nezajištěnými zbytky stavby, bylo velitelem HZS za přítomnosti jednotky SDH rozhodnuto o jejich demolici.
Krajský soud konstatoval, že okresní soud tudíž správně přihlédl k § 30 zákona č. 239/2000 Sb., o integrovaném záchranném systému a o změně některých zákonů, podle nějž za škodu způsobenou záchrannými a likvidačními pracemi při mimořádných událostech odpovídá stát (dále jen "zákon č. 239/2000 Sb.).
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky zamítl. Dovolání shledal přípustné pro otázku, jaké jednání je třeba pokládat za zásah složek integrovaného záchranného systému, za něž nese odpovědnost stát, neboť tato otázka nebyla v jeho rozhodovací praxi za daných skutkových okolností doposud řešena. Dovolání stěžovatelky však neshledal důvodným, když dovodil, že v posuzované věci nebylo sporu o tom, že došlo k mimořádné události ve smyslu zákona č. 239/2000 Sb., a že bylo třeba provést tomu odpovídající záchranné a likvidační práce.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nesouhlasí s hodnocením zásahu jako zásahu integrovaných složek. Zásah integrovaných složek byl podle stěžovatelky ukončen odjezdem HZS. Stěžovatelka namítá, že pro další postup měl být zajištěn statik, který by rozhodl, zda rozdrcení objektu je nutné či zda je povinna zabezpečit odstranění závadného stavu jiným způsobem. Podle stěžovatelky byly příkazy k rozdrcení objektu vydány svévolně a došlo jimi ke zničení soukromého majetku a omezení jejích práv.
6. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelky a napadenými rozhodnutími, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná
7. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat jen tehdy, postihují-li chybná interpretace nebo aplikace podústavního práva nepřípustně některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo jsou v rozporu s požadavky řádného procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, příslušejí civilním soudům. Zřetelně tak zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, nedošlo-li jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, k porušení ústavně zaručených práv a svobod.
8. Těžiště ústavní stížnosti představuje polemika stěžovatelky s právními závěry obecných soudů, že v dané věci došlo k mimořádné události ve smyslu zákona č. 239/2000 Sb. K této polemice je třeba především uvést, že povahou předmětného zásahu se soudy všech stupňů podrobně zabývaly a své závěry srozumitelně a logicky odůvodnily. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že k výkladu tzv. podústavního práva, je právě Nejvyšší soud tím orgánem, jemuž přísluší sjednocovat judikaturu obecných soudů.
9. Nejvyšší soud v napadeném rozsudku řádně odůvodnil svůj závěr, že v dané věci šlo o mimořádnou událost ve smyslu zákona č. 239/2000 Sb. U částečně zřícené budovy stěžovatelky zjevně probíhaly práce, které směřovaly k odstranění rizik spojených s částečně zřícenou a nestabilní budovou. Akce se účastnilo více složek integrovaného záchranného systému, následně se pak s ohledem na okolnosti vzdálil HZS, tedy složka, jejíž velitel během její přítomnosti na místě prvně v souladu s § 19 odst. 1 zákona č. 239/2000 Sb. velel, a který také rozhodl o nutnosti místo zajistit tak, aby nehrozilo nebezpečí zřícení zbylých částí stavby.
Nejvyšší soud konstatoval, že skutečnost, že k destrukci střešní konstrukce došlo až po předání místa k zajištění jednotce dobrovolných hasičů (tedy další složce integrovaného záchranného systému) a v návaznosti na to ke změně osoby velitele na místě, pak sama o sobě nemůže nic změnit na tom, že šlo o práce podle § 30 zákona č. 239/2000 Sb., za něž nese odpovědnost stát. Nejvyšší soud zdůraznil, že z pohledu znění zákona přitom není rozhodné, provedla-li samotné stržení konstrukce na pokyn velitele třetí osoba (1.
žalovaný). Z provedeného dokazování vyplynulo, že 1. žalovaný konstrukci nestrhnul svévolně, na základě svého vlastního rozhodnutí, ale dané práce provedl právě na pokyn velitele zásahu organizujícího likvidační práce k odstranění následků způsobených mimořádnou událostí ve smyslu zákona č. 239/2000 Sb.
10. Ústavní soud nemůže přisvědčit námitce stěžovatelky o tom, že právní závěry soudů odporují zjištěným skutečnostem. V dané věci jde pouze o výklad a použití podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Ústavní soud neshledává, že by ústavní stížností napadená rozhodnutí byla projevem svévole nebo v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
11. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. března 2024
Jan Svatoň, v. r. předseda senátu