Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Ing. arch. Marka Solmoši, proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 6. 2014, č. j. 1 As 63/2014-368, ze dne 2. 7. 2014, č. j. 2 As 67/2014-385, a ze dne 19. 6. 2014, č. j. 10 As 120/2014-61, takto: Návrh se odmítá.
1. V podání, doručeném Ústavnímu soudu dne 15. 9. 2014, se stěžovatel mj. domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho "základní, ústavou ČR a mezinárodními dohodami zaručená, lidská práva." Podání nicméně vykazuje formální vady a stěžovatel je podává, aniž by byl pro toto řízení zastoupen advokátem na základě kvalifikované plné moci [viz § 29, § 30 odst. 1 a § 31 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
2. Z mnoha dalších řízení o návrzích, jež stěžovatel v minulosti podal, se podává, že tento postup, jímž ignoruje povinné zastoupení advokátem v řízení před Ústavním soudem, volí, ačkoliv byl o této podmínce řízení a postupu k jejímu splnění opakovaně poučen (z poslední doby viz řízení o ústavních stížnostech stěžovatele vedené pod sp. zn. I. ÚS 1898/14
,
IV. ÚS 932/14
,
IV. ÚS 2092/13
,
III. ÚS 3401/13
či
III. ÚS 3265/13
a další).
3. Obecně platí, že je na soudu, aby učinil opatření k odstranění tohoto nedostatku (vady); vyvodit vůči navrhovateli nepříznivé procesní důsledky (odmítnutí návrhu) pak lze teprve tehdy, jestliže se uvedený nedostatek odstranit nezdaří.
4. Ústavní soud je však toho názoru, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak vyčerpávajícím způsobem a opakovaně stalo ve zcela identických předchozích případech osoby stejného stěžovatele. Lze-li totiž vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnutá poučení a výzvy k odstranění vad návrhu byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli informaci, že na Ústavní soud se (s ústavní stížností) nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku dalšího poučování pro konkrétní řízení neefektivním a formalistickým (srov. Kupř. usnesení sp. zn. IV. ÚS 932/14
ze dne 24. 3. 2014).
5. Rovněž v nyní projednávané věci má Ústavní soud za to, že v průběhu značného množství řízení, která před Ústavním soudem stěžovatel vedl, byl stěžovatel opakovaně a dostatečně informován o tom, že je nezbytné, aby ústavní stížnost byla sepsána advokátem, aby byla k podané ústavní stížnosti přiložena plná moc advokáta, který stěžovatele zastupuje, a jaké náležitosti ústavní stížnost musí obsahovat. Stěžovatel byl poučen rovněž o tom, že Ústavní soud není oprávněn účastníku řízení určit či ustanovit advokáta pro jeho zastupování, jak stěžovatel nyní požaduje.
6. Proto Ústavní soud přiměřeně použil ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a soudcem zpravodajem návrh mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. září 2014
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj