Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně (soudce zpravodaj) a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala v řízení o ústavní stížnosti stěžovatele B. D., zastoupeného JUDr. Pavlem Zuskou, advokátem, sídlem Sokolovská 131/86, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2025, č. j. 25 Cdo 2770/2024-848, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2024, č. j. 18 Co 340/2023-822, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 6. 6. 2023, č. j. 5 C 223/2013-787, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a obchodních společností 1) X a 2) Y, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, Obvodní soud pro Prahu 9 ("obvodní soud") napadeným usnesením ve spojení s opravným usnesením ze dne 29. 1. 2024 č. j. 5 C 223/2023-812 rozhodl tak, že zamítl návrh stěžovatele na obnovu řízení vedeného u obvodního soudu pod sp. zn. 5 C 223/2013 a řízení vedeného u Městského soudu v Praze ("městský soud") pod sp. zn. 18 Co 225/2020, a to v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o nároku stěžovatele proti oběma žalovaným vedlejším účastnicím řízení. V tomto původním řízení soudy zamítly žalobu, kterou se stěžovatel domáhal zaplacení 1 344 420 Kč s příslušenstvím a 57 484,05 EUR s příslušenstvím z titulu náhrady škody způsobené nehodou letadla provozovaného první vedlejší účastnicí řízení dne 20. 8. 2010. Soudy zde dospěly k závěru, že provozovatelka letadla neodpovídá za škodu na zdraví pilota (stěžovatele), který si ji způsobil tím, že přes výslovný zákaz provozovatele a bez řádné předletové přípravy s letadlem vzlétl, aniž řádně uzavřel kryt kabiny letadla a po jeho samovolném otevření nezvládl přistávací manévr.
3. V obnovovacím, tj. nyní posuzovaném řízení, soudy uzavřely, že stěžovatelem tvrzené "nové" důkazy a skutečnosti mu nemohly přivodit příznivější rozhodnutí ve věci, nelze je tak podřadit pod důvody obnovy řízení podle § 228 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ("o. s. ř."). Sdělení policie, že za jí prověřovaný skutek neoprávněného zmocnění se letadla a následné nehody nebyl nikdo (ani stěžovatel) stíhán, soudy odmítly považovat za novou skutečnost či důkaz ve smyslu § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť stěžovatel mohl tuto skutečnost uplatnit v původním nalézacím řízení, které probíhalo v letech 2013-2019. K druhému stěžovatelem tvrzenému důvodu obnovy spočívajícímu ve zpochybnění věrohodnosti v tomto řízení slyšeného svědka, zaměstnance první vedlejší účastnice N., poukazem na jeho výpověď na policii ze dne 25. 4. 2022 (kdy mu bylo 82 let) vysvětlily, že po dvanácti letech od nehody je pochopitelné, že si svědek na rozhovor se stěžovatelem přesně nepamatuje, a tato skutečnost nečiní jeho předchozí výpověď u soudu v roce 2017 nevěrohodnou. Soudy konstatovaly, že pozdější výpověď N. nepřináší ani žádné nové skutečnosti, které by mohly přispět k odlišnému hodnocení důkazů.
4. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. s odůvodněním, že usnesení odvolacího soudu je v souladu s dosavadní rozhodovací praxí dovolacího soudu. Dovolání proto neshledal přípustným.
5. Stěžovatel s rozhodnutími soudů nesouhlasí a navrhuje jejich zrušení, přičemž se dovolává porušení svých shora uvedených základních práv. Vyjadřuje přesvědčení, že usnesení Nejvyššího soudu trpí absolutní nepřezkoumatelností. Namítá, že se Nejvyšší soud nevypořádal s jeho námitkou nemožnosti ověřit v průběhu původního civilního řízení stav trestního řízení. Soudům vytýká, že dospěly ke skutkovým závěrům, které jsou v extrémním rozporu s provedeným dokazováním a obsahem spisu. Poukazuje zejména na rozpor ve svědecké výpovědi N. Stěžovatel má za to, že neumožněním obnovy řízení došlo k zásahu do jeho práva na přístup k soudu.
7. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
8. Ústavní soud připomíná, že směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutím vydaným v řízení o povolení obnovy, není - podobně jako u obecných soudů - měřítkem její důvodnosti, věcná správnost žalobou na obnovu řízení napadených rozhodnutí, nýbrž toliko otázka, zda zde byly relevantní důvody pro povolení obnovy řízení, resp. zda obecné soudy ústavně konformním způsobem odůvodnily, proč stěžovatelem předestřené (nové) skutečnosti takovými neshledaly (srov. např. nálezy ze dne 5. 2. 2014 sp. zn. IV. ÚS 1148/13
, bod 10, nebo ze dne 29. 7. 2010
sp. zn. III. ÚS 3386/09
, bod 13).
9. Ústavní soud mohl přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze z výše uvedených hledisek. Žádná pochybení dosahující ústavněprávní roviny však neshledal. K nesouhlasu stěžovatele s rozhodnutím Nejvyššího soudu Ústavní soud předně podotýká, že je zcela v kompetenci Nejvyššího soudu, aby posuzoval přípustnost dovolání. Nejvyšší soud se stěžovatelem předloženými otázkami zabýval, odkázal na konstantní judikaturu a jasně a srozumitelně vysvětlil, proč není jím podané dovolání přípustné. Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce nepřezkoumatelnosti rozhodnutí Nejvyššího soudu tvrzeně dané tím, že se dovolací soud nezabýval otázkou (možností ověření stavu trestního řízení a skutečnosti, že proti stěžovateli nebylo zahájeno trestní stíhání), kterou mu stěžovatel předložil k posouzení v dovolání.
Okolnost, že nedošlo k zahájení trestního stíhání stěžovatele (za skutek neoprávněného zmocnění se letadla), soudy nepovažovaly za novou skutečnost, protože tato skutečnost mu mohla být známa již v průběhu původního nalézacího řízení. Ověření této skutečnosti vyplývá dle názoru Ústavního soudu již jen z prostého plynutí času: k vlastnímu incidentu na letišti došlo v roce 2010, původní nalézací řízení probíhalo v letech 2013-2019. Stěží tak lze uvěřit stěžovatelovu tvrzení, že se o skutečnosti, že proti němu nebylo zahájeno trestní stíhání, dozvěděl až v srpnu 2022 (srov. usnesení městského soudu, bod 5).
To, že orgány činné v trestním řízení stěžovatele nestíhají, mu nejen mohlo, ale především i muselo být zřejmé již dříve, a to i v době probíhajícího původního nalézacího řízení.
10. Co se týče druhé námitky poukazující na tvrzené rozpory ve výpovědi svědka N., soudy i ve vztahu k ní dostatečně popsaly úvahy, které je vedly k závěru, proč se nejedná o důkaz, jenž by zakládal důvod povolení obnovy řízení. Ústavní soud nepovažuje za nutné, aby jako čtvrtý v pořadí opakoval, co stěžovateli již opakovaně předestřely obecné soudy, na jejichž rozhodnutí tímto odkazuje (srov. usnesení obvodního soudu, bod 23, usnesení městského soudu, body 12-14, usnesení Nejvyššího soudu, bod 9). Postačí zmínit, že rozhodnutí v původním řízení nebyla založena pouze na výpovědi tohoto svědka, nýbrž na logické úvaze stojící na pečlivém hodnocení všech důkazů jednotlivě a v jejich vzájemné souvislosti.
11. Ústavní soud uzavírá, že ústavní stížnost argumentačně zůstává v rovině podústavního práva, přičemž pokračující polemika s důvody, které vedly obecné soudy k zamítnutí žaloby na obnovu řízení, ústavní roviny nedosahuje. Ústavní stížnost stěžovatele a důvody v ní uváděné představují toliko další projev jeho nesouhlasu se závěry soudů. Ústavní soud však opětovně zdůrazňuje, že nepředstavuje další stupeň v přezkumu rozhodnutí obecných soudů a v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby není povolán k výkladu jiných než ústavních předpisů.
12. Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavní práva stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. ledna 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu