Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. Ž., t. č. ve Vazební věznici Praha - Pankrác, zastoupeného JUDr. Janem Březinou, MLaw, advokátem, sídlem V Jámě 699/1, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 61 To 581/2022 ze dne 13. 10. 2022 a výroku V. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 44 Nt 803/2022 ze dne 13. 9. 2022, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Stěžovatel je toho názoru, že takovýto procesní postup stížnostního soudu nemá oporu v trestním řádu. Soud nemůže posoudit stížnost jako nedůvodnou a zároveň její části, byť neformálně, dát za pravdu a vyhovět jí. Základním předpokladem pro rozhodnutí o nedůvodnosti stížnosti je totiž to, že soud neshledá žádnou ze stížnostních námitek důvodnou. V opačném případě je povinen stížnosti alespoň částečně vyhovět. Rozhodnutí stížnostního soudu považuje stěžovatel za vnitřně rozporné a tudíž nezákonné. Městskému soudu v Praze muselo být zjevné, že pokud by postupoval zákonným způsobem a napadené usnesení obvodního soudu zrušil a věc mu vrátil k novému rozhodnutí, měl by obvodní soud na nové rozhodnutí o vazbě stěžovatele pouhý jeden den. V opačném případě by musel být stěžovatel z vazby propuštěn.
Další část argumentace stěžovatele se zaměřila na absenci vazebních důvodů. Stěžovatel je přesvědčen o tom, že v jeho věci nejsou dány důvody vazby jak podle § 67 písm. a) trestního řádu - útěková vazba, tak ani podle § 67 písm. c) trestního řádu - předstižná vazba. K vazbě útěkové stěžovatel uvedl, že je ohrožen trestní sazbou 2 až 10 let, přičemž by mělo být přihlíženo k její dolní hranici. Stěžovatel zastával v rámci údajné organizované skupiny roli pouhého "pěšáka", u něhož nelze očekávat uložení vyšší výměry trestu. Rovněž bylo ze strany stěžovatele poukázáno na jeho věk a sociální vazby k místu bydliště (P.) s tím, že v zahraničí byl naposledy před 10 lety.
V souvislosti s argumentací tzv. vazby předstižné stěžovatel nesouhlasil s názorem soudu, že trestná činnost mohla obviněnému přinášet lukrativní příjem. Nelze přehlížet, že stěžovatel stále chodil do zaměstnání, kde pobíral mzdu cca 20 000 Kč měsíčně. Opět přitom poukázal na svém místo ve skupině, kde působil toliko jako kurýr. Za nereálné považuje stěžovatel skutečnost, že by v páchání trestné činnosti pokračoval, neboť by neměl vytýkanou činnost pro koho vyvíjet. Předstižnou vazbu odůvodňují oba soudy nepřípustným argumentem zahlazené trestné činnosti v minulosti. Uvedené považuje stěžovatel za rozporné s ustanovením § 106 a § 83 odst. 4 tr. zákoníku. Z opisu z rejstříku trestů se pak podává, že stěžovatel měl naposledy spáchat trestnou činnost před rokem 2016, tedy před více jak 6 lety. Navíc, z dvaceti záznamů v trestním rejstříku se pouze jeden vztahuje k drogové kriminalitě.
V minulosti Ústavní soud opakovaně konstatoval, že vazba představuje zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení, přičemž rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Je tedy přirozené, že je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (a nikoliv jistoty) o důsledcích, jež mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Vazbu je však podle § 68 odst. 1 tr. řádu nutno náležitě odůvodnit konkrétními skutečnostmi, jež naplňují její zákonné důvody (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2020 sp. zn. II. ÚS 3662/19 , veřejně dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná).
Posuzování, zda je vazba nezbytným opatřením k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jiným způsobem ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení, je věcí především obecných soudů (viz usnesení ze dne 15. 10. 2019 sp. zn. II. ÚS 2583/19 ). Zásah Ústavního soudu do činnosti obecných soudů v tzv. vazebních věcech je možný jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem, nebo jsou-li tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku [viz nález ze dne 12. 12. 2005 sp. zn. IV. ÚS 689/05
(N 225/39 SbNU 379)].
V projednávané věci vznesl stěžovatel námitky jak proti důvodům vazby, tak i proti tomu, že nebylo nalézacím soudem rozhodnuto o návrhu na nahrazení vazby předběžným opatřením.
Ústavní soud se předně zabýval samotnými důvody vazby, přičemž má za to, že je-li dán alespoň jeden důvod, je třeba omezení osobní svobody stěžovatele považovat za zákonné. Obecné soudy stran vazby předstižné vyšly z toho, že vzhledem k trestní minulosti stěžovatele je zde reálné nebezpečí možného opakování trestné činnosti, která je společensky vnímána jako vysoce škodlivá. Páchaná trestná činnost nebyla nahodilá, ale byla vykonávána soustavně po dobu více než jednoho roku, a to promyšleným a sofistikovaným způsobem.
Dovolává-li se stěžovatel těch ustanovení trestního zákoníku, která stanoví, že se v případě zahlazení k předchozí trestné činnosti nepřihlíží, lze uvést, že obecný soud nerozhodoval o výši trestu, ale o míře pravděpodobnosti, že dojde k opakování trestné činnosti. Obecné soudy tak musely vzít v potaz např. i to, zda se jedná o prvotrestaného, pro něhož může být samotné trestní řízení dostatečnou výstrahou k tomu, aby od páchání trestné činnosti do budoucna upustil nebo o zkušeného recidivistu, který svým předchozím způsobem života prokázal despekt k zákonu.
Ve své podstatě zde soudy učinily úvahu o tom, zda vzhledem k okolnostem případu lze očekávat, že bude obviněný v trestné činnosti pokračovat či nikoliv. Obava obvodního soudu byla přitom zesílena i tím, že se v případě stěžovatele jedná o osobu užívající pervitin, mající kontakt na jiné uživatele či dealery, což by mu mohlo umožnit snadnější zapojení se do další trestné činnosti. Ostatně v případě stěžovatele se nejedná o první delikt obdobného typu. Z výše vyložených důvodů má Ústavní soud za to, že jestliže obecné soudy dospěly k závěru, že zde existuje důvodné podezření, že by stěžovatel mohl drogovou trestnou činnost, pro niž je obviněn, opakovat, nelze tomuto závěru z ústavněprávního hlediska ničeho vytknout.
V části své argumentace napadl stěžovatel postup Městského soudu v Praze, který místo toho, aby rozhodl o zrušení usnesení obvodního soudu, tomuto pouze uložil, aby doplňujícím rozhodnutím rozhodl o návrhu stěžovatele na nahrazení vazby předběžným opatřením. Ústavní soud je toho názoru, že při posuzování této námitky je třeba vyjít z odůvodnění napadeného usnesení nalézacího soudu (odst. 19), neboť z něj se mimo jiné podává, že "Soudce má za to, že v případě obviněného Ž. jsou oba vazební důvody natolik intenzivní, jak je uvedeno výše, pročež nelze nahradit vazbu některým jiným institutem trestního řádu".
Z uvedeného je zřejmé, že obvodní soud se z materiálního hlediska návrhem obviněného zabýval a vytýkané pochybení je pouze formální povahy. Ústavní soud je toho názoru, že se jistě jedná o vadu rozhodnutí, ovšem nikoli tak intenzivní, aby jí mohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak proto, že obvodní soud námitku stěžovatele neopomněl, projednal ji, přičemž tato skutečnost toliko nenašla svůj odraz ve výrokové části napadeného usnesení. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. listopadu 2022
David Uhlíř v. r. předseda senátu