Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti P.D., zastoupeného advokátem Mgr. M.Z., o ústavní stížnosti proti NSZ v B., a Vrchnímu soudu v Olomouci, t a k t o :
Ústavní stížnost se o d m í t á. O d ů v o d n ě n í :
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítal porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Mezinárodní úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a na odůvodnění své ústavní stížnosti uvedl, že v roce 1986 udržoval intimní poměr se slečnou I.V., které se dne x. y. 1987 narodil syn P., k němuž dobrovolně své otcovství prohlášením učiněným do protokolu před Okresním soudem v Olomouci uznal. Protože v roce 1991 začal mít o svém otcovství pochybnosti a byl vypracovaný znalecký posudek, který prokázal, že nemůže být otcem nezletilého P., zaslal 19.
11. 1991 podnět GP České republiky k popření jeho otcovství dle § 62 zákona o rodině. Dopisem ze dne 6. 5. 1993, pod sp. zn. V/2 Gc 590/93, byl jeho podnět odložen, když nebyly shledány důvody pro podání žaloby u soudu. Dne 19. 5. 1995 tento podnět adresovaný NSZ zopakoval, avšak přípisem ze dne 17. 5. 1996, pod sp. zn. NZc 614/95, mu bylo sděleno, že ani tento orgán neshledal, že je dán zájem společnosti na popření jeho otcovství k nezletilému P. Toto sdělení NSZ potom stěžovatel napadl správní žalobou u Vrchního soudu v Olomouci, avšak Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 10.
9. 1996, sp. zn. 2A 425/96, řízení zastavil, když dospěl k závěru, že s ohledem na ustanovení § 244 odst. 2 o.s.ř. NSZí není orgánem veřejné správy ve smyslu § 244 odst. 1 a 2 o.s.ř., a rovněž dovodil, že správní žalobou napadené sdělení NSZ nesplňuje podmínku, že jde o rozhodnutí. Jak sdělení NSZ, tak usnesení vrchního soudu potom stěžovatel označil za zásahy orgánů veřejné moci, v jejichž důsledcích je a bude považován za otce nezletilého P., a to bez jakéhokoliv biologického základu a pokrevní příbuznosti.
Že státní zastupitelství rozhodovalo jakožto orgán státní správy, pak dovozoval zejména ze systematiky Ústavy České republiky. Konečně ve své ústavní stížnosti zpochybnil zákonnou úpravu popření otcovství obsaženou v zákoně o rodině, a to zejména s ohledem na čl. 6 odst. 1 Úmluvy, který neomezuje uplatnění práva na soudní ochranu žádnou lhůtou, jak činí u popření otcovství naše právní úprava. V této souvislosti poukázal i na č1. 7 Úmluvy o právech dítěte, která zaručuje každému dítěti právo znát své rodiče.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost stěžovatele spolu s usnesením Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 2A 425/96, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná. Jak již bylo judikováno jak Ústavním soudem ČSFR, pod sp. zn. I. ÚS 13/92 , tak Ústavním soudem ČR, pod sp. zn. I. ÚS 9/94 ; III. ÚS 8/93; III. ÚS 124/93, není podnět sám, a to i k návrhu dle § 62 zákona o rodině, prostředkem na ochranu práva poskytnutý stěžovateli, tak jak má na mysli zák. č. 182/1993 Sb. v ustanovení § 75, proto také není ani způsob, jakým byl vyřízen, nejen zásahem orgánu veřejné moci, ale i stanoveným postupem dle čl.
36 Listiny. Jinými slovy, jestliže čl. 36 odst.
1 Listiny, kterého se stěžovatel dovolává, upravuje právo každého domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a zákon o rodině upravuje, resp. stanoví postupy pro stěžovatele v ustanovení § 61 a nikoliv v ustanovení § 62 uvedeného zákona, nemohlo být posouzením podnětu k návrhu dle § 62 zákona o rodině dotčeno uvedené základní právo stěžovatele. V podstatě ze stejných důvodů nemohlo být dotčeno ani právo dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, v němž se zakotvuje právo každého na to, aby jeho záležitost byla projednána soudem, zejména jestliže to byl stěžovatel, který svého práva dle § 61 zákona o rodině nevyužil, což se nyní snaží dohnat dovozováním povinnosti státního zástupce (dříve GP) podat návrh dle § 62 zákona o rodině.
Protože napadené usnesení vrchního soudu, v němž se dovozuje, že vyřízení podnětu státním zastupitelstvím není rozhodnutím orgánu veřejné správy, ve své podstatě jen reflektuje důsledek předeslaného názoru Ústavního soudu o tom, že podnět není prostředkem ochrany práv, který zákon stěžovateli přiznává (mimo uvedené také pro jeho opakovatelnost), v důsledku čehož nelze ani způsob jeho vyřízení považovat za zásah orgánu veřejné moci dle § 72 zák. č. 182/1993 Sb., nezbylo než návrh dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnout jako zjevně neopodstatněný, neboť chybí zásah orgánu veřejné moci jakožto podmínka pro řízení o ústavní stížnosti plynoucí z § 72 a násl. zák. č. 182/1993 Sb. Ohledně zpochybňované úpravy, obsažené v § 61 zákona o rodině, a týkající se 6 měsíční lhůty pro popření otcovství, Ústavní soud uvádí, že i v případě přijetí ústavní stížnosti by nebylo lze postupovat dle § 78 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., tj. řízení o ústavní stížnosti, přerušit a postoupit plénu návrh na zrušení § 61 zákona o rodině, neboť předpokladem postupu dle ustanovení § 78 odst. 2 i 1 zák. č. 182/1993 Sb. je, že ustanovení § 61 zákona o rodině bylo aplikováno v napadeném rozhodnutí vrchního soudu.
P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. JUDr. Iva Brožová soudce zpravodaj
V Brně dne 9. 1. 1997