Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti Ing. Iriny Ječné, zastoupené Mgr. Ing. Vítězslavem Paděrou, advokátem se sídlem Sv. Anežky České 32, Pardubice, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky Pardubice ze dne 8. září 2022, č. j. 27 Co 233/2022-120, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky Pardubice (dále jen "krajský soud"), neboť má za to, že jím došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv, resp. práva na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a práva na bydlení.
2. Stěžovatelka uzavřela dne 28. 3. 2017 s vedlejšími účastníky kupní smlouvu (dále jen "smlouva") týkající se převodu vlastnického práva k pozemkům, jejichž součástí je stavba (dále jen "nemovitost"). Strany se ve smlouvě dohodly na postupné úhradě kupní ceny, s tím, že návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí měl být podán až po úplném doplacení kupní ceny, nejdříve dne 1. 3. 2022. Stěžovatelka měla zaslat poslední splátku kupní ceny do 28. 2. 2022 na účet vedlejších účastníků u Sberbank CZ a. s., nicméně v důsledku potíží této banky ji zaslala až dne 29. 3. 2022 poštovní poukázkou. Vedlejší účastníci toto jednání shledali jako podstatné porušení smlouvy, pro které od kupní smlouvy odstoupili a žalobkyni vyzvali, aby předmětné nemovité věci do 30. 6. 2022 vyklidila. Výzvu k vyklizení nemovitosti vedlejší účastníci zopakovali ještě dne 21. 7. 2022.
3. Následně stěžovatelka podala hned několik návrhů na nařízení předběžného opatření. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka považovala odstoupení od smlouvy za sporné, po první výzvě vedlejších účastníků navrhla dne 29. 4. 2022 u Okresního soudu v Pardubicích (dále jen "okresní soud") nařízení předběžného opatření, kterým by soud stanovil vedlejším účastníkům povinnost umožnit stěžovatelce nerušeně užívat nemovitost a zakázal jim jakkoli s nemovitostí nakládat. Okresní soud v Pardubicích usnesením ze dne 2. 5. 2022, č. j. 15 Nc 4002/2022 - 22, tomuto návrhu vyhověl.
4. Usnesení okresního soudu ale napadli vedlejší účastníci včasným odvoláním. Krajský soud v usnesení ze dne 26. 5. 2022 změnil rozhodnutí prvoinstančního soudu tak, že návrh na nařízení předběžného opatření zamítl. Odvolací soud své rozhodnutí založil na posouzení, že nebyl splněn požadavek na existenci naléhavé potřeby pro nařízení předběžného opatření dle § 75c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, protože stěžovatelka mohla v době vydání předběžného opatření nemovitost dále nerušeně užívat minimálně po dobu dalšího více jak jednoho měsíce. Stěžovatelka také dle soudu neosvědčila své tvrzení, že by vedlejší účastníci činili kroky, které vedou k dispozici s nemovitostí.
5. Stěžovatelka se návrhem doručeným okresnímu soudu dne 25. 7. 2022 opětovně domáhala vydání předběžného opatření, kterým by soud opět vedlejším účastníkům stanovil povinnost umožnit stěžovatelce nerušeně užívat nemovitost. Okresní soud usnesením ze dne 25. 7. 2022, č. j. 15 C 216/2022-62, tomuto návrhu vyhověl. Vyhodnotil, že oproti situaci, kdy o odvolání žalovaných proti nařízenému předběžnému opatření z 2. 5. 2022 obdobného znění rozhodoval 26. 5. 2022 krajský soud a předběžné opatření zrušil, se situace změnila v tom směru, že 30. 6. 2022 uplynula lhůta, do které měla stěžovatelka k požadavku vedlejších účastníků z 29. 3. 2022 předmětné nemovitosti vyklidit. Navíc vedlejší účastníci 21. 7. 2022 realizovali další výzvu k bezodkladnému vyklizení a předání nemovitosti, tedy se vedlejší účastníci již domáhali vyklizení a předání nemovitosti. Soud pak uzavřel, že se v daném stavu nejedná o situaci, kdy by žalobkyně mohla nerušeně nemovitosti užívat a zatímní úpravy by nebylo třeba.
6. Usnesení okresního soudu napadli vedlejší účastníci včasným odvoláním. Krajský soud v ústavní stížností napadeném usnesení ze dne 8. 9. 2022 rozhodnutí prvoinstančního soudu zrušil a řízení o předběžném opatření zastavil, a to podle § 219a odst. 1 písm. a) o.s.ř. ve spojení s § 221 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Soud v řízení shledal překážku věci pravomocně rozhodnuté dle § 159a odst. 4 o.s.ř., přičemž byla splněna jak podmínka totožnosti účastníků řízení, tak jeho předmětu. Na posouzení nic nezměnilo ani to, že ve druhém případě se již jednalo o návrh na vydání předběžného opatření po zahájení řízení dle § 102 odst. 1 o.s.ř., že stěžovatelka již nepožadovala, aby se vedlejší účastníci zdrželi nakládání s nemovitostí a že dne 30. 6. 2022 došlo k uplynutí lhůty pro vyklizení nemovitosti podle původní výzvy vedlejších účastníků ze dne 29. 3. 2022. V další výzvě ze dne 21. 7. 2022 totiž byla stěžovatelka opět vyzvána k vyklizení nemovitosti do sedmi dnů od doručení výzvy s poučením, že v opačném případě se vedlejší účastníci budou svého práva domáhat soudní cestou. Jelikož tedy stěžovatelka nebyla v užívání nemovitosti rušena jiným způsobem, než opětovně zasílanými výzvami k vyklizení nemovitostí, šlo dle odvolacího soudu o stejnou věc, o které již bylo usnesením krajského soudu ze dne 26. 5. 2022, č. j. 18 Co 125/2022-43, pravomocně rozhodnuto. Odkázal přitom na skutečnost, že překážka věci pravomocně rozsouzené platí i pro řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 841/2007). Akcentoval, že o stejný předmět řízení ve smyslu nastíněných kritérií jde i tehdy, jestliže byl skutkový děj v novém řízení právně kvalifikován jinak než v řízení původním (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2091/2005). Nejvyšší soud ve věci projednávané pod sp. zn. 32 Odo 712/2004 nepovažoval za novou skutečnost v novém řízení o vydání předběžného opatření ani to, že v původním řízení žalobce tvrdil pouze možnost započtení pohledávky žalovaného, zatímco v pozdějším řízení tvrdil, že žalovaný již pohledávku částečně započetl.
7. Stěžovatelka nyní podává ústavní stížnost proti posledně jmenovanému rozhodnutí krajského soudu. Tvrdí, že jím bylo porušeno právo na bydlení dovozené v nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2000, sp. zn. Pl. ÚS 3/2000 , jelikož jí bylo soudy odepřeno zajištění pokojného užívání nemovitostí do doby, kdy bude o platnosti smlouvy, resp. odstoupení od ní, pravomocně rozhodnuto. Stěžovatelka dále namítá zásah do svého práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, jenž spatřuje v tom, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku, zdali je v projednávané věci dána překážka věci pravomocně rozhodnuté.
Stěžovatelka namítá, že skutkové okolnosti, na jejichž základě rozhodoval soud prvního stupně o prvním a následně o druhém návrhu na nařízení předběžného opatření, jsou dostatečně skutkově odlišné. Stěžovatelka za tuto odlišnost považuje skutečnost uplynutí lhůty na vyklizení, kterou odvolací soud odůvodnil zrušení prvního předběžného opatření. Z toho důvodu je dle stěžovatelky posouzení věci jako věci pravomocně rozsouzené projevem svévole odvolacího soudu.
8. K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči kterému není přípustné dovolání. Včas podaná ústavní stížnost je procesně bezvadná a byla podána oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena.
9. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát návrh usnesením odmítne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
10. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
Vzhledem k tomu je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
11. Ústavní stížností je napadeno rozhodnutí o návrhu na nařízení předběžného opatření. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně dovodil (přičemž stěžovatelka si je zjevně specifik posouzení řízení o předběžném opatření vědoma), že rozhodnutí o předběžných opatřeních jsou obecně způsobilá zasáhnout do základních práv a svobod jednotlivců, přesto taková rozhodnutí podrobuje jen tzv. omezenému testu ústavnosti, tj. z pohledu, zda takové rozhodnutí má zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), zda bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a zda není projevem svévole (čl. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny) [srov. např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98
(N 158/16 SbNU 171) a nález ze dne 1. 9. 2016 sp. zn. II. ÚS 1847/16 , bod 12. odůvodnění].
12. Důvod tohoto přístupu spočívá v tom, že rozhodnutím o předběžném opatření jsou práva a povinnosti upravena pouze dočasně a podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na řízení ve svém celku. Regulace práv a povinností předběžným opatřením může být navíc v průběhu řízení před obecnými soudy k návrhu dotčených účastníků zrušena či upravena. Nadto zatímní povaha rozhodnutí o předběžných opatřeních nijak nevylučuje možnost, že v konečném meritorním rozhodnutí může dojít k významné změně dosavadní úpravy těchto práv a povinností.
13. V nyní posuzované věci přitom Ústavní soud neshledal v postupu a v rozhodnutí obecných soudů taková kvalifikovaná pochybení, jež by mohla být z hledisek výše uvedených posuzována jako porušení základních práv stěžovatele. Stěžovatelka sama tvrdí jen o existenci poslední ze tří částí omezeného testu ústavnosti, tedy svévoli odvolacího soudu.
14. Ke stěžovatelčině argumentaci Ústavní soud konstatuje, že nesdílí její názor, že by zrušení předběžného opatření (a zastavení s ním spojeného řízení) bylo projevem svévole. Ústavní soud svévoli obecných soudů shledal např. při extrémně vadném hodnocení skutkového stavu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. III. ÚS 52/13 ); úplné absenci odůvodnění v rozhodnutí o nařízení předběžného opatření, (srov. nález ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. I. ÚS 3169/19 ); nebo v případech, kdy ze strany soudu dojde např. k nerespektování kogentní normy, interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, případně interpretace a aplikace zákonných pojmů v jiném než zákonem stanoveném a právně konsensuálně akceptovaném významu, či rozhodování bez bližších kritérií či alespoň zásad odvozených z právní normy (srov. např. nález ze dne 24. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 351/04 či nález ze dne 17. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 3524/19 ).
15. Ve stávajícím případě však k podobnému postupu obecných soudů, nebo alespoň k postupu dosahujícímu podobné intenzity zásahu do základních práv, nedošlo. Odvolací soud v rozhodnutí vyhodnocuje existenci překážky věci rozsouzené srozumitelným způsobem, na základě aplikace ustanovení zákona podpořené rozhodnutími vrcholných soudů, přičemž poukazuje a vysvětluje podobnost původního a následného řízení. S přihlédnutím k minimalizaci zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, která je zvláště zvýrazněna u ústavního přezkumu předběžných opatření, výše uvedené závěry zdejší soud nehodlá Ústavní soud přehodnocovat, neboť je považuje za přiléhavé a nespatřuje v nich cokoliv, co by odůvodnilo jeho kasační zásah.
16. Nad rámec Ústavní soud podotýká, že (dle obsahu ústavní stížnosti) právní zástupkyně vedlejších účastníků v nyní projednávané věci v minulosti zajišťovala kupní smlouvu pro prodávající, ale i smlouvu o úschově - a to jak pro prodávající vedlejší účastníky, tak právě pro stěžovatelku. Docházelo-li na základě smlouvy o úschově k postupnému vyplácení kupní ceny a táž advokátka nyní zastupuje vedlejší účastníky ve sporu se stěžovatelkou (někdejší vlastní klientkou), takové počínání může případně odporovat § 19 odst. 1 písm. a) zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii.
17. Ústavní soud uzavírá, že stížností napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky Pardubice nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny, přičemž s ohledem na tento závěr nemohlo dojít ani k zásahu ani do stěžovatelčina práva na bydlení.
18. Proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost směřující proti napadeným rozhodnutím podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně 15. listopadu 2022
David Uhlíř v. r. předseda senátu