Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Skalského, zastoupeného Mgr. Ladislavem Robotkou, advokátem, sídlem Hlinky 155/86, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. září 2021 č. j. 26 Cdo 2296/2021-529, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. července 2020 č. j. 19 Co 273/2019-394 a rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 19. října 2018 č. j. 12 C 150/2017-157, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou, jako účastníků řízení, a ARJA REAL INVEST, s.r.o., sídlem Králova 279/9, Brno, a Jany Skalské, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 22. 11. 2021, stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou (dále jen "okresní soud") z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), ve spojení s čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Stěžovatel spojil se svou ústavní stížností i návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
2. Vedlejší účastnice ARJA REAL INVEST, s.r.o. (dále jen "pronajímatelka") se proti stěžovateli a jeho matce, vedlejší účastnici Janě Skalské (dále jen "matka"), žalobou domáhala vyklizení jí vlastněné bytové jednotky. Stěžovatel a jeho matka měli byt užívat bez právního důvodu poté, co dne 31. 3. 2017 došlo k uplynutí doby nájmu dle nájemní smlouvy uzavřené mezi výše uvedenými osobami dne 17. 12. 2016. Ve smlouvě, jež byla uzavřena na dobu určitou od 1. 1. 2017 do 31. 3. 2017, strany vyloučily možnost konkludentního obnovení nájmu dle § 2285 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), a sjednaly přednostní právo nájemců na opětovné uzavření nájemní smlouvy za podmínky, že se nedopustí porušení žádné povinnosti ze smlouvy.
Nájemci se následně ocitli v prodlení s placením nájemného za měsíce únor a březen, a částečně i kauce, jež měla být plněna ve splátkách. Dlužné částky neuhradili ani poté, co k tomu byli pronajímatelkou opakovaně vyzváni a rovněž upozorněni, že nájem bytu nebude prodloužen a nájemci jsou povinni jednotku vyklidit ke dni uplynutí doby nájmu. Okresní soud dospěl k závěru, že matka stěžovatele v bytě v době trvání nájmu ani následně nepobývala, a proto žalobu vůči ní zamítl. Stěžovateli uložil povinnost bytovou jednotku vyklidit a předat pronajímatelce do 15 dnů od právní moci rozsudku a zaplatit pronajímatelce náhradu nákladů řízení, neboť vzal za prokázané, že stěžovatel byt po 31.
3. 2017 dál užíval, aniž by pronajímatelce cokoli platil.
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, v němž namítal, že je předmětné rozhodnutí překvapivé, nepřezkoumatelné a nevykonatelné, řízení před okresním soudem vykazuje závažné procesní vady a soud se řádně nevypořádal s veškerými jeho důkazními návrhy a tvrzeními. Matka stěžovatele se proti rozsudku okresního soudu neodvolala. Krajský soud stěžovatelovým námitkám nepřisvědčil; naopak se plně ztotožnil se skutkovými i právními závěry okresního soudu a odkázal na odůvodnění jeho rozsudku.
Zdůraznil, že stěžovatel zahrnul okresní soud množstvím tvrzení, jež neměly pro rozhodnutí ve věci relevanci, a okresnímu soudu proto nelze vytýkat, pokud nereagoval na každou z nich. Jako nedůvodné zhodnotil i procesní námitky stěžovatele. Uvedl, že nebyl důvod pro dodatečná jednání o smíru, stěžovatelova námitka podjatosti rozhodující soudkyně byla nadřízeným soudem posouzena jako nedůvodná, soud na žádost stěžovatele opakovaně rozhodoval o ustanovení právního zástupce a nebyl důvod pro odložení jednání soudu, neboť neexistovaly důvody bránící stěžovateli v účasti.
Námitky stěžovatele, že byt užíval již před uzavřením předmětné nájemní smlouvy, nepovažoval krajský soud za relevantní. Stejně tak soud odmítl i argumentaci opírající se o analogickou aplikaci pravidel pro výpověď z nájmu bytu na případ stěžovatele, jehož nájemní smlouva zanikla uplynutím doby nájmu. Co se požadavku stěžovatele na přiznání bytové náhrady týče, uvedl krajský soud, že na ni od nabytí účinnosti občanského zákoníku vůbec nevzniká nárok, a nevyhověl ani žádosti o prodloužení lhůty k vyklizení bytu, neboť tato lhůta je lhůtou zákonnou.
Nepřisvědčil rovněž námitkám, že postup pronajímatelky vůči stěžovateli byl v rozporu s dobrými mravy, a poukázal na počínání samotného stěžovatele, jenž od 1. 4. 2017 obývá byt pronajímatelky bez právního důvodu, za jeho užívání nic neplatí a odmítá jej vyklidit. Napadeným rozsudkem proto krajský soud potvrdil rozsudek okresního soudu ve výrocích týkajících se stěžovatele a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
4. Dovolání, jež stěžovatel spojil s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. Uvedl, že právní otázka, zda v daném případě nejde o výkon práva vlastníka bytu v rozporu s dobrými mravy, byla v judikatuře dovolacího soudu již vyřešena a rozsudek krajského soudu je s ní v souladu. Stejně tak Nejvyšší soud neshledal rozpor s judikaturou ani u závěru, že nelze přiznat bytovou náhradu osobě, jež je povinna byt vyklidit proto, že jej užívá bez právního důvodu.
K námitce extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním Nejvyšší soud uvedl, že tento nezjistil a nadto stěžovatel vychází z vlastní verze skutkových závěrů. Jelikož dovolání nebylo přípustné, nepřihlédl Nejvyšší soud k námitkám týkajícím se údajných vad řízení. O návrhu na odklad vykonatelnosti Nejvyšší soud samostatně nerozhodoval, neboť o dovolání rozhodl bezodkladně; konstatoval přitom, že pro odklad vykonatelnosti není prostor, protože dovolání nebylo připuštěno k meritornímu přezkumu.
5. Stěžovatel obecně namítá nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu, které se nevypořádaly s jeho argumentací a opomenuly jím navrhované důkazy. Obecným soudům dále vytýká, že v posuzovaném případě poskytly ochranu vlastnickému právu pronajímatelky, aniž by přihlédly ke korektivu dobrých mravů, a rovněž se při rozhodování odchýlily od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Stěžovatel v napadených rozhodnutích spatřuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry.
6. Stěžovatel uvádí konkrétní okolnosti, jež dle jeho názoru svědčí o výkonu vlastnického práva pronajímatelky v rozporu s dobrými mravy. Pronajímatelka údajně vynucovala na stěžovateli uzavírání řady smluv na dobu určitou, čímž ho zbavila ochrany, jež by mu náležela v případě trvání nájmu na dobu neurčitou. Pronajímatelka hrozila stěžovateli neprodloužením nájmu a vyklizením bytu přesto, že měla k dispozici kauci k započtení proti dlužnému nájemnému, stěžovatel byl s placením v pouhém šestidenním prodlení, pronajímatelka mu nedala prostor toto napravit, nájemní vztah v té době trval a pro neprodloužení nájemní smlouvy neexistoval důvod. Byt stěžovatel obývá s malým synem, nemá alternativu, kam se s dítětem přestěhovat, v bytě se nachází řada osobních věcí stěžovatele - a jeho zesnulého otce - a odhadované náklady na stěhování dosahují výše v řádu desítek tisíc korun českých, což je pro stěžovatele likvidační. Argumentuje, že mu z důvodu jeho tíživé situace a specifických okolností případu měla být poskytnuta delší lhůta pro vyklizení bytu, přiznána náhrada části nákladů na stěhování a vystěhování mělo být vázáno na poskytnutí odpovídající bytové náhrady pronajímatelkou. Obecné soudy však upřednostnily zájmy pronajímatelky, když zcela nekriticky přejaly její neprokázaná tvrzení, a vydaly napadená rozhodnutí, jež jsou ve svém důsledku vůči stěžovateli - a jeho nezletilému synovi - zcela zjevně nespravedlivá.
7. Dále v ústavní stížnosti argumentuje, že mu svědčilo právo užívat byt na základě souhlasu dřívějšího vlastníka, neboť již od 70. let v bytě bydlel se svými rodiči, a tento titul pak přetrval i po uzavření předmětné nájemní smlouvy na dobu určitou. To však obecné soudy nezohlednily a jím navrhované svědecké výpovědi k prokázání tvrzeného právního důvodu užívání bytu neprovedly.
8. Konečně stěžovatel vznáší námitky ohledně průběhu exekučního řízení, v němž nebylo vyhověno jeho návrhu na zastavení exekuce na základě napadených rozhodnutí.
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas osobou k tomu oprávněnou, splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
10. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Ústavní soud není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se orgány veřejné moci dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
11. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele a napadenými rozhodnutími, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ jde i v posuzované věci.
13. Těžištěm ústavní stížnosti je rozsáhlá polemika s právními závěry obecných soudů. Stěžovatel předně zpochybňuje závěr, že mu nesvědčí právní důvod k užívání bytu, a uvádí, že jej užíval již od pradávna na základě souhlasu rodičů, respektive bratra, jakožto dřívějších vlastníků bytu, a že tento souhlas existoval a existuje i nadále po skončení předmětné nájemní smlouvy. K tomu Ústavní soud uvádí, že takovým způsobem nelze konstruovat paralelně existující právní titul k užívání bytu za situace, kdy se stěžovatel s jeho vlastníkem svobodně dohodl na podmínkách jeho užívání, přičemž dobu nájmu strany sjednaly časově ohraničenou.
Právním důvodem užívání bytu od 1. 1. 2017 je za této situace výlučně předmětná nájemní smlouva ze dne 17. 12. 2016. Svou argumentaci stěžovatel dále staví na premise, že neprodloužení nájemní smlouvy na dobu určitou je třeba analogicky posuzovat jako výpověď nájmu bytu na dobu neurčitou pro neplacení nájemného. Takovou analogii je však namístě odmítnout. V posuzovaném případě nebyl nájemní vztah ukončen projevem vůle jedné ze stran učiněným za jeho trvání, jako je tomu u výpovědi nájmu na dobu neurčitou, nýbrž zanikl ke dni 31.
3. 2017 uplynutím doby nájmu. Má-li stěžovatel za to, že mu vznikl nárok na uzavření nájemní smlouvy nové, neboť se žádného porušení smluvní povinnosti vůči pronajímatelce nedopustil, je takový závěr v přímém rozporu s výsledkem dokazování; ostatně i sám stěžovatel uznává, že nájemné pronajímatelce včas nehradil.
14. Velmi zkresleně vyznívá i stěžovatelův popis okolností, jež dle jeho názoru svědčí o nemravnosti jednání pronajímatelky. Stěžovatel předně argumentuje, že pronajímatelka odmítla stěžovateli nájem bytu prodloužit za situace, kdy byl s placením nájemného v pouhém šestidenním prodlení. Ve skutečnosti však stěžovatel nedlužil pronajímatelce nájemné za jediný měsíc, nýbrž za měsíce dva, přičemž svoje prodlení nenapravil ani na opakovanou výzvu. Nepřiléhavou je v tomto světle i námitka, že stěžovatel nedostal od pronajímatelky příležitost k nápravě prodlení.
Pravdivé není ani tvrzení, že si pronajímatelka na stěžovateli vynutila uzavření řetězce nájemních smluv na dobu určitou, čímž jej připravila o ochranu, kterou zákon poskytuje nájemci bytu na dobu neurčitou. Stěžovatel uzavřel s pronajímatelkou jedinou nájemní smlouvu na dobu určitou, jejíž prodloužení sám zmařil tím, že porušil smluvní povinnosti. Nemravně nelze hodnotit ani počínání pronajímatelky ohledně kauce, kterou držela v době, kdy se stěžovatel ocitl v prodlení s placením nájemného, a nepoužila ji k úhradě dlužné částky.
Pronajímatel nemá obecně povinnost za trvání nájemního vztahu započíst na kauci své pohledávky z nájemného. Nadto byl stěžovatel s plněním podstatné části kauce v prodlení, a jak vyplývá z rozsudku okresního soudu, v předmětné nájemní smlouvě strany vyloučily použití kauce pro úhradu dlužného nájemného (viz bod 9 rozsudku).
15. Ústavní soud nijak nezpochybňuje, že se stěžovatel ze svého pohledu nachází v obtížné situaci, kdy bude brzy nucen nedobrovolně opustit byt a zajistit pro sebe a svého nezletilého syna náhradní bydlení. Je však nutno podotknout, že tato situace je nutným důsledkem jeho vlastního počínání a neměla by pro něj být nikterak překvapivá. Od začátku roku 2017 totiž byt obývá, aniž by za jeho užívání cokoli platil, od 31. 3. 2017 pak dokonce bez právního důvodu. Domáhá-li se za takové situace pronajímatelka vyklizení své nemovitosti, nelze výkon jejího práva hodnotit jako rozporný s dobrými mravy a není důvod odepřít jejímu vlastnickému právu ochranu.
16. Pokud jde o námitku, že se obecné soudy nevypořádaly se všemi stěžovatelem uplatněnými argumenty, Ústavní soud konstatuje, že - jak již mnohokrát zopakoval - soudy se musí v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádat s argumenty účastníků řízení způsobem, který odpovídá míře závažnosti těchto argumentů [viz např. nález ze dne 9. 4. 2008 sp. zn. I. ÚS 1589/07
(N 69/49 SbNU 45); nález ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. II. ÚS 968/18
(N 16/92 SbNU 182); všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná i na https://nalus.usoud.cz]. Tato povinnost tak samozřejmě neznamená, že soudy musí dát podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení; v úvahu je totiž třeba brát relevanci daného argumentu a jeho možnost ovlivnit výsledek řízení. V žádném případě ovšem nelze ignorovat argument, který je pro výsledek řízení klíčový [viz např. nález ze dne 10. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1895/14
(N 52/76 SbNU 717)].
Odůvodnění napadeného rozsudku okresního soudu proto ve světle těchto standardů obstojí za situace, kdy se okresní soud explicitně nevypořádal se všemi námitkami stěžovatele, jimiž stěžovatel okresní soud zahrnul a jež objektivně nebyly způsobilé ovlivnit výsledek řízení. V odůvodnění napadeného rozsudku okresní soud koherentně a srozumitelně vyložil, jakými úvahami se v posuzované věci řídil, na jakých důkazech založil svá skutková zjištění a k jakým právním závěrům na jejich základě dospěl. Ústavní soud navíc přihlíží k tomu, že stěžovatel měl možnost reagovat na argumentaci okresního soudu ve svém odvolání a tohoto práva také využil.
Krajský soud následně reagoval na jeho odvolací námitky a vypořádal se s nimi způsobem, jenž Ústavní soud nepovažuje za excesivní. Stejně tak i Nejvyšší soud srozumitelně odůvodnil, proč dovolání hodnotí jako nepřípustné, a v odpovídajícím rozsahu reagoval na uplatněné námitky stěžovatele. Z výše uvedených důvodů nelze napadená rozhodnutí hodnotit ani jako nepřezkoumatelná. Stejně tak Ústavní soud neshledal u napadených rozhodnutí tvrzený extrémní rozpor mezi provedeným dokazováním a skutkovými závěry obecných soudů.
Obecným soudům dále nelze vytknout namítaný odklon od ustálené judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. Byť totiž stěžovatel k podepření svých námitek předkládá řadu rozhodnutí, po bližším seznámení se s nimi lze uzavřít, že jejich souvislost s posuzovaným případem je v lepším případě pouze vzdálená, mnohdy pak veskrze žádná. Ani z tohoto důvodu proto napadená rozhodnutí nevyžadují kasační zásah Ústavního soudu.
17. K námitkám vůči postupu obecných soudů v exekučním řízení lze pouze konstatovat, že směřují proti rozhodnutím, jež touto ústavní stížností napadena nebyla, a Ústavnímu soudu proto nepřísluší se k nim vyjadřovat. Proti zamítnutí návrhu na odložení exekuce se ostatně stěžovatel bránil již ústavní stížností, o níž Ústavní soud rozhodl usnesením ze dne 25. 5. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1156/21 tak, že ji odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.
18. Ústavní soud zhodnotil, že obecné soudy rozhodly v souladu se zákonem, svá rozhodnutí řádně, logicky a věcně přiléhavě odůvodnily a napadenými rozhodnutími nedošlo k tvrzenému porušení základních práv stěžovatele podle čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy, ve spojení s čl. 1 Ústavy, ani jiných ústavně zaručených základních práv či svobod.
19. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, a to podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.
20. Jelikož o ústavní stížnosti bylo rozhodnuto bezodkladně, nebyl zde ani důvod samostatně reagovat na stěžovatelův návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí dle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Odklad vykonatelnosti by byl možný pouze tehdy, jestliže by Ústavní soud ústavní stížnost přijal; předmětný návrh má totiž ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu, a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit (srov. např. usnesení ze dne 13. 1. 1995 sp. zn. IV. ÚS 209/94 ). Pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. ledna 2022
David Uhlíř v. r. předseda senátu