Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Šámalem o ústavní stížnosti stěžovatele H. N., t. č. ve Věznici Mírov, zastoupeného JUDr. Dagmar Soukenkovou, advokátkou, sídlem Masná 1850/4, Ostrava, proti postupu - sdělení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. srpna 2025 ve věci vedené pod sp. zn. 30 T 5/2017, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá vyslovení, že napadeným sdělením došlo k porušení čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy s tvrzením, že jím dále došlo v důsledku svévolného postupu k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 4 a čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1, odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti předložených podkladů a vyžádaného spisu se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 9. 2. 2018 č. j. 30 T 5/2017-2930, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 7. 11. 2018 č. j. 5 To 32/2018-3114, uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. b), c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve formě spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání devíti roků se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou a k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu ve všech typech obchodních korporací na dobu pěti let.
3. Usnesením krajského soudu ze dne 3. 12. 2021 č. j. 30 T 5/2017-3696 a navazujícím usnesením vrchního soudu ze dne 25. 1. 2022 č. j. 5 To 3/2022-3713 bylo rozhodnuto o zápočtu doby, po kterou byl stěžovatel zadržen a omezen na osobní svobodě v Nizozemí, a to od 6. 10. 2021 do 18. 11. 2021, naproti tomu nebyla započtena další doba tzv. imigrační vazby, ve které byl před tím v USA. Krajský soud a zejména podrobněji k stížnosti stěžovatele vrchní soud v odůvodnění rozhodnutí mimo jiné konstatoval, že dobu, po kterou byl stěžovatel omezen na osobní svobodě v USA, nelze do výkonu uloženého trestu odnětí svobody započíst, neboť důvodem jeho zadržení bylo porušení imigračních zákonů USA a nikoli evropský zatýkací rozkaz, jenž ani na území USA nebyl vykonatelný.
4. Dne 4. 7. 2025 byla krajskému soudu doručena další žádost stěžovatele o započtení trestu vykonaného v cizině podle § 93 odst. 1 trestního zákoníku, kterou se domáhal dodatečného započtení trestu odnětí svobody vykonaného v cizině v délce 537 dní za období od 3. 4. 2020 do 21. 9. 2021.
5. Sdělením ze dne 22. 8. 2025 sp. zn. 30 T 5/2017 krajský soud stěžovatele vyrozuměl, že po prostudování relevantních materiálů dospěl k závěru, že zmíněná rozhodnutí krajského soudu a vrchního soudu jsou správná, a to i v otázce nemožnosti zápočtu doby, po kterou byl stěžovatel omezen na osobní svobodě v USA, tudíž není důvod o tomto zápočtu znovu rozhodovat.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti opětovně tvrdí, že v USA byl omezen na osobní svobodě pro stejný skutek, pro jaký byl odsouzen v České republice. Je přesvědčen, že o jeho žádosti o započtení trestu vykonaného v cizině měl soud rozhodnout usnesením, nikoli pouhým sdělením, proti kterému nelze podat žádný opravný prostředek. Takovým postupem je mu blokován přístup k podání opravného prostředku.
7. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přikročit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel zkoumat, zda jsou splněny formální požadavky kladené na takový návrh zákonem o Ústavním soudu. Shledal přitom, že ústavní stížnost je nepřípustná.
8. Podstatou ústavní stížnosti je námitka stěžovatele, že krajský soud nerozhodl o jeho žádosti o zápočtu doby, po kterou byl omezen na osobní svobodě v USA. Tomuto tvrzení stěžovatele však nelze přisvědčit.
9. Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
10. Tato procesní lhůta je stanovena kogentně a Ústavní soud, který je podle čl. 88 odst. 2 Ústavy České republiky vázán zákonem o Ústavním soudu, ji nemůže prodloužit ani její zmeškání prominout (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 913/15 ).
11. Ústavní soud z vyžádaného spisu krajského soudu zjistil, že o zápočtu doby, po kterou byl stěžovatel omezen na osobní svobodě v USA, bylo rozhodnuto již usnesením krajského soudu ze dne 3. 12. 2021 č. j. 30 T 5/2017-3696. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, ve které danou námitku rovněž uplatnil. Vrchní soud následně usnesením ze dne 25. 1. 2022 č. j. 5 To 3/2022-3713 stížnost stěžovatele zamítl. V odůvodnění rozhodnutí mimo jiné konstatoval, že dobu, po kterou byl stěžovatel omezen na osobní svobodě v USA, nelze do výkonu uloženého trestu odnětí svobody započíst, neboť důvodem jeho zadržení bylo porušení imigračních zákonů USA. Usnesení vrchního soudu bylo stěžovateli doručeno dne 4. 2. 2022. Proti tomuto usnesení nebyl další řádný opravný prostředek přípustný, proto byl stěžovatel oprávněn podat ve věci ústavní stížnost. To však prokazatelně v zákonem stanovené lhůtě neučinil a až dne 4. 7. 2025 byla krajskému soudu doručena opětovná žádost stěžovatele o započtení trestu vykonaného v USA.
12. Skutečnost, že stěžovatel nevyužil možnosti podat v zákonem stanovené lhůtě ústavní stížnost proti usnesení vrchního soudu ze dne 25. 1. 2022 č. j. 5 To 3/2022-3713, nelze zhojit podáním nové žádosti o započtení trestu vykonaného v USA a následnou ústavní stížností proti sdělení krajského soudu ze dne 22. 8. 2025, neboť takový postup je třeba hodnotit jako snahu obejít shora uvedené ustanovení zákona o Ústavním soudu, což nelze připustit, neboť (jak již bylo uvedeno) je jím Ústavní soud vázán.
13. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatele odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. ledna 2026
Pavel Šámal v. r.
soudce zpravodaj