Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce zpravodaje Jiřího Přibáně a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele: A. T., zastoupeného Mgr. Janem Vargou, advokátem, sídlem Fügnerovo nám. 1808/3, Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 8. 2025, č. j. 14 To 72/2025-285, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2025, č. j. Nt 408/2024-263, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní soud se v nyní posuzované věci zabýval ústavností řízení a rozhodnutí o přípustnosti vydání stěžovatele na Ukrajinu.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, Městský soud v Praze ("městský soud") napadeným usnesením k návrhu vedlejšího účastníka řízení rozhodl, že podle § 95 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních a čl. 1 Evropské úmluvy o vydávání, vyhlášené pod č. 549/1992 Sb., ve znění vyhlášky č. 29/1997 Sb. a vyhlášky č. 30/1997 Sb., je přípustné vydání stěžovatele k trestnímu stíhání na Ukrajinu pro trestný čin zneužití pravomoci podle čl. 364 části 2 trestního zákoníku Ukrajiny.
3. Instanční stížnost stěžovatele Vrchní soud v Praze ("vrchní soud") zamítl jako nedůvodnou.
4. Stěžovatel s těmito rozhodnutími nesouhlasí, napadá je ústavní stížností a navrhuje jejich zrušení pro rozpor s čl. 10 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
5. Zdůrazňuje své vazby na Českou republiku. Namítá, že se soudy nedostatečně zabývaly kvalifikací skutku, který je mu kladen za vinu. Uvádí, že se jedná o méně závažnou trestnou činnost, která neodůvodňuje jeho odtržení od rodiny a života, který si vybudoval na území České republiky. Má za to, že záruky poskytnuté ukrajinskou stranou jsou nedostatečné, a to zejména s ohledem na probíhající ozbrojený konflikt s Ruskou federací.
7. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatele a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Pro Ústavní soud je předně podstatné, že soudy dostatečně vysvětlily, proč probíhající ozbrojený konflikt na území Ukrajiny vyvolaný ruskou agresí nebrání vydání stěžovatele. Vycházely přitom z aktuálních informací a podkladů, jakož i z aktuální judikatury Ústavního soudu, která vydávání na Ukrajinu apriorně nezakazuje (srov. vrchním soudem citovaný nález sp. zn. I. ÚS 1054/25 ze dne 17. 6. 2025). Soudy zdůraznily, že Žitomyrská oblast, do níž má být stěžovatel vydán, není oblastí aktivních bojů (srov. usnesení vrchního soudu, bod 26).
9. Ústavní soud dále zohlednil, že o přípustnosti vydání stěžovatele bylo rozhodnuto za současného poskytnutí diplomatických záruk. Tyto diplomatické záruky považuje Ústavní soud navzdory odlišnému názoru stěžovatele za dostatečné. Připomíná přitom své předchozí judikatorní závěry (srov. nález sp. zn. II. ÚS 2299/19 ze dne 2. 4. 2020, bod 97), z nichž se podává, že "spolehnout se na diplomatické záruky v extradičním řízení lze pouze tehdy, pokud účinně minimalizují riziko špatného zacházení po návratu a pokud je lze v dobré víře považovat za spolehlivé. Článek 3 Úmluvy nebo článek 7 odst. 2 Listiny proto nebude nuceným návratem cizince porušen pouze tehdy, budou-li v konkrétním případě diplomatické záruky dostatečné k tomu, aby odstranily reálné nebezpečí špatného zacházení v zemi, do níž je cizinec vydáván." Tyto požadavky kladené na diplomatické záruky jsou v nyní posuzovaném případě splněny.
10. Záruky poskytnuté Ukrajinou lze považovat za dostatečně konkrétní, vydané kompetentním orgánem (Generální prokuraturou Ukrajiny), a to v dostatečném předstihu, což umožnilo, aby se městský i vrchní soud s jejich podmínkami detailně seznámily. Ústavní soud má za to, že tyto záruky opravdu umožňují účinný kontrolní mechanismus jejich dodržování ze strany orgánů České republiky, zejména s ohledem na to, že stěžovatel má možnost se kdykoliv obrátit na diplomatické zastoupení či konzulární úřady České republiky a jejich pracovníci jej budou moci i v případě vazebního stíhání navštívit a hovořit s ním i bez přítomnosti třetích osob.
11. Soudy se dostatečně vypořádaly rovněž s námitkami týkajícími se zásahu do práva na rodinný život, jež poměřovaly s veřejným zájmem na stíhání pachatelů trestné činnosti. Zohlednily, že i po stěžovatelově vydání bude zajištěna péče o jeho nezletilého syna (srov. usnesení vrchního soudu, bod 21). Soudy se zabývaly rovněž námitkou tvrzené bagatelnosti trestné činnosti, pro niž je stěžovatel vydáván, kterou nepovažovaly za případnou (srov. tamtéž, bod 18).
12. Ústavní soud má za to, že stěžovatel předkládá toliko opakující se argumenty, s nimiž se přesvědčivě a dokonce opakovaně vypořádaly již obecné soudy. Ústavní soud proto nespatřuje žádný rozumný důvod, pro který by měl jejich závěry z hlediska své ústavní role ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) revidovat. Řízení o ústavní stížnosti totiž nepředstavuje další díl přezkumu trestní věci, nýbrž je určeno výhradně k ochraně ústavně zaručených práv stěžovatele. To ovšem konkrétně znamená, že právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces nelze zaměňovat s neexistujícím právem na úspěch v soudním řízení a Ústavní soud proto není povolán k tomu, aby znovu přehodnocoval skutkové a právní závěry obecných soudů, jak ve svém důsledku požaduje stěžovatel v právě posuzované věci.
13. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů neshledal, že by napadená rozhodnutí zasáhla do základních práv stěžovatele. Ústavní stížnost proto mimo ústavní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. listopadu 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu