Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně Veroniky Křesťanové a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky TQM-holding s.r.o., sídlem Těšínská 1028/37, Opava-Předměstí, zastoupené Mgr. Martinem Brudným, advokátem, sídlem Poděbradova 1243/7, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 8. 2025, č. j. 8 Co 158/2025-42, a výroku II. elektronického platebního rozkazu Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 10. 6. 2025, č. j. EPR 117411/2025-8, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku, jako účastníků řízení, a JUMP SPED s. r. o., jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Okresní soud ve Frýdku-Místku vydal elektronický platební rozkaz, kterým uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovatelce 9 438 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 1 852 Kč (výrok II.). Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení soud vzal v úvahu, že soudu je z úřední činnosti a elektronické evidence známo, že podání stěžovatelky je jednoduchým, textově a obsahově nenáročným návrhem učiněným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně ve skutkově i právně obdobných věcech (neuhrazené faktury z přepravy zboží), přičemž předmětem řízení je částka nepřevyšující 50 000 Kč. Postupoval proto podle § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění účinném od 1. 1. 2025.
2. Krajský soud v Ostravě rozhodl o odvolání stěžovatelky proti výroku II. elektronického platebního rozkazu, tak, že jej potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nesouhlasí se závěry okresního a krajského soudu, jejich výklad a aplikaci § 14b advokátního tarifu pokládá za nesprávné. Namítá, že dotčené ustanovení je podle ustálené judikatury Ústavního soudu určeno k ochraně spotřebitelů před nepřiměřenými náklady soudního řízení v případech hromadného vymáhání bagatelních pohledávek týmž žalobcem. Ve věci stěžovatelky však nejde o situaci, kterou zákonodárce zamýšlel regulovat, nýbrž o oprávněné vymáhání pohledávky za skutečně poskytnuté služby přepravy zboží na základě řádně uzavřené smlouvy, tedy o standardní obchodněprávní spor mezi dvěma podnikatelskými subjekty s rovnocenným ekonomickým postavením. Stěžovatelka není sériovým žalobcem ani nevykonává byznys s pohledávkami ve smyslu judikatury Ústavního soudu.
4. Stěžovatelka poukazuje i na další aspekt postupu obecných soudů, a sice že vytvořily nerovné postavení účastníků řízení, neboť v případě neúspěchu by vedlejšímu účastníkovi - oproti stěžovatelce - byla přiznána náhrada nákladů v plné výši podle standardní sazby.
5. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi byl porušen čl. 96 odst. 1 Ústavy a bylo zasaženo do jejích základních práv zaručených čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, a čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny a základních práv a svobod.
6. Po prostudování ústavní stížnosti a připojených dokumentů dospěl Ústavní soud k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. V posuzované věci směřuje ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení - výši odměny advokáta. Předně je třeba uvést, že nezbytným předpokladem meritorního zkoumání předmětné věci je vyloučení tzv. bagatelnosti. Částku, o kterou v tomto řízení jde lze přitom v tomto ohledu za bagatelní považovat (srov. k tomu usnesení ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. II. ÚS 1383/19 ). Ústavní soud dal opakovaně najevo, že v takových případech, s výjimkou zjevných excesů, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost prakticky vyloučena, neboť věc postrádá ústavněprávní rozměr.
Ostatně samotná zákonná úprava omezuje přípustnost opravných prostředků na minimální výši předmětu sporu, bylo by tak proti logice věci, aby se přezkum prvostupňových rozhodnutí paradoxně přesunul přímo do roviny ústavního soudnictví. Ústavní soud v minulosti dovodil možnost meritorního přezkumu pouze takových bagatelních věcí, ve kterých byl dán přesah vlastního zájmu stěžovatele, zájem na respektování judikatury Ústavního soudu nebo vznikla potřeba ústavněprávního výkladu některých právních institutů.
8. Nutno dodat, že obdobným způsobem Ústavní soud přistupuje i k ústavním stížnostem týkajícím se výhradně náhrady nákladů řízení. I tato rozhodnutí obecných soudů ruší Ústavní soud pouze výjimečně, jelikož nákladový spor zpravidla nedosahuje intenzity způsobilé porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. IV. ÚS. 3931/18).
9. Tak je tomu i nyní, neboť Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do práva stěžovatelky. Okresní a následně i krajský soud ústavně souladným způsobem vysvětlily, že aplikovaly § 14b advokátního tarifu, neboť pro to byly splněny zákonné podmínky - stěžovatelka podává žaloby opakovaně v právně obdobných věcech, takto se domáhala plnění ve 4 případech u Okresního soudu v Opavě, ve 3 případech u Obvodního soudu pro Prahu 1, ve 2 případech u Okresního soudu ve Zlíně, dále v Havlíčkově Brodě a ve Frýdku-Místku.
Návrhy stěžovatelky mají jednoznačné znaky ustáleného vzoru, v žalobě se mění pouze číslo objednávky a částka, kterou stěžovatelka požaduje. Stylizace a formální vyjádření jsou totožná, jen s drobnými odchylkami, a sepsání takové žaloby představuje spíše administrativní úkon než provedení úkonu právní služby. Krajský soud rovněž připomenul, že pro úkony učiněné po převzetí a přípravě zastoupení a po sepisu návrhu je již sazba stanovena podle § 7 citované vyhlášky.
10. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. listopadu 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu