Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti FOL-Obal, s.r.o., sídlem Pražská 548, Doksy, zastoupené Markem Nespalou, advokátem, sídlem Bělehradská 643/77, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 1191/2021-652 ze dne 27. 7. 2022, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 17 Co 255/2019-621 ze dne 30. 7. 2020 a rozsudku Okresního soudu v Děčíně č. j. 6 C 230/2016-550 ze dne 25. 1. 2019, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresní soud v Děčíně zamítl žalobu stěžovatelky na zaplacení částek ve výši 81 774 941,79 Kč, 1 164 043,50 Kč a 63 500 Kč s příslušenstvím podanou z titulu náhrady škody. K té mělo dojít v souvislosti s vadným připojením odběrného místa elektrické energie, užívaného stěžovatelkou, ze strany obchodní společnosti Severočeská energetika, a.s. coby právní předchůdkyně žalované obchodní společnosti ČEZ Distribuce, a. s. Vada měla spočívat v nesprávném zapojení měřicího transformátoru, kdy do měřicí soustavy měla být paralelně zapojena dvě vinutí namísto jednoho, což vedlo k tomu, že na daném odběrném místě měla být vykazována spotřeba elektrické energie odpovídající dvojnásobku stěžovatelkou reálně spotřebované elektrické energie.
K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu jako věcně správné potvrdil. Následné dovolání stěžovatelky proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud vpředu uvedeným rozsudkem zamítl.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že soudy svá rozhodnutí založily toliko na otázce promlčení, aniž by se přitom byly, v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, věnovaly individuálním aspektům kauzy, a tím podrobily svému hodnocení i rozumné vypořádání posuzovaného právního vztahu a soulad s obecnými zásadami spravedlnosti. Stěžovatelka má především za to, že soudy ponechaly stranou svého zájmu skutečnost, že neměla bez zajištění součinnosti ze strany žalované možnost jakkoli zasahovat nebo i jen nahlížet do nainstalovaného měřicího zařízení.
Soudy se též nedostatečně zaobíraly otázkou, nakolik si stěžovatelka mohla být vědoma spotřeby strojů ve svém podniku, a tím i zjistit vznik škody. Dle názoru stěžovatelky soudy neadekvátně zhodnotily jednání žalované, jímž byla po celou dobu uváděna v omyl vytvářením dojmu, že celá záležitost bude mezi nimi vyřešena mimosoudní cestou. Soudy dále měly dle mínění stěžovatelky přihlédnout i k tomu, že ve sporu s žalovanou byla jako odběratel v řadě ohledů slabší stranou. Stěžovatelka znovu předestřela svůj názor na to, že se z její strany nejedná o domáhání se škody, která vznikla před (více jak) deseti lety.
Škoda jí dle jejích slov vznikala kontinuálně po celou tuto dobu, a to část škody každý jednotlivý měsíc. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobněji rozvedla.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud v napadených rozhodnutích soudů nezjistil žádný exces či jiný ústavně významný nedostatek.
Rozhodnutí soudů jsou primárně založena na promlčení žalovaného nároku, a to v důsledku uplynutí desetileté (objektivní) promlčecí doby podle § 398 dříve platného obchodního zákoníku. Žalovaná námitku promlčení uplatnila řádně a včas, soudy k ní proto musely přihlédnout. Nejvyšší soud v napadeném rozsudku srozumitelným a racionálním způsobem vyložil, proč nepřisvědčil dovolací argumentaci stěžovatelky požadující stavení promlčecí lhůty ve smyslu § 647 (nového) občanského zákoníku. Zdůraznil zejména nepřijatelnost rozmělňování zákazu zpětnosti při posuzování promlčení z hlediska jeho jednotlivých prvků. Výklad Nejvyššího soudu zřetelně směřuje ke snížení entropie (neurčitosti) v právních vztazích, pročež sleduje cíl ústavně aprobovaný. V podrobnostech lze na jeho právní názor zcela odkázat (viz zejména body 36 až 39).
Soudy všech stupňů se dále ve spojitosti s námitkou promlčení zabývaly i tím, zda se ocitá v rozporu s dobrými mravy. V rámci tohoto posouzení přitom vypořádaly řadu stěžovatelkou nyní uváděných argumentů.
Jakkoli Ústavní soud nemíní zlehčovat obtíže spojené se zjišťováním spotřeby elektrické energie při provozu stěžovatelčina podniku, a to i s ohledem na stěžovatelkou připomenutou kolísavost, přece jen nelze rozumně dospět k závěru, že tato spotřeba je zcela nahodilá a nepředvídatelná. Soudy při té příležitosti opakovaně poukazovaly na to, že stěžovatelka si v předmětném odběrném místě instalovala odběrná zařízení, o jejichž příkonu a době provozu měla potřebné informace, přičemž i pro své zkušenosti musela mít představu o jejich spotřebě.
Tyto rámcové informace totiž také uvedla v žádosti o připojení, a to i s požadovanou hodnotou rezervovaného příkonu (srov. bod 24 rozsudku krajského soudu). Ústavní soud proto nepovažuje za svévolnou poznámku odvolacího soudu, že na stěžovatelku lze spravedlivě klást zvýšené nároky co do její obezřetnosti a znalosti vlastního provozu, neboť kalkulace nákladů, včetně energií, patří k základním podmínkám cenotvorby a konkurenceschopnosti jakožto předpokladům podnikatelského úspěchu coby cíle podnikání (tamtéž).
Vytýká-li stěžovatelka soudům, že nevzaly v potaz tu okolnost, že sama neměla bez zajištění součinnosti ze strany žalované možnost jakkoli zasahovat nebo i jen nahlížet do nainstalovaného měřicího zařízení, sluší se uvést následující. Stěžovatelka v prvé řadě, a to ani nyní v ústavní stížnosti, neuvádí, že by si takovou součinnost (zavčas) vůbec vyžádala, resp. že by jí žalovaná tuto součinnost odepřela či jí v kontrole dotčených zařízení bránila, tuto možnost vědomě mařila, popřípadě vadné zapojení měřicího zařízení jinak maskovala. Z provedeného dokazování vzaly soudy za prokázané, že k odhalení vadného připojení došlo náhodou při výměně měřícího transformátoru proudu dne 26. 3. 2016. Nejedná se tedy o případ zavrženíhodného počínání ze strany žalovaného účastníka vznášejícího námitku promlčení. Stěžovatelka ostatně ani netvrdí, že pracovníci žalované v rámci původního připojení jejího závodu k odběrnému místu v roce 2006 postupovali v úmyslu stěžovatelku poškodit.
Odvolací soud soustředil svoji pozornost i na argumentaci stěžovatelky stran údajného "manévrování" žalované při jednáních se stěžovatelkou tak, aby ve výsledku došlo k marnému uplynutí promlčecí lhůty. Krajský soud vyzdvihl, že k promlčení práva došlo necelý měsíc poté, co byla žalovaná stěžovatelkou poprvé oslovena a vyrozuměna o nesrovnalostech v zapojení měřicího zařízení (bod 23 jeho rozsudku). Jen stěží lze dospět k rozumnému vývodu, že žalované musely být ihned známy všechny rozhodné skutečnosti pro případnou budoucí soudní při. Sama stěžovatelka přitom tvrdí, že po takřka deseti letech provozu mohla jen těžko hned první den bez dalšího zjištění rozhodných skutečností vycházet z toho, že jí byla způsobena škoda. Stejně tak nemohla hned první den označit škůdce. V tomto směru nelze pokládat za libovůli úvahu odvolacího soudu, jenž si povšiml, že většina jednání mezi stěžovatelkou a žalovanou proběhla až po uplynutí objektivní promlčecí doby (tamtéž).
Ústavní soud neshledal žádné ústavně relevantní pochybení soudů ani v jejich nepřijetí argumentace stěžovatelky nerovným postavením stran sporu prizmatem ustanovení § 433 občanského zákoníku. Soudy stěžovatelku za slabší stranu sporu neoznačily s odkazem na její dlouholeté zkušenosti s chodem svého podniku, tedy i s tím, s jakými výdaji, včetně energií, je takový provoz spojen, jak bylo nastíněno shora. Okolnost, že stěžovatelka nepodniká v odvětví provozování distribuční soustavy či souvisejících oblastech, ještě neznamená, že lze vycházet z jakéhosi předpokladu, že "silnější" protistrana zneužila svého postavení (odbornosti) k vytváření nebo k využití závislosti stěžovatelky, resp. k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných vztazích. Nadto ke zhodnocení, zda se námitka promlčení příčí dobrým mravům, nepostačí označení jedné ze stran za slabší, nýbrž je zapotřebí existence konkrétních a vskutku velmi silných důvodů, které ovšem v daném případě scházejí.
Soudy se konečně ústavně konformním způsobem vypořádaly i s výhradami stěžovatelky ohledně vzniku škody. Krajský soud zde přiléhavě odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 5651/2016-92 ze dne 4. 10. 2017 (viz bod 18 rozsudku odvolacího soudu), dle něhož je běh desetileté promlčecí doby podle ustanovení § 398 obchodního zákoníku vázán pouze na porušení povinnosti, a nikoli už na vznik škody či na vědomost poškozeného o škodě. Nejvyšší soud s odkazem na svou předchozí judikaturu uzavřel, že pro určení počátku běhu objektivní promlčecí doby dle citovaného zákonného ustanovení je rozhodný pouze okamžik porušení právní povinnosti.
V poměrech souzené věci to znamená, že pro běh lhůty byl určující okamžik, kdy k připojení odběrného místa (za předpokladu vadné instalace měřicího zařízení) došlo, neboť tím měla být porušena povinnost plynoucí ze smlouvy o připojení, a nikoli od stěžovatelce postupně vznikající škody v podobě uhrazených prostředků za dvojnásobnou spotřebu dodané elektrické energie.
Ve světle řečeného Ústavní soud porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces či jiného základního práva nezjistil, pročež odmítl ústavní stížnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. listopadu 2022
David Uhlíř v. r. předseda senátu