Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Niny Taisové, zastoupené Mgr. Vítem Tokarským, advokátem, sídlem Masarykovo nábřeží 246/12, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2024 č. j. 30 Cdo 1638/2023-75, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2022 č. j. 30 Co 318/2022-52 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 11. dubna 2022 č. j. 8 C 249/2021-31, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7 - Holešovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhuje zrušení napadených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena zásada rovnosti ve smyslu čl. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. V přezkoumávané věci byla klíčová otázka, zda výše uvedená základní práva stěžovatelky byla porušena rozhodnutími soudů o tom, že v projednávaném případě nebyla splněna jedna ze stěžejních podmínek odpovědnosti státu za škodu způsobenou výkonem veřejné moci podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), a to odpovědnostní titul spočívající v existenci nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu.
3. Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy jako žalobkyně domáhala po vedlejší účastnici zaplacení částky 485 033 Kč jako náhrady škody spočívající v náhradě nákladů právního zastoupení ve výši 33 033 Kč a náhradě ušlého zisku ve výši 252 000 Kč, jakož i zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 200 000 Kč, která jí měla vzniknout v důsledku nezákonného rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 9. 9. 2019 č. j. MHMP 1849153/2019.
4. Soud prvního stupně při posuzování žaloby stěžovatelky vyšel ze zjištění, že po rozvodu manželství mezi stěžovatelkou a Janem Taisem bylo zrušeno jejich právo společného nájmu bytu, jakož i jejich společné členství ve stavebním bytovém družstvu s tím, že členkou uvedeného bytového družstva a jedinou nájemkyní předmětného bytu a garáže se stala stěžovatelka. Dne 29. 3. 2018 podala stěžovatelka k Úřadu Městské části Praha 5 návrh na zrušení údaje o místu trvalého pobytu Jana Taise na adrese specifikované v rozhodnutí.
Rozhodnutím Úřadu městské části Praha 5 ze dne 16. 5. 2018 sp. zn. OŽOA/3/59/2018, bylo jejímu návrhu vyhověno. Toto rozhodnutí zrušil Magistrát hlavního města Prahy svým rozhodnutím ze dne 30. 8. 2018 sp. zn. S-MHMP 1190589/2018. Úřad městské části Praha 5 posléze vydal dne 12. 6. 2019 nové rozhodnutí č. j. OŽOA/3/59/2018, jímž návrhu opět vyhověl a údaj o místě trvalého bydliště Jana Taise zrušil. Po opětovném odvolání Magistrát hlavního města Prahy dne 9. 9. 2019 vydal rozhodnutí č. j. MHMP 1849153/2019, kterým rozhodnutí Úřadu městské části Praha 5 opět zrušil a vrátil věc k novému projednání.
Dne 15. 6. 2020 vydal veřejný ochránce práv Zprávu o šetření ve věci správního řízení o zrušení údaje o místu trvalého pobytu č. j. KVOP-22963/2020, v níž mimo jiné konstatoval, že odvolací správní orgán pochybil jak po stránce procesní, tak věcné. Dne 16. 6. 2020 vydal Úřad městské části Praha 5 rozhodnutí č. j. OŽA/3/59/2018, jímž návrhu vyhověl a údaj o místě trvalého bydliště Jana Taise zrušil. Magistrát hlavního města Prahy odvolání v zákonném rozsahu přezkoumal a vydal dne 11. 9. 2020 rozhodnutí č. j.
MHMP 1316009/2020, jímž odvolání Jana Taise zamítl a rozhodnutí potvrdil. Po skončení správního řízení stěžovatelka dne 16. 2. 2021 uplatnila u vedlejší účastnice nárok na náhradu škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 9. 9. 2019 č. j. MHMP 1849153/2019. Její žádosti nebylo stanoviskem vedlejší účastnice ze dne 2. 8. 2021 vyhověno.
5. Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen "soud prvního stupně") napadeným rozsudkem žalobu stěžovatelky zamítl. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že na předmětné rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 9. 9. 2019 nelze nahlížet jako na nezákonné rozhodnutí, neboť nebyla splněna podmínka změny nebo zrušení pravomocného rozhodnutí příslušným orgánem stanovená v § 8 odst. 1 zákona č. 89/1998 Sb. Na tom nemohla nic změnit ani zpráva veřejného ochránce práv ze dne 15. 6. 2020, neboť veřejnému ochránci práv zákon č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv nesvěřuje pravomoc autoritativně rušit či měnit správní rozhodnutí. Odvolací soud shledal jako správný i závěr soudu prvního stupně, že v posuzované věci nebyl dán ani nesprávný úřední postup. Poukázal na to, že nesprávný úřední postup je zpravidla postup, který nesouvisí s rozhodovací činností a rozhodovací činnost samu o sobě nelze hodnotit jako nesprávný úřední postup. Pro nesprávný úřední postup je určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí. Stěžovatelka však napadala právě rozhodovací činnost příslušných orgánů, to však nemůže představovat nesprávný úřední postup ve smyslu § 5 písm. b) a § 13 odst. 1 zákona č. 89/1998 Sb.
6. Proti rozsudku odvolacího soudu stěžovatelka podala dovolání. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání stěžovatelky je přípustné pouze ohledně otázky, zda je veřejný ochránce práv nadán pravomocí konstatovat nezákonnost rozhodnutí ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., byť v "materiálním slova smyslu" a v rozsahu související otázky, zda skutečnost, kdy veřejný ochránce práv konstatuje "nezákonnost" rozhodnutí správního orgánu a doporučí stěžovatelce uplatnit nárok na náhradu škody po státu, je okolností hodnou zvláštního zřetele, pro niž by bylo možno konstatovat splnění podmínky podle § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Shledal, že závěr odvolacího soudu o tom, že v posuzované věci nebyl dán odpovědnostní titul v podobě nezákonného rozhodnutí, neboť veřejnému ochránci práv zákon nesvěřuje pravomoc autoritativně rušit či měnit správní rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 č. 89/1998 Sb. (ve formálním ani materiálním slova smyslu), je správný. Proto dovolání stěžovatelky v rozsahu, v jakém byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně, co do částky 485 033 Kč zamítl podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. Ve zbylém rozsahu dovolání odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
7. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se závěrem soudů, že v dané věci nebyl dán odpovědnostní titul v podobě nezákonného rozhodnutí. Uvádí, že vzhledem k tomu, že proti předmětnému rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, kterým bylo zrušeno rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, neměla k dispozici žádné opravné prostředky, nelze tedy z logiky věci vyžadovat naplnění podmínky dané § 8 odst. 1 zákona č. 89/1998. S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1430/13 stěžovatelka namítá, že výklad a aplikace zákona č. 89/1998 Sb. nesmí vést k omezení základního práva na náhradu škody po státu. Stěžovatelka dále opakuje svůj názor, že v dané věci postačí konstatování nezákonnosti předmětného rozhodnutí veřejným ochráncem práv.
8. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena (§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Vyčerpala též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 tamtéž). Ústavní stížnost je tak přípustná.
9. Ústavní soud připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů. Není "čtvrtou instancí", která by posuzovala skutková nebo právní pochybení obecných soudů. Ústavní soud kontroluje dodržení ústavněprávních principů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ).
10. V ústavní stížnosti stěžovatelka opakuje argumenty, které již uplatnila v řízení před obecnými soudy. Zde je namístě nejprve připomenout, že pohybují-li se obecné soudy v hranicích daných ústavními zásadami, Ústavní soud není oprávněn zasahovat do hodnocení důkazů obecnými soudy (srov. nález sp. zn. I. ÚS 301/02 ). Toto je případ nyní posuzované věci, kdy zásah Ústavního soudu není opodstatněný. Námitky, které stěžovatelka Ústavnímu soudu předkládá, se totiž prakticky neliší od těch, které vznášela před obecnými soudy. Ty se s nimi náležitě vypořádaly a svá rozhodnutí dostatečně a podrobně odůvodnily.
11. Stěžovatelka odmítá přijmout závěr soudů vycházející ze zákonné úpravy podmínek uplatnění nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím. Interpretaci a aplikaci této podmínky na věc stěžovatelky však soudy podrobně a srozumitelně vysvětlily. Objasnily, že na rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 9. 9. 2019 nelze nahlížet jako na nezákonné rozhodnutí, neboť nebyla splněna podmínka změny nebo zrušení pravomocného rozhodnutí příslušným orgánem stanovená v § 8 odst. 1 zákona č. 89/1998 Sb. Odvolací soud zdůraznil, že v souladu se zásadou presumpce správnosti rozhodnutí není soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení a podmínka nezákonnosti rozhodnutí je splněna pouze tehdy, bylo-li toto pravomocné rozhodnutí skutečně jako nezákonné zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Konstatoval také, že v dané věci nelze dovodit ani podmínku nezákonnosti rozhodnutí v materiálním slova smyslu, jak ve výjimečných případech dovozuje judikatura, a uvedl k tomu i konkrétní příklady takových rozhodnutí. Odvolací soud k tomu poukázal na to, že oproti případům z judikatury, v nichž bylo odůvodněné, aby splnění podmínek odpovědnosti státu bylo posuzováno v materiálním smyslu, ve vztahu k předmětnému rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy nelze dovodit žádné závažné následky omezující stěžovatelku, neboť tímto rozhodnutím bylo zrušeno rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
12. Soud prvního stupně i soud odvolací dále srozumitelně a logicky odůvodnily závěr, že veřejnému ochránci práv zákon nesvěřuje pravomoc autoritativně rušit či měnit správní rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 zákona č. 89/1998 Sb. Také Nejvyšší soud se této otázce předestřené v dovolání věnoval podrobně a vyložil mimo jiné, že "pravomoc konstatovat nezákonnost rozhodnutí, byť jen v "materiálním slova smyslu", je nutno hledat pouze u příslušných orgánů v rámci řízení, v němž bylo nezákonné rozhodnutí vydáno, typicky v řízení o řádném či mimořádném opravném prostředku, případně v navazujícím řízení správního soudnictví (dle s. ř. s. či o. s. ř.) či řízení před Ústavním soudem". Současně platí, že rozhodovací pravomoc těchto orgánů (soudy a Ústavní soud nevyjímaje) nemůže být obsahem zprávy veřejného ochránce práv či jeho závěrečného stanoviska dotčena. Není-li veřejný ochránce práv příslušným orgánem, který by mohl rozhodnutí správního úřadu zrušit či jen pro poměry daného řízení (včetně případně z navazujícího řízení před správními soudy či Ústavním soudem) závazně konstatovat jeho nezákonnost, nelze ho považovat ani za "příslušný orgán" ve smyslu výše uvedeného zákonného ustanovení. Ústavní soud neshledal dostatečné důvody pro zpochybnění či korekci uvedených závěrů, a v podrobnostech odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu, jakož i na ostatní napadená rozhodnutí.
13. Pokud stěžovatelka odkazuje na nález sp. zn. II ÚS 1430/13, pak je třeba konstatovat, že tento se týkal skutkově i právně odlišné věci, a to otázky nutnosti prokázání výše škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, a nikoliv podmínky změny nebo zrušení pravomocného rozhodnutí příslušným orgánem podle výše uvedeného zákonného ustanovení.
14. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení stěžovatelčiných základních práv.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. prosince 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu