II.ÚS 303/26 ze dne 18. 3. 2026
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky A.
I. P., zastoupené Mgr. Michaelou Nálevkovou, advokátkou, sídlem Tyršova 2071, Benešov, proti výroku I. 1.3., 1.4. a 1.6 rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 32 Co 197/2025-229 ze dne 30. 9. 2025 a výrokům III a VI rozsudku Okresního soudu v Mělníku č. j. 42 P 24/2025-96 ze dne 26. 5. 2025, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mělníku, jako účastníků řízení, a dále a) K. S., a nezletilých b) K.
V. S., c) K. A. S. a d) M. E. S., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí v tam specifikovaném rozsahu (mezi což Ústavní soud vzhledem k obsahu ústavní stížnosti a tam obsažené argumentaci směřující proti výrokům o běžném výživném podřadil také výrok I. 1.6 rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn výrok VI rozsudku soudu prvního stupně). Tvrdí, že jimi byla porušena její práva zejména podle čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 32 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Dále namítá porušení čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že Okresní soud v Mělníku ("okresní soud") v záhlaví označeným rozsudkem mimo jiné rozhodl o svěření nezletilých vedlejších účastníků c) a d) do střídavé péče stěžovatelky coby matky a vedlejšího účastníka a) ["otec"] a o svěření nezletilého vedlejšího účastníka b) do péče matky. Dále uložil otci povinnost přispívat na výživu nezletilého vedlejšího účastníka c) částkou 2 000 Kč měsíčně, na výživu nezletilé vedlejší účastnice d) částkou 1 000 Kč měsíčně (napadený výrok III) a na výživu nezletilého vedlejšího účastníka b) částkou 4 500 Kč měsíčně (napadený výrok VI). Současně uložil stěžovatelce povinnost přispívat na výživu nezletilého vedlejšího účastníka c) částkou 3 500 Kč měsíčně a na výživu nezletilé vedlejší účastnice d) částkou 2 000 Kč měsíčně (výrok IV).
3. K odvolání stěžovatelky i otce Krajský soud Praze ("odvolací soud") v záhlaví označeným rozsudkem mimo jiné změnil rozsudek okresního soudu tak, že svěřil nezletilé vedlejší účastníky c) a d) do rovnoměrné péče rodičů a nezletilého vedlejšího účastníka b) do asymetrické střídavé péče rodičů v rozsahu čtyř a deseti dnů s větším rozsahem péče stěžovatelky. Dále změnil rozsudek okresního soudu ve výroku III tak, že otec je povinen přispívat na výživu nezletilého vedlejšího účastníka c) částkou 1 600 Kč měsíčně a na nezletilou vedlejší účastnici d) částkou 1 400 Kč měsíčně (napadený výrok I. 1.3); ve výroku IV jej změnil tak, že stěžovatelka je povinna přispívat na výživu nezletilého vedlejšího účastníka c) částkou 4 000 Kč měsíčně a nezletilé vedlejší účastnice d) částkou 3 200 Kč měsíčně (napadený výrok I. 1.4); a ve výroku VI tak, že stěžovatelka i otec jsou oba povinni přispívat na výživu nezletilého vedlejšího účastníka b) shodně 3 000 Kč měsíčně (napadený výrok I. 1.6).
II. Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy odmítly provést důkazy způsobilé vyvrátit tvrzení otce o jeho příjmech a majetkových poměrech, a to pouze s odkazem na to, že "nemají o nich pochybnosti", aniž by vysvětlily, z čeho tato jistota vyplývá. Konkrétně nebyly provedeny důkazy v podobě WhatsApp zprávy dokládající komunikaci o jeho pobytu v Rusku, výpisů z jeho účtů, výpisů z živnostenského rejstříku ani dalších listin k jeho skutečným příjmům a úsporám, stejně jako zprávy dokládající jeho postoj k úhradě nákladů na děti. Soudy se tak spokojily s jeho tvrzeními, neověřily jejich pravdivost a rezignovaly na povinnost zjistit řádně a úplně skutkový stav, ačkoliv právě tyto důkazy měly založit důvodné pochybnosti.
5. Zároveň se soudy podle stěžovatelky nevypořádaly s její argumentací, že při stanovení výživného je nutné zohlednit nejen příjmy, ale i skutečné výdaje a reálný podíl rodičů na nákladech nezletilých dětí, včetně nákladů mimořádných, přičemž není zřejmé, zda a jak byly tyto skutečnosti promítnuty do výše výživného. Nezkoumaly, kdo náklady fakticky nese, ani její tvrzení, že dlouhodobě hradí většinu výdajů, a neobjasnily, jak dospěly ke konkrétním částkám výživného. Rozhodnutí tak považuje za nepřezkoumatelná, založená na neúplně zjištěném skutkovém stavu a vykazující znaky libovůle.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
7. Ústavní soud není k projednání ústavní stížnosti příslušný ve vztahu k napadeným výrokům rozsudku okresního soudu, které byly změněny napadenými částmi výroků rozsudku odvolacího soudu, protože Ústavní soud není oprávněn rušit rozhodnutí (nebo jeho část), které bylo změněno, a tím tak nahrazeno.
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části, k jejímuž projednání je příslušný, zjevně neopodstatněná.
9. Stěžovatelka brojí proti výrokům o běžném výživném pro nezletilé vedlejší účastníky. Ústavní soud předesílá, že výše výživného je výsledkem individuálního posouzení konkrétní věci, přičemž oba rodiče přispívají na výživu dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů a dítě má právo podílet se na jejich životní úrovni (§ 913 a § 915 občanského zákoníku). Soud je povinen zjistit skutkový stav v potřebném rozsahu a vycházet nejen z faktických příjmů rodičů, ale i z jejich celkových majetkových poměrů a životní úrovně (srov. nález sp. zn. III. ÚS 511/05 ze dne 16. 3. 2006). Současně platí, že ačkoli je stanovení výživného do značné míry věcí volné úvahy soudu, tato úvaha musí být přezkoumatelná a srozumitelně odůvodněná (srov. nález sp. zn. I. ÚS 299/06 ze dne 12. 9. 2006). 10.
Ústavní soud zároveň zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecné justice a nepřísluší mu přezkoumávat věcnou správnost rozhodnutí o výživném. Zasahuje pouze tehdy, dojde-li k extrémnímu vybočení z mezí ústavnosti, zejména k libovůli, opomenutí podstatných důkazů či nepřezkoumatelnosti rozhodnutí (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010). V rodinně-právních věcech přitom zaujímá zvlášť zdrženlivý přístup, neboť jsou to obecné soudy, které mají k projednávané věci bezprostřední vztah a provádějí dokazování.
11. V projednávané věci Ústavní soud neshledal, že by odvolací soud předestřená východiska nedodržel. Naopak Ústavní soud dospěl k závěru, že skutkový stav byl zjištěn v dostatečném rozsahu, odvolací soud vycházel z relevantních podkladů a jeho závěry nelze považovat za svévolné či nepřezkoumatelné.
12. Stěžovatelka v prvé řadě namítá, že v řízení nebyly provedeny jí navržené důkazy, konkrétně WhatsApp zprávy dokládající pobyt otce v Rusku a jeho postoj k úhradě nákladů na děti, výpisy z jeho účtů a výpisy z živnostenského rejstříku, což lze kvalifikovat jako namítanou vadu tzv. opomenutých důkazů. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že obecné soudy nejsou povinny provést všechny navržené důkazy; jsou však povinny odůvodnit, proč tak neučinily (srov. nález sp. zn. I. ÚS 854/09 ze dne 9. 12. 2009).
