Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, Jiřího Přibáně a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, advokátem, sídlem Kolínská 1686/13, Praha 3, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 12 Co 313, 314/2024-258 ze dne 12. 11. 2024 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 26 C 400/2021-227 ze dne 25. 6. 2024, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 10 ("nalézací soud") napadeným rozsudkem, ve znění usnesení č. j. 26 C 400/2021-237 ze dne 23. 7. 2024, zamítl žalobu, kterou se stěžovatel s účinností od 27. 9. 2020 domáhal určení, že nemá vyživovací povinnost ke své zletilé dceři H. V. ("dcera"), naposledy stanovenou rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 0 P 52/2017-373, 60 P a Nc 78/2017, ze dne 10. 12. 2019, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ("odvolací soud") č. j. 62 Co 134/2020-458 ze dne 23. 9. 2020, částkou 10 000 Kč měsíčně. K odvolání stěžovatele odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek nalézacího soudu.
2. Soudy dospěly k závěru, že vyživovací povinnost stěžovatele k jeho dceři trvá, protože dcera má jen omezenou pracovní schopnost a není schopna se zatím sama živit. Uzavřely, že přestože dcera studuje již čtvrtou střední školu, existuje reálný předpoklad, že studium dokončí. Její předchozí neúspěchy byly podle znaleckých posudků způsobeny emočně nestabilní poruchou osobnosti s úzkostně depresivními příznaky, které ji významně omezovaly ve vzdělávacím procesu. Současné studium tedy představuje reálnou a cílevědomou přípravu na budoucí povolání, a proto není možné považovat vyživovací povinnost stěžovatele za zaniklou.
3. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozsudků; tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 10 odst. 2, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě.
4. Stěžovatel namítá, že obecné soudy jednostranně upřednostnily vyživovací povinnost bez ohledu na jeho rodičovskou situaci, čímž podle něj ignorovaly tradiční vnímání vzájemného vztahu mezi rodičem a dítětem založeného na oboustranném zájmu. Stěžovatel má důvodné pochybnosti, zda dcera vzhledem ke svému zdravotnímu stavu a životní konstelaci střední školu dostuduje. Má za to, že soudy bagatelizovaly nezájem dcery o jakýkoli kontakt s ním, ačkoliv sám opakovaně uváděl, že by ji v případě běžné komunikace podporoval i bez soudního rozhodnutí. Poukazuje na to, že nemá žádné informace o studiu své dcery. Kritizuje, že soudy přisoudily příčinu odcizení výlučně vedenému sporu o výživné. Klade si otázku, zda není ve vztahu ke své dceři považován za "zavrženého rodiče". Dále namítá, že mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a právním posouzením věci je extrémní nesoulad.
6. Dcera stěžovatele se ve stanovené lhůtě k ústavní stížnosti nevyjádřila, a proto má Ústavní soud za to, že se postavení vedlejší účastnice vzdala.
7. Nalézací soud v plném rozsahu odkázal na odůvodnění svého rozsudku.
8. Odvolací soud ve vyjádření zdůraznil, že sám stěžovatel chce, aby dcera dostudovala střední školu. V řízení nešlo o určení výživného, ale o návrh stěžovatele na zrušení vyživovací povinnosti s účinností od 27. 9. 2020. Úvahy stěžovatele o nekomunikaci dcery a o vztazích mezi rodiči a dětmi považuje odvolací soud za obecné a bez vztahu ke zjištěnému skutkovému stavu. Odvolacímu soudu nepřísluší vyjadřovat se k obsahu božích přikázání a jejich platnosti, nicméně považuje za logické, že soudí-li se otec dlouhodobě s nemocnou dcerou a její sestrou o zrušení výživného, vztahy mezi nimi nemohou být ideální. Není mu ani zřejmé, v čem stěžovatel spatřuje extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a právním posouzením. Odvolací soud navrhuje, aby byla ústavní stížnost zamítnuta, popř. odmítnuta.
9. Stěžovatel možnost podání repliky k vyjádřením soudů nevyužil.
5. Ústavní stížnost byla oprávněnou osobou podána včas (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; stěžovatel je řádně zastoupen advokátem (§ 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
10. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. K přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech stanovení a trvání vyživovací povinnosti zastává Ústavní soud zdrženlivý postoj. Posuzování těchto otázek je především úlohou obecných soudů, které mají v kontradiktorně vedeném řízení odpovídající podmínky pro dokazování a následné rozhodnutí věci. Ústavní soud do jejich rozhodování zasahuje pouze v případech extrémního porušení pravidel řádně vedeného soudního řízení; v posuzované věci žádné takové pochybení neshledal.
12. Ústavní soud dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí vycházejí z relevantních zákonných ustanovení, skutkové i právní závěry jsou v něm dostatečně jasně a srozumitelně vyloženy a nelze je považovat za svévolné či excesivní - ostatně stěžovatel blíže nespecifikuje, v čem konkrétně má extrémní rozpor mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a právním posouzením spočívat. Podstatné je, že obecné soudy řádně odůvodnily, proč vyživovací povinnost stěžovatele k dceři dosud nezanikla.
13. Při posuzování toho, zda lze započaté studium dcery (na již čtvrté střední škole) považovat za racionální přípravu na budoucí povolání, soudy zohlednily zejména její dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav - od dětství trvající emočně nestabilní poruchu osobnosti, která jí opakovaně bránila v řádném dokončení středoškolského studia; to za situace, kdy se ambulantně léčila a byla opakovaně hospitalizována. Bylo by naopak neústavní, kdyby soudy zdravotní obtíže studujícího zletilého dítěte při rozhodování o výživném nezohlednily (viz nález sp. zn. II. ÚS 1487/23 ze dne 21. 2. 2024).
14. Podle závěru soudů existuje vysoká pravděpodobnost, že dcera může středoškolské studium dokončit, což odůvodnily tím, že v době rozhodování ve studiu řádně pokračovala (absolvuje ji bez problému a je ve druhém ročníku). Zároveň soudy zdůraznily, že jde o šanci poslední. Rovněž podle Ústavního soudu je vhodné dceři tuto (poslední) možnost poskytnout, byť lze situaci považovat za hraniční.
15. Stěžovatel se může podle vývoje studia, zdravotního stavu a postoje dcery kdykoli pokusit o dohodu ohledně výživného, případně znovu podat žalobu. Vzhledem k tomu, že dcera se nachází v obtížné zdravotní situaci, není vhodné ji nyní vystavovat dalším soudním řízením, znaleckému zkoumání nebo výslechům, jak upozornil i odvolací soud. Má-li stěžovatel na zřeteli nejlepší zájem dcery, měl by se vyvarovat zbytečné eskalace sporu.
16. Stěžovateli lze obecně přisvědčit, že princip vzájemné vyživovací povinnosti mezi rodiči a dětmi je projevem mezigenerační rodinné solidarity vycházejícím z lidské slušnosti a morálky. Jeví se proto vhodné při rozhodování o výživném zohlednit i způsob, jakým se dítě chová k povinnému rodiči a zda se o něj zajímá. Jejich vztah je nicméně třeba vždy hodnotit komplexně ve společné vzájemnosti (srov. nález sp. zn. I. ÚS 871/24 ze dne 25. 9. 2024, bod 51). Povinnost úcty dítěte k rodičům neplyne pouze ze Starého zákona, jak uvádí odvolací soud, nýbrž i z občanského zákoníku (viz např. jeho § 855, § 857 či § 883); nelze proto při poměřování trvání a rozsahu vyživovací povinnosti tyto aspekty pominout.
17. V projednávané věci odvolací soud (ne)zájem dcery o stěžovatele zohlednil alespoň částečně v rámci vysvětlení, že z provedeného dokazování nevyplývá, že by se k němu chovala v rozporu s dobrými mravy (viz bod 55). Nelze mu tedy vytýkat, že vzájemné vztahy předka a potomka zcela pominul. Rodinné vztahy nelze posuzovat zjednodušeně, protože příčiny jejich narušení bývají na obou stranách. Ústavnímu soudu nepřísluší spekulovat, proč dcera se stěžovatelem nekomunikuje. Významným faktorem v tomto kontextu je skutečnost, že dcera trpí emočně nestabilní poruchou osobnosti, což odůvodňuje určitou míru shovívavosti při hodnocení jejího postoje ke stěžovateli; nelze ani vyloučit, že se její psychický stav v budoucnu zlepší a že se vztah mezi nimi narovná.
18. Stěžovatel uvádí, že by byl ochoten dceru finančně podporovat, fungovala-li by mezi nimi běžná komunikace. Tato okolnost však nemůže vést nyní k závěru, že vyživovací povinnost zanikla, zvláště, domáhá-li se stěžovatel jejího zpětného zrušení od 27. 9. 2020, tedy ode dne následujícího po dosažení zletilosti dcery, nikoli od pozdějšího období, kdy podle jeho názoru další studium postrádalo účel nebo kdy komunikace mezi nimi ustala.
19. Nepřípadné je i tvrzení stěžovatele, že se nabízejí jiné varianty, jak se má dcera "postavit na vlastní nohy". Má-li tím na mysli, jak argumentoval před obecnými soudy, že má dcera požádat o invalidní důchod, pomíjí, že civilním soudům nepřísluší posuzovat důvodnost nároku na přiznání invalidního důchodu, neboť související přezkum je vyhrazen správním soudům. Z toho důvodu proto nebylo ani třeba provést stěžovatelem navržený důkaz znaleckým posudkem posudkového lékaře.
20. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. června 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu