Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Olgy Šmídlové, zastoupené Mgr. Lucií Tycovou Rambouskovou, advokátkou, sídlem Národní 973/41, 110 00 Praha 1, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 25 C 86/2021-61 ze dne 15. 12. 2021 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 91 Co 104/2022/94 ze dne 20. 7. 2022; za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Výslovně uvádí, že ústavní stížnost se ve vztahu k oběma rozsudkům týká pouze částí řešících otázku zaplacení náhrady nemajetkové újmy a nákladů řízení. Stěžovatelka je přesvědčena, že obecné soudy svým postupem porušily její základní práva zaručená v čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Hned na počátku je vhodné upozornit, že věc stěžovatelky se skutkově a právně shoduje s desítkami případů jiných stěžovatelů a stěžovatelek (nadto zastoupených stejnou právní zástupkyní), které byly zdejšímu soudu předloženy k přezkumu. Ústavní soud nejprve jednu z prvních takových ústavních stížností meritorně řešil v nálezu ze dne 18. 10. 2022 sp. zn. IV. ÚS 579/22 , v něm vyjádřený právní názor nicméně (s konečnou platností) zvrátilo stanovisko pléna ze dne 29. 11. 2022 sp. zn. Pl. ÚS-st 57/22 (dále jen jako "stanovisko pléna"). Bylo by nadbytečné opakovat veškeré skutečnosti související s řízením a detaily právní argumentace ze stanoviska pléna. Následující odůvodnění se proto omezuje pouze na prvky nezbytné pro vypořádání ústavní stížnosti [srov. § 43 odst. 3) zákona o Ústavním soudu].
3. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a připojených soudních rozhodnutí, stěžovatelka působila jako starostka malé obce. V pozici veřejného funkcionáře byly některé její osobní údaje zpřístupněny (i anonymní) veřejnosti v Centrálním registru oznámení (dále jen jako "registr"). Ústavní soud v nálezu ze dne 11. 2. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 38/17 zrušil část zákona o střetu zájmů, která vymezovala rozsah nahlížení do registru, přičemž vykonatelnost zrušení odložil do konce roku 2020. Ministerstvo spravedlnosti (dále jen jako "ministerstvo") údaje v registru znepřístupnilo veřejnosti až v listopadu 2020.
Stěžovatelka se po ministerstvu u Obvodního soudu pro Prahu 2 žalobou domáhala zadostiučinění v podobě omluvy a náhrady nemajetkové újmy ve výši 30 000 Kč. Odůvodnila to právě tím, že ministerstvo bezprostředně po vydání nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/17 neuzavřelo přístup do registru a tento údajně nesprávný úřední postup vedl k porušení práv na ochranu soukromí stěžovatelky. Nalézací i odvolací soud nároky stěžovatelky zamítly.
4. Proti zamítnutí omluvy stěžovatelka brojila dovoláním k Nejvyššímu soudu, nepřiznání náhrady nemajetkové újmy a nákladů řízení napadla ústavní stížností. V ní namítá, že odložení vykonatelnosti výroku o zrušení (části) zákona je nutné vnímat pouze jako prostor pro zákonodárce přijmout novou (ústavně souladnou) zákonnou úpravu. Naopak ministerstvo mělo v daném případě okamžitě registr znepřístupnit a zamezit tak pokračujícímu porušování základních práv veřejných funkcionářů. Jestliže obecné soudy otázku odkladu vykonatelnosti nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/17 nevyložily tímto způsobem a v důsledku toho jí nepřiznaly zadostiučinění, rovněž porušily základní práva stěžovatelky.
5. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný, předložený návrh jen rovněž přípustný.
6. Jádro problému v posuzované ústavní stížnosti zní: Lze považovat za nezákonný postup ministerstva, pokud v době odložené vykonatelnosti nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/17 pokračovalo v aplikaci zrušených ustanovení zákona o střetu zájmů? Zakládá tento postup, který v praktické rovině veřejnosti umožnil nadále nahlížet do registru, právo dotčených veřejných funkcionářů na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem?
7. Ústavní soud ve stanovisku pléna odpověděl na obě v předchozím bodě vymezené otázky záporně. U problematiky dopadů zrušené (neústavní) zákonné úpravy na právní vztahy vzniklé v době její účinnosti (první otázka) lze odkázat na detailní odůvodnění v bodech 26 až 37 stanoviska pléna, konkrétní dopady těchto obecných východisek na (ne)možnost veřejných funkcionářů získat v předestřeném rámci od státu náhradu nemajetkové újmy poté Ústavní soud rozebírá v bodech 38 až 52 stanoviska.
8. Jak již bylo shora naznačeno, případ stěžovatelky je snad až na její jiné osobní identifikátory (jméno, bydliště) skutkově i právně shodný s věcí vedenou pod sp. zn. II. ÚS 1877/22 , na jejímž půdorysu bylo založeno již několikrát zmíněné stanovisko pléna. Veškeré závěry stanoviska pléna jsou tudíž plně aplikovatelné rovněž na přezkoumávanou věc a Ústavnímu soudu ve výsledku nezbylo než konstatovat, že obecné soudy svým postupem a rozhodováním nezasáhly do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Ústavní soud tak přistoupil podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu k odmítnutí ústavní stížnosti jako návrhu zjevně neopodstatněného.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. ledna 2023
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu