Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky STRIVIUS, s.r.o., sídlem Holušická 2221/3, Chodov, Praha, zastoupené Mgr. Lukášem Pechem, advokátem, sídlem Široká 117/22, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. září 2023 č. j. 6 Afs 179/2022-39 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. července 2022 č. j. 6 Af 21/2020-71, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po formální stránce a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Stěžovatelka namítá, že napadenými rozhodnutími byla porušena její práva garantovaná v čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Domnívá se, že v důsledku vypuštění části výroku "podle pomůcek" se změnil charakter rozhodnutí, čímž stěžovatelce bylo znemožněno řádně hájit svá práva v řízení. Zásah do ústavně garantovaných práv spatřuje také v tom, že jí bylo bráněno získat důkazy, které by jí pomohly se bránit v daňovém řízení.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda postupem a rozhodováním soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavněprávním požadavkem též je, aby vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. např. usnesení ze dne 31. 5. 2023 sp. zn. II. ÚS 1133/23 ).
Ústavní soud ústavněprávně relevantní exces v nynějším případě neshledal. Námitky obsažené v ústavní stížnosti jsou pokračující polemikou se správními soudy v otázkách, s nimiž se dostatečným způsobem vypořádaly. K námitce týkající se vypuštění části výroku správní soudy uvedly, že stěžovatelka byla v odvolacím řízení včas upozorněna na pochybení správce daně a v této souvislosti byla vyzvána k vyjádření. Měla tedy možnost procesní obranu změnit tak, aby odpovídala skutečné podstatě napadeného rozhodnutí.
Stěžovatelka navíc ani v řízení před správními soudy nenastínila, jak jinak by odvolací argumentaci pojala. K námitce týkající se možnosti získat důkazy správní soudy uvedly, že stěžovatelka neprokázala, že učinila právně relevantní kroky k získání dokumentů (např. žádost o vrácení dle § 78 odst. 7 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, nebo alespoň jejich kopií dle § 65 odst. 1 trestního řádu). Oba citované závěry jsou zcela srozumitelné a logické. Ústavní soud proto konstatuje, že zásah do ústavně garantovaných práv stěžovatelky neshledal.
Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. dubna 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu