Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky G. J., právně zastoupené JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem, sídlem Vysoká 149/4, Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2023 č. j. 27 Cdo 1330/2023-397, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti výroku I. rozsudku Krajského soudu Ústí nad Labem - pobočka Liberec ze dne 21. února 2022 č. j. 38 Cm 50/2020-272, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a XBIGGEST construct, s.r.o. a YBIGGEST, s.r.o. jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti se odmítá.
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro jeho rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývá, že obě vedlejší účastnice se žalobou podle § 68 zákona č. 90/2012, o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), ve znění účinném do 31. 12. 2020 (dále jen "z. o. k."), domáhaly rozhodnutí, že stěžovatelka ručí za splnění povinností společnosti A, a je povinna zaplatit jim částku v celkové výši 1 886 998,30 Kč.
3. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 21. 2. 2022 č. j. 38 Cm 50/2022-272 rozhodl, že stěžovatelka ručí za dluhy dlužnice (výroky I. a II.), a dále rozhodl o nákladech řízení a o vrácení části zálohy na provedení důkazu (výroky III., IV. a V.).
4. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 10. 2022 č. j. 4 Cmo 80/2022-317 potvrdil odvoláním napadené výroky I. až IV. rozsudku soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
5. Stěžovatelka podala proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, o kterém Nejvyšší soud rozhodl výrokem I. tak, že se řízení o dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 21. 2. 2022 č. j. 38 Cm 50/2020-272 zastavuje, výrokem II. tak, že ve zbývající části se dovolání odmítá a výroky III. a IV. rozhodl o nákladech řízení.
6. Bližší obsah napadeného rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jeho vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak toto rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že dovolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že podstatou dovolání je námitka, podle které odvolací soud dovodil příčinnou souvislost mezi úpadkem dlužnice a skutečností, že stěžovatelka "nevynaložila s péčí řádného hospodáře jako jednatelka včas vše potřebné a rozumné předpokládatelné k odvrácení (...) úpadku", a to "pouze ze skutečnosti, že je proti ní vedeno trestní řízení." Tím, že odvolací soud "nevyčkal skončení (...) trestního řízení", podle stěžovatelky "zcela zásadním způsobem narušil zásadu presumpce neviny obviněného." Dále dovolací soud uvedl, že na posouzení této otázky napadené rozhodnutí nespočívá, a proto se její řešení nemůže projevit v poměrech stěžovatelky založených napadeným rozhodnutím.
S tímto závěrem stěžovatelka nesouhlasí a považuje ho za zásah do svých ústavně zaručených práv. Ve věci probíhá současně i trestněprávní řízení u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 6 T 71/2022, a ačkoli odvolacímu soudu byla známa skutečnost, že toto řízení doposud není pravomocně skončeno, přesto ve věci rozhodl, aniž by na výsledek tohoto řízení vyčkal. Podle stěžovatelky tak odvolací soud zásadním způsobem narušil zásadu presumpce neviny stěžovatelky a upřel stěžovatelce právo na spravedlivý proces.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
9. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze považovat za další - "superrevizní" - instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je třeba vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Žádné takové vady však Ústavní soud v napadeném usnesení neshledal.
10. Ústavní soud po přezkoumání napadeného usnesení Nejvyššího soudu musí konstatovat, že do práva stěžovatelky na spravedlivý proces nijak nezasáhlo. Nejvyšší soud se zabýval vznesenými námitkami stěžovatelky proti rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž v nich neshledal relevantní právní otázku, jež by činila dovolání alespoň částečně přípustným.
11. Nejvyšší soud stěžovatelce vysvětlil, že na posouzení otázky, týkající se souběžně vedeného trestního řízení, napadené rozhodnutí nespočívalo, a proto se její řešení nemohlo projevit v poměrech stěžovatelky založených napadeným rozhodnutím (k tomu Nejvyššího soudu citoval několik rozhodnutí). Odvolací soud dovodil z jiných skutkových okolností (a nikoli ze skutečnosti, že je trestně stíhána), že stěžovatelka v rozporu s péčí řádného hospodáře neučinila za účelem odvrácení úpadku dlužnice vše potřebné a rozumně předpokládatelné, přičemž tento závěr odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Stěžovatelka podle Nejvyššího soudu přehlíží, že závěr odvolacího soudu, podle kterého neučinila vše potřebné a rozumně předpokládatelné k odvrácení úpadku dlužnice (ve smyslu § 68 z. o. k.), není vystavěn na zjištění, že se v souvislosti s výkonem funkce jednatelky dlužnice dopustila trestného činu či že je trestně stíhána.
12. Ústavněprávního přezkumu se nelze účinně domáhat tím, že stěžovatelka na půdě Ústavního soudu vede pokračující polemiku s obecnými soudy, s jejichž rozhodnutími nesouhlasí. Ústavní soud zdůrazňuje při svém rozhodování, že se cítí vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
13. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
14. O návrhu na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud na návrh stěžovatele odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem a jestliže by výkon rozhodnutí nebo uskutečnění oprávnění, přiznaného rozhodnutím třetí osobě, znamenal pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám. Návrh na odklad vykonatelnosti se však týkal rozsudku, který ústavní stížností napaden nebyl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. září 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu