Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Edity Stejskalové, zastoupené Mgr. Pavlou Krejčí, advokátkou, sídlem Vinohradská 938/37, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. října 2024 č. j. 21 A 2/2024-25, a s ní spojeném návrhu na zrušení částí § 53 odst. 3 a 4 zákona č. 130/2000 Sb., o volbách do zastupitelstev krajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, ve slovech "způsobem, který hrubě ovlivnil výsledky hlasování", za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, sídlem 28. října 2771/117, Ostrava, volební strany SPD, Trikolora a PRO, jednající volebním zmocněncem Bc. Pavlem Smetanou, MUDr. Jana Síly, Libora Hřivnáče, Petera Harvánka a Pavla Staňka, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podanou dne 8. 11. 2024 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí pro tvrzené porušení čl. 1 odst. 1 a čl. 5 Ústavy a čl. 3 a 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatelka se návrhem u Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") domáhala vyslovení neplatnosti voleb do Zastupitelstva Moravskoslezského kraje konaných ve dnech 20. a 21. 9. 2024 s tím, že volební kampaň druhé vedlejší účastnice byla neslučitelná s hodnotami demokratického právního státu. Krajský soud napadeným usnesením návrh stěžovatelky zamítl. Stěžovatelka proti napadenému usnesení podala již dříve (dne 21. 10. 2024) jinou ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 10. 2024 sp. zn. I. ÚS 2878/24
jako návrh zjevně neopodstatněný.
3. Poté podala znovu, další (nyní posuzovanou) ústavní stížnost proti témuž napadenému usnesení. Odmítnutí své předchozí ústavní stížnosti nepovažuje za správné a znovu poukazuje na nezákonnost volební kampaně druhé vedlejší účastnice. Nyní zdůrazňuje, že algoritmus soudního přezkumu voleb odporuje ústavnímu pořádku České republiky a v té souvislosti nově navrhuje zrušení částí § 53 odst. 3 a 4 zákona č. 130/2000 Sb., o volbách do zastupitelstev krajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, týkajících se návrhů na neplatnost voleb a volby kandidáta. Soudy by podle stěžovatelky měly hodnotit demokratičnost volebního procesu, nikoli výsledky voleb. Znovu se též domáhá výzvy vůči Parlamentu k zavedení předvolební soudní ochrany.
4. Ústavní soud k procesním předpokladům řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, v nynější věci uvádí, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, respektive žádné další k dispozici neměla (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). Ústavní stížnost stěžovatelky je přípustná i přesto, že byla podána poté, co Ústavní soud předchozí ústavní stížnost téže stěžovatelky proti témuž usnesení krajského soudu dříve usnesením odmítl. Překážku věci rozhodnuté totiž podle § 35 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zakládá pouze nález Ústavního soudu [viz bod 12 usnesení ze dne 14. 7. 2011 sp. zn. II. ÚS 625/11
(U 5/62 SbNU 511)].
5. Jde-li o věcné hodnocení, v samotné ústavní stížnosti stěžovatelka vznesla dva okruhy námitek, z nichž ani jeden nemůže založit její opodstatněnost. V prvé řadě zopakovala výhrady, které vůči napadenému usnesení uplatnila již v dřívější ústavní stížnosti. Opakovanou ústavní stížností se však nelze domáhat přehodnocení již vyslovených závěrů Ústavního soudu, které stěžovatelka považuje za nesprávné - (ani) proti usnesení o odmítnutí návrhu totiž není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), o čemž byla stěžovatelka v usnesení sp. zn. I. ÚS 2878/24
řádně poučena. Ústavní soud by mohl posoudit pouze námitky nové, k nimž se nevyjádřil v předchozím řízení (srov. body 16 a 17 usnesení sp. zn. II. ÚS 625/11
, bod 24 usnesení ze dne 17. 7. 2019 sp. zn. III. ÚS 1844/19
či body 20 a 21 usnesení ze dne 30. 3. 2021 sp. zn. III. ÚS 358/21
).
6. Nad rámec námitek, které obsahovala již předchozí ústavní stížnost, stěžovatelka pouze polemizuje se závěry usnesení sp. zn. I. ÚS 2878/24
, kterým Ústavní soud tuto předchozí ústavní stížnost odmítl. Posouzení těchto námitek však rovněž brání skutečnost, že proti usnesení Ústavního soudu není přípustný opravný prostředek (viz bod 18 usnesení sp. zn. II. ÚS 625/11
a bod 22 usnesení
sp. zn. III. ÚS 358/21
).
7. Na uvedeném nic nemění ani dodatečný návrh na zrušení ustanovení zákona č. 130/2000 Sb. Takový návrh má totiž vůči ústavní stížnosti akcesorickou povahu a sdílí její osud. Byla-li tedy ústavní stížnost odmítnuta, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona [srov. např. usnesení ze dne 3. 10. 1995 sp. zn. III. ÚS 101/95
(U 22/4 SbNU 351)]. Nynější ústavní stížnost tedy neobsahuje žádné námitky, na jejichž základě by Ústavní soud byl oprávněn posoudit (znovu) namítané porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky.
8. Ústavní soud proto ústavní stížnost a s ní spojený návrh na zrušení ustanovení zákona mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. prosince 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu