Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Z. N., advokátky, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2021 č. j. 33 Cdo 1849/2021-345, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Výše označená stěžovatelka, advokátka, podala v zákonné lhůtě a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdila, že usnesením Nejvyššího soudu bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V ústavní stížnosti navrhovala, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označené usnesení Nejvyššího soudu.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného usnesení Nejvyššího soudu, jakož i dalších přiložených listin, se podává, že stěžovatelka se podanou žalobou domáhala vůči M. Dzurjanikovi (žalovaný) zaplacení částky 95 096 Kč s příslušenstvím. Svůj návrh odůvodnila tím, že na základě několika smluv o půjčce, uzavřených v průběhu necelého jednoho kalendářního roku, poskytla žalovanému finanční prostředky, celkem ve výši 1 221 000 Kč. Půjčenou částku žalovaný postupně (průběžně) splácel, avšak v okamžiku podání žaloby stěžovatelka evidovala dluh ve výši 95 096 Kč představující neuhrazené smluvní úroky.
3. Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 6. 3. 2020 č. j. 13 C 243/2018-214 uložil žalovanému povinnost zaplatit stěžovatelce částku 35 095,86 Kč s příslušenstvím (výrok I.), ve zbylé částce ve výši 60 000 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.). Dále soud uložil stěžovatelce zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení (výrok III.). Na základě provedených důkazů soud dospěl k závěru, že žaloba byla podána důvodně pouze z části. Na rozdíl od stěžovatelky totiž soud na splátky žalovaného započetl také tři splátky po 20 000 Kč, jelikož byly prokazatelně vloženy na účet stěžovatelky - na tuto skutečnost upozornil žalovaný již v rámci podaného vyjádření, přičemž soudu předložil doklady o realizaci daných plateb. Stěžovatelka tedy musela být nejpozději v okamžiku zahájení soudního řízení srozuměna s tím, kdo tyto částky na účet vložil, a měla o tyto částky snížit jistinu dluhu požadovanou po žalovaném.
4. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 3. 12. 2020 č. j. 69 Co 185/2020-306, ve spojení s opravným usnesením ze dne 25. 2. 2021 č. j. 69 Co 185/2020-318, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu výroku I. v části uložení povinnosti žalovanému zaplatit stěžovatelce částku ve výši 32 929,44 Kč s příslušenstvím a ve výroku II. (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Ve zbylé části výroku I., tj. co do povinnosti žalovaného zaplatit stěžovatelce částku ve výši 2 166,42 Kč s příslušenstvím, žalobu zamítl (výrok II.).
Konstatoval, že pouze v případě částky ve výši 32 929,44 Kč jde o nesplacenou část jistiny dluhu z půjčky, a je tedy dána povinnost žalovaného zaplatit stěžovatelce tuto částku spolu se smluvním úrokem. K uvedenému závěru dospěl po rekapitulaci plateb provedených žalovaným na účet stěžovatelky tak, jak je specifikováno zejména na str. 9 napadeného rozsudku. K tomu dodal, že stěžovatelka částku 60 000 Kč vloženou na její účet nevrátila a v takovém případě lze uzavřít, že plnění provedené žalovaným akceptovala a závazek v daném rozsahu ke dni připsání poukázané částky na účet zanikl.
5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl. Dospěl k závěru, že stěžovatelka sice v dovolání vytýká odvolacímu soudu odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ale její námitky ve skutečnosti směřují výlučně proti správnosti skutkového závěru odvolacího soudu, že žalovaný v řízení prokázal uhrazení (plnění dluhu) částky celkem 60 000 Kč. Stěžovatelka tak fakticky odvolacímu soudu vytýká nesprávné hodnocení provedených důkazů ze strany odvolacího soudu; v dovolání tedy neuplatnila způsobilý dovolací důvod. Jako subjektivně nepřípustné soud posoudil dovolání stěžovatelky proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nadále pokračuje v polemice s rozhodováním obecných soudů, jakkoliv návrh na zrušení směřuje pouze proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu. Její námitky opět směřují proti tvrzenému nesprávnému hodnocení důkazů ze strany obecných soudů - stěžovatelka spatřuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Napadené rozhodnutí je v důsledku pochybení obecných soudů podle stěžovatelky stiženo vadou nepřezkoumatelnosti a protiústavnosti.
7. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Stěžovatelka opakovaně v průběhu řízení vyjadřuje nesouhlas s hodnocením důkazů provedených obecnými soudy v průběhu řízení. Hodnocení důkazů však náleží obecným soudům, které tak činí podle svého volného uvážení v rámci jim stanoveném příslušným právním předpisem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není úkolem Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat.
Ústavní soud rovněž není oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů stran aplikace "běžných" zákonů, nemá-li nesprávná interpretace nebo aplikace podústavního práva za následek porušení ústavnosti. O takovou tzv. kvalifikovanou vadu jde zpravidla tehdy, nezohlední-li obecný soud dostatečně dopad některého ústavně zaručeného základního práva nebo svobody na posuzovanou věc, nebo se dopustí z hlediska řádného procesu nepřijatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, anebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi uplatňován, resp. odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [viz např. nález sp. zn. Pl.
ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. O takový případ se však nyní nejedná. Podle zjištění Ústavního soudu je z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, včetně napadeného usnesení Nejvyššího soudu, zřejmé, na základě jakých skutkových zjištění dospěly soudy k příslušným závěrům. Stěžovatelka se však opakovaně snaží soudům předkládat vlastní náhled na řešení předmětného sporu. Konkrétní nové námitky přesahující rámec "běžných" zákonů však prakticky nepředkládá. Ústavnímu soudu proto nezbývá než konstatovat, že ve věci neshledal důvod ke svému zásahu do soudního rozhodování.
9. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. ledna 2022
David Uhlíř, v. r. předseda senátu