Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Michala Gašpárka, zastoupeného Mgr. Ondřejem Toulem, advokátem, AK se sídlem Na Poříčí 1070/19, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2018 č. j. 4 Afs 177/2018-38, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a)], se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, stěžovatel samostatně podniká jako fyzická osoba v oblasti silniční dopravy. Finanční úřad pro Ústecký kraj, územní pracoviště v Litoměřicích (dále jen "správce daně"), u něj dne 30. 1. 2014 zahájil daňovou kontrolu daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2011 a roku 2012, během níž dospěl mimo jiné k závěru, že stěžovatel v rozporu se zákonem nezahrnul do základu daně hotovostní úhrady od společnosti MGA CZ, s. r. o., za pronájem automobilů, přepravu a další práce. Následně správce daně vydal dne 13. 5. 2015 dodatečné platební výměry, jimiž stěžovateli doměřil daň z příjmů fyzických osob, a to jednak za zdaňovací období roku 2011 ve výši 335 160 Kč (společně s povinností zaplatit penále ve výši 67 032 Kč), jednak za zdaňovací období roku 2012 ve výši 369 627 Kč (společně s doměřením daňového bonusu ve výši -26 808 Kč a povinností zaplatit penále ve výši 79 287 Kč). Odvolání stěžovatele Odvolací finanční ředitelství rozhodnutím ze dne 10. 12. 2015 zamítlo.
3. Proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství podal stěžovatel správní žalobu ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud"). Obdobně jako již v řízení před orgány finanční správy (a následně také v kasační stížnosti) namítal, že základ daně měl být snížen o příjmy přijaté v hotovosti od společnosti MGA CZ, s. r. o., neboť smlouvy uzavřené s touto společností neměly ani písemnou formu, ani formu notářského zápisu, ani nebyly podepsány úředně ověřeným podpisem, a byly proto absolutně neplatné. V kasační stížnosti k tomu doplnil, že se nejedná o příjem, nýbrž o bezdůvodné obohacení. Dále stěžovatel uvedl, že dodatečné platební výměry nejsou dostatečně odůvodněny, neboť zpráva o daňové kontrole postrádá hodnocení všech důkazních prostředků a není z ní zřejmé, ke kterým důkazním prostředkům správce daně přihlédl a ke kterým nikoli. Zpráva o daňové kontrole navíc nebyla se stěžovatelem projednána, nedošlo proto k řádnému ukončení daňové kontroly.
4. Krajský soud rozsudkem ze dne 9. 5. 2018 č. j. 15 Af 21/2016-40 stěžovatelovu žalobu zamítl jako nedůvodnou. Dospěl k závěru, že absolutní neplatnost smluv uzavřených mezi stěžovatelem a společností MGA CZ, s. r. o., nemá v posuzovaném případě žádné daňové důsledky. V případě daně z příjmů (oproti např. dani z nabytí nemovitých věcí) daňové právo nestanoví, že právní následky plnění na základě smluv mohou nastat pouze na základě jejich platného sjednání. Vzhledem k tomu, že na základě předmětných smluv docházelo k faktickému plnění (smlouvy byly dodržovány, stěžovatel podle nich plnil a realizované služby a práce mu byly uhrazeny) a smluvní strany tak jejich absolutní neplatnost nijak nereflektovaly, plnění z těchto smluv je daňově relevantním příjmem. K odůvodnění zprávy o daňové kontrole krajský soud konstatoval, že obsahuje jak výsledek kontrolního zjištění, tak i provedení a hodnocení všech stěžovatelem navržených důkazů. Jsou z ní rovněž patrné úvahy správce daně ohledně příjmů a výdajů, které při stanovení daně zohlednil. Krajský soud nepřisvědčil ani námitce, že daňová kontrola nebyla řádně ukončena. Stěžovatel byl při projednání zprávy o daňové kontrole dne 9. 3. 2015 řádně zastoupen daňovým poradcem, přičemž osobní účast stěžovatele nebyla nezbytná (stěžovateli nicméně nic nebránilo, aby se projednání účastnil). Kasační stížnost stěžovatele byla Nejvyšším správním soudem zamítnuta. Ve svém posouzení se Nejvyšší správní soud ztotožnil se závěry krajského soudu, přičemž pouze doplnil, že námitka, že se jednalo o bezdůvodné obohacení, není důvodná, neboť rozhodující je otázka, že se jednalo o skutečný příjem, který se projevil v majetkové sféře stěžovatele.
5. Průběh řízení a obsah napadeného rozhodnutí je účastníkům znám (a je ostatně dostupný tak jako všechna ostatní rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a krajských soudů ve věcech správního soudnictví na www.nssoud.cz), Ústavní soud proto pokládá jejich podrobnější rekapitulaci za neúčelnou.
6. V podstatě shodnou argumentaci jako v předchozích řízeních stěžovatel předkládá i nyní v ústavní stížnosti. Má za to, že dodatečné platební výměry nebyly dostatečně odůvodněny, neboť neobsahovaly informaci, že odůvodnění lze nalézt ve zprávě o daňové kontrole. Samotné odůvodnění nadto podle stěžovatele postrádalo elementární prvky nezbytné pro zachování zákonných a ústavních předpokladů pro rozhodnutí správního orgánu. Odkaz na zprávu o daňové kontrole nemůže zprostit orgán veřejné moci povinnosti dodržovat nároky plynoucí z práva na spravedlivý proces. Povinnost odůvodnit správní rozhodnutí brání svévoli orgánů veřejné moci. Dále stěžovatel opakuje své námitky týkající se absolutní neplatnosti smluv uzavřených se společností MGA CZ, s. r. o., a polemizuje s názorem Nejvyššího správního soudu, že bezdůvodné obohacení je příjmem, ze kterého je jednotlivec povinen zaplatit daň.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
8. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Takové nedostatky však v projednávané věci shledány nebyly. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí se Ústavní soud domnívá, že se obecné soudy vypořádaly se všemi námitkami stěžovatele. Jak již bylo zdůrazněno, Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat činnost obecných soudů z hlediska podústavního práva, nemůže být stavěn do role další instance obecného soudnictví. Stěžovatel přitom v ústavní stížnosti uplatňuje v zásadě shodnou argumentaci jako před obecnými soudy a pouze volně ji propojuje s porušením naříkaných základních práv.
10. V předmětném řízení stěžovatel brojí proti doměření daně z příjmů dvěma okruhy námitek, jednak má za to, že dodatečné platební výměry nebyly řádně odůvodněny, jednak je přesvědčen, že plnění z absolutně neplatných smluv uzavřených se společností MGA CZ, s. r. o., nemělo být zahrnuto do základu daně. Ústavní soud předně předesílá, že v rozporu s tvrzením stěžovatele správce daně v odůvodnění dodatečných platebních výměrů výslovně uvedl, že za odůvodnění se v souladu s § 147 odst. 4 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, považuje zpráva o daňové kontrole ze dne 9.
3. 2015 č. j. 607331/15/2507-60562-507114, která byla projednána dne 9. 3. 2015 a dne 17. 4. 2015. Zprávu o daňové kontrole tedy jasně identifikoval a její použití odůvodnil odkazem na relevantní zákonné ustanovení, podle kterého dojde-li ke stanovení daně výlučně na základě výsledku daňové kontroly, považuje se za odůvodnění zpráva o daňové kontrole. Ústavní soud v takovémto postupu neshledal namítanou svévoli, resp. zásah do práva na spravedlivý proces. Stěžovatel byl během daňové kontroly informován o předběžných zjištěních správce daně, ke kterým se mohl vyjádřit a navrhovat k jejich vyvrácení důkazy.
Se zprávou o daňové kontrole byl následně seznámen a byla s ním řádně projednána (k tomu viz body 21 a 22 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu). K samotnému odůvodnění zprávy o daňové kontrole Ústavní soud konstatuje, že řádné odůvodnění je jedním ze základních aspektů práva na spravedlivý proces. Smyslem odůvodnění je především seznámení účastníků řízení s úvahami, na nichž orgán veřejné moci založil své rozhodnutí. Jeho nezbytný rozsah se přitom odvíjí od předmětu řízení a povahy rozhodnutí, jakož i od návrhů a argumentů uplatněných účastníky řízení, se kterými se daný orgán musí adekvátně vypořádat [srv.
např. nález sp. zn. I. ÚS 3755/17 ze dne 15. 8. 2018]. Obecné soudy po prostudování zprávy o daňové kontrole konstatovaly, že obsahuje důkazy, z nichž správce daně při posouzení skutkového stavu vycházel, a úvahy ohledně příjmů a výdajů relevantních pro stanovení daně. Dvě instance správního soudnictví, majíce k dispozici celý spisový materiál orgánů finanční správy, tak odůvodnění zprávy o daňové kontrole s ohledem na uvedené požadavky vyplývající z judikatury Ústavního soudu již přezkoumaly. Vzhledem k tomu, že stěžovatel pouze opětovně zcela obecně namítá nedostatek "elementárních prvků" odůvodnění správních rozhodnutí, aniž by odkázal na jakékoli konkrétní pochybení, neshledává Ústavní soud v postupu obecných soudů jakýkoli nedostatek dosahující ústavněprávní roviny.
11. Ve zbytku ústavní stížnosti stěžovatel pouze opakuje námitky týkající se výkladu podústavního práva, konkrétně otázky daňových důsledků absolutní neplatnosti smluv uzavřených mezi stěžovatelem a společností MGA CZ, s. r. o., jimiž se již zabývaly obecné soudy a jež byly vypořádány v napadeném rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, jakož i ve výše označeném rozsudku krajského soudu. Ústavní soud v závěru obecných soudů, že vzhledem k faktickému plnění předmětných smluv, nemá jejich absolutní neplatnost daňové důsledky, které soudy řádně odůvodnily a podepřely odkazy na zákonná ustanovení a předchozí judikaturu, nespatřuje žádný důvod protiústavnosti. Posouzení obecných soudů nezasahuje nepřiměřeně některé ze základních práv a svobod, není výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, ani není v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Smyslem zákonného požadavku na kvalifikovanou formu smluv uzavřených mezi společností a jejím jediným společníkem, který je rovněž za společnost oprávněn jednat, je zabránění střetu zájmů vedoucímu k případnému poškození zájmů společnosti. Není jakéhokoli rozumného důvodu, aby v situaci, kdy bylo podle předmětných smluv plněno, a jedna smluvní strana si plnění zahrnula do daňově uznatelných výdajů, příjem druhé smluvní strany nebyl podroben zdanění.
12. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatele dotčenými rozhodnutími porušena nebyla. Rozhodnutí obecných soudů i orgánů finanční správy totiž nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních či správních rozhodnutí. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Z tohoto důvodu Ústavní soud již samostatně nerozhodoval o návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. listopadu 2018
Ludvík David, v. r. předseda senátu