13. Ústavní soud shledal, že odvolací soud řádně odůvodnil, proč některé z navrhovaných důkazů neprovedl, a to jak důkazy navrhované stěžovatelkou, tak i otcem. Srozumitelně vyložil, že výpisy z účtů samy o sobě, bez dalšího dokazování o původu finančních prostředků a důvodech jednotlivých transakcí, nepředstavují způsobilý podklad pro zjištění skutečné výše příjmů povinného rodiče, obdobně jako navrhované fotografie či výpisy z rejstříku. Ve vztahu k navrhovaným zprávám pak uvedl, že jejich provedení nepovažuje za potřebné, neboť nebylo pochyb, že komunikace rodičů je problematická (srov. bod 40 jeho rozsudku). Uvedené úvahy nelze z ústavního hlediska označit za nepřiměřené. Kromě toho lze poukázat na protokol z jednání před odvolacím soudem ze dne 29. 9. 2025, u něhož stěžovatelka uvedla, že vyjma výpisů z účtu - jejichž vyžádání a provedení bylo zamítnuto - nemá další důkazní návrh.
14. Ani ze samotných tvrzení stěžovatelky nevyplývá, v čem konkrétně by se majetkové poměry otce měly podstatně lišit od těch, z nichž soud vycházel. Odvolací soud při zjišťování majetkových poměrů obou rodičů vycházel zejména z potvrzení o příjmech od zaměstnavatele. Otec byl navíc v řízení vyslechnut a vyjádřil se jak ke své aktuální majetkové situaci, tak i k dalším, nepravidelným zdrojům příjmů (např. občasně vykonávaným brigádám). Pokud za této situace odvolací soud jeho tvrzení považoval za věrohodná a jeho příjmovou situaci za dostatečně prokázanou, neshledává v tom Ústavní soud nic protiústavního. Závěr odvolacího soudu, že z žádného z důkazů nevzešly důvodné pochybnosti o rozsahu příjmů otce, proto obstojí. 15.
Námitka stěžovatelky, že soudy "neměly pochybnosti" o příjmové a majetkové situaci otce, aniž by uvedly, z čeho tato jistota vyplývá, pak ve svém důsledku směřuje proti hodnocení důkazů, které je doménou obecných soudů. Ústavní soud neshledal, že by toto hodnocení bylo svévolné či vybočovalo z mezí ústavnosti; naopak skutková zjištění i právní závěry byly učiněny řádným způsobem a není důvod, aby do nich zasahoval.
16. Pokud jde o námitku nedostatečného odůvodnění výše výživného, Ústavní soud ji rovněž neshledal opodstatněnou. Odvolací soud dostatečně, byť stručně, vymezil, z jakých příjmů rodičů vycházel, jaké odůvodněné potřeby nezletilých dětí zohlednil a jak přihlédl k rozsahu péče jednotlivých rodičů, který je u dvou dětí rovnoměrný a u jednoho nerovnoměrný. Za této situace nelze rozhodnutí považovat za nepřezkoumatelné či nedostatečně odůvodněné. Samotná polemika stěžovatelky s výší výživného pak postrádá ústavněprávní relevanci (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2238/15 ze dne 23. 3. 2016).
17. Stěžovatelka dále namítá, že soudy nezohlednily její tvrzení o tom, že dlouhodobě hradí většinu výdajů na děti. Ani tuto námitku však Ústavní soud neshledal opodstatněnou. Ze spisu nevyplývá, že by tato tvrzení byla konkrétněji rozvedena či doložena v takové míře, aby bylo možné z nich dovodit zásadní disproporci mezi rodiči. Za situace, kdy jsou děti převážně ve střídavé péči, přičemž oba rodiče nesou náklady spojené s jejich výchovou, není ani zřejmé, jakým konkrétním způsobem by se tvrzená skutečnost měla promítnout do stanovení výživného. Obdobně ani obecné odkazy na existenci mimořádných výdajů nejsou dostatečně konkrétní. Není zřejmé, jaké konkrétní výdaje - rozdílné od výdajů otce - má stěžovatelka na mysli, v jaké výši a proč by je měla nést výlučně ona. Naopak z obsahu spisu vyplývá, že mimořádné výdaje související zejména se sportovní činností nezletilých mají být hrazeny oběma rodiči.
18. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není příslušný, a zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. března 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu