Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky Servatech s. r. o., IČ 290 40 591, se sídlem Záběhlická 134/95, Praha 10, právně zastoupené JUDr. Michaelou Pechovou Vosátkovou, advokátkou, se sídlem Muchova 233/1, Praha 6, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 21. září 2021, č. j. 5 C 207/2019-92, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností se stěžovatelka podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku obvodního soudu, a to z důvodu tvrzeného porušení svých ústavně zaručených práv.
2. Stěžovatelce (jako žalované) uložil Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 21. 9. 2021, č. j. 5 C 207/2019-92, zaplatit žalobci částku 4 282 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, dále náklady řízení ve výši 8 260 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a dále náklady znaleckého posudku, které soud vyčíslí v samostatném rozhodnutí. Řízení před obvodním soudem se týkalo kupní smlouvy na mobilní telefon uzavřené mezi stěžovatelkou jako prodávající a žalobcem jako kupujícím, přičemž spor mezi nimi spočíval v otázce, zda žalobce od kupní smlouvy platně odstoupil. Obvodní soud výše nadepsaným rozsudkem shledal, že odstoupení od smlouvy bylo platné a žalobce má nárok na vrácení kupní ceny, úhradu nákladů spojených s reklamací a úhradu nákladů soudního řízení.
3. Stěžovatelka nesouhlasí se závěry obvodního soudu a namítá, že byla napadeným rozsudkem zasažena její ústavně zaručená práva podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod, respektive podle čl. 6 Úmluvy.
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka v prvé řadě namítá, že obvodní soud nedostál své poučovací povinnosti podle § 118a občanského soudního řádu. Další pochybení pak shledává v tom, že soud nepostupoval při hodnocení důkazů nestranně a nezávisle a důkazy nehodnotil v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Stěžovatelka se ve svém návrhu vyjadřuje také k tomu, proč by měl Ústavní soud jejímu návrhu vyhovět i přesto, že se jedná o tzv. bagatelní spor.
5. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelce zákon neumožňuje uplatnit jiné prostředky k ochraně jejích práv.
6. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost, jakož i obsah napadeného rozhodnutí a shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. V první řadě je nutno konstatovat, že ústavní stížnost zjevně směřuje proti rozhodnutí o částce, kterou je z hlediska judikatury Ústavního soudu nutno označit za bagatelní. Přestože úprava řízení před Ústavním soudem tento pojem nezná, není možné nepřihlížet k hranicím, kterými zákonodárce pro civilní řízení bagatelnost vymezuje. Nepřipouští-li občanský soudní řád v současné době podat odvolání u sporů o částku nepřevyšující 10 000 Kč, nebylo záměrem zákonodárce, aby roli další přezkumné instance plnil Ústavní soud. Částku 4 282 Kč, o kterou jde v tomto řízení, lze tak jistě považovat za bagatelní.
8. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 3725/13
(N 55/73 SbNU 89), právní hranice bagatelnosti (jak směrem nahoru, tak pod hranici stanovenou zákonodárcem) nemusí být určující s ohledem na kvalitativní stránku věci. Pokud se tedy věc z hlediska ústavnosti jeví natolik významná, že určitým způsobem "přesahuje" kauzu samotnou, je možné - za splnění níže uvedených judikatorních výjimek - připustit bagatelní věc k meritornímu přezkumu před Ústavním soudem. V prvé řadě může jít o situaci, kdy lze v individuálním případě uvažovat o natolik intenzivním zásahu, že by způsobil ve smyslu čl.
4 odst. 4 Listiny kolizi se samotnou podstatou a smyslem dotčeného základního práva či svobody (zpravidla půjde o zcela klíčové principy spravedlivého procesu, popř. absenci jejich uplatnění vůbec). Do druhé skupiny je možno zařadit případy, kdy výsledky příslušného přezkumu, v němž jde o posouzení (a to nutno zdůraznit) otázky ústavněprávní relevance, mohou mít zásadní význam z hlediska další rozhodovací činnosti obecných soudů, zejména pak, nebyla-li daná otázka dosud Ústavním soudem vyřešena a je zřejmé, že jeho rozhodnutí může mít vliv na posouzení velkého množství případů (s alespoň nepřímým ústavněprávním dopadem) projednávaných před obecnými soudy.
Obdobně lze o projednání ústavní stížnosti uvažovat i v situaci, kdy judikatura obecných soudů v totožných či obdobných bagatelních věcech není jednotná, a kdy tedy soudy vyšších stupňů nemohou zajistit sjednocování jejich rozhodovací činnosti, přičemž takto vzniklý stav narušuje princip právní jistoty jako neoddělitelnou součást pojmu právního státu. Znovu je ale třeba zdůraznit, že i takové sjednocování vyžaduje "ústavněprávní" hledisko. Může se odehrávat výlučně na podkladě ústavní stížnosti, která není zjevně neopodstatněná.
9. Stěžovatelka však žádné zvláštní okolnosti, které by byly způsobilé ústavněprávně "povýšit" relevanci jejího případu, vzdor svému přesvědčení, v ústavní stížnosti neuvádí. Stěžovatelka pouze rozporuje závěry o skutkových zjištěních obvodního soudu a polemizuje s hodnocením důkazů, které obvodní soud provedl, její námitky však nemají ústavněprávní relevanci, respektive nejsou zjevně natolik zásadní, aby na jejich základě mohl Ústavní soud přezkoumat napadené rozhodnutí i přes to, že se jedná o tzv. bagatelní spor.
10. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. ledna 2022
David Uhlíř v. r. předseda senátu