Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Martina Smolka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti A, zastoupené Mgr. Davidem Hejzlarem, advokátem, sídlem 1. máje 97/25, Liberec, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 8 Afs 184/2024-52 ze dne 22. srpna 2025 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 15 Af 8/2022-113 ze dne 26. června 2024, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1, 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatelka se zabývá (mimo jiné) směnárenskou činností. Finanční úřad pro Ústecký kraj zahájil u stěžovatelky 22. května 2019 daňovou kontrolu. Učinil tak v souvislosti se stěžovatelkou podanými dodatečnými daňovými přiznáními k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období let 2015, 2016 a 2017, v nichž odečetla od výsledku hospodaření dalších 95 960 580 Kč. Stěžovatelka původně tuto změnu zdůvodnila změnou kvalifikace trestného činu, z jehož spáchání byla podezřelá její zaměstnankyně, která záhy (týž den) poté, co podezření na spáchání trestného činu zpronevěry oznámil Policii České republiky jednatel stěžovatelky, spáchala sebevraždu. Trestní stíhání bylo z tohoto důvodu 26. února 2019 policejním orgánem odloženo. V závěru prověřování policie dospěla ke změně právní kvalifikace trestného činu, kterého se měla podezřelá zaměstnankyně dopustit, a to ze zpronevěry na porušení povinnosti při správě cizího majetku (nebylo totiž prokázáno, že by se svým jednáním obohatila).
3. Trestného činu se měla zaměstnankyně dopustit tím, že měla vědomě vytvářet stěžovatelce obchodní ztrátu v rámci dealingové činnosti (obchodování s valutami) při tzv. terénním nákupu měny eur, čímž měla stěžovatelce způsobit škodu (téměř 103 miliónů Kč), ač vyvolávala zdání zisku (vykazovala zisk).
4. Zjednodušeně "modelově" vyjádřeno skutečný kurz směny CZK na EUR (např. 25 CZK/EUR) při obchodování byl méně výhodný než kurz nahlášený/plánovaný (např. 23 CZK/EUR). Směnou tak z vybraného objemu CZK (logicky) získala méně eur, než odpovídalo nahlášenému/plánovanému množství. Účetní zisk při převodu na CZK pak byl jen zdánlivý, ve skutečnosti došlo ke ztrátě, neboť kurz při připsání na účet (např. 24,5 CZK/EUR) byl nižší než ten skutečný při směně z Kč (25 CZK/EUR). V popsané modelové situaci tak namísto zisku 1,5 CZK/EUR, vznikla ztráta 0,5 CZK/EUR - celkově tedy přišla stěžovatelka o 2 CZK/EUR.
Rozdíl mezi množstvím eur, které mělo být nakoupeno za nahlášený kurz, a množstvím, které bylo nakoupeno za skutečný kurz, překlenovala zaměstnankyně "penězi na cestě" ("v obalech"). Ty však nikdy nedošly. K 31. srpnu 2017 činil rozdíl právě oněch výše zmíněných téměř 103 mil. Kč. Změna právní kvalifikace měla podle stěžovatelky dopad do jejího účetnictví a daňových povinností, nově vykazované částky byly obchodní ztrátou, o které nebylo účtováno, a o tuto obchodní ztrátu nebyly výnosy v účetnictví sníženy.
5. Správce daně následně vydal dodatečné platební výměry, kterými za roky 2015, 2016 a 2017 ponechal daň beze změny ("doměřil" daň vyšší o 0 Kč). Proti dodatečným platebním výměrům podala stěžovatelka odvolání. Vedlejší účastník rozhodnutím z 28. dubna 2022 odvolání zamítl.
6. Rozhodnutí vedlejšího účastníka napadla stěžovatelka správní žalobou, kterou Krajský soud v Ústí nad Labem napadeným rozsudkem zamítl.
7. Stěžovatelka podala proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl.
8. Stěžovatelka tvrdí, že postupem správních soudů a daňových orgánů byly fakticky zdaněny její neexistující příjmy, které byly fiktivně uváděné v důsledku trestné činnosti její bývalé zaměstnankyně. Poukazuje na to, že ke sledování výnosů sloužil účet 602.300. Naproti tomu účet 602.308, který se může jevit podle číselného označení jako výnosový, ve skutečnosti výnosový není, jsou na něm účtovány pouze vnitropodnikové obchody a nijak neovlivňuje výši jejího hospodářského výsledku. Tento závěr potvrdil také znalecký posudek, který správní soudy odmítly zohlednit.
Daňové orgány a správní soudy však odůvodnily svůj závěr o tom, že částka mezi skutečně dosaženými a v účetnictví fiktivně uváděnými výnosy již byla zaúčtována, právě odkazem na pohyby na tomto účtě (resp. na účtě 261.010, ke kterému byl účet 602.308 souvztažný). Nepochopily tak podstatu věci (tj. charakter a princip operací na účtu 602.308), případně se jí v dostatečné míře nezabývaly tak, aby jí správně porozuměly. Nadto nedostatečně zjistily skutkový stav a bez řádného odůvodnění odmítly provedení stěžovatelkou navržených důkazů, přičemž se odklonily od dosavadní judikatury Nejvyššího správního soudu.
9. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou a řádně zastoupenou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní stížnost je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.
10. Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry správních soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy zasahuje jen tehdy, byla-li aplikace práva v konkrétním případě neústavní. Tak tomu v posuzované věci nebylo.
11. Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelky, že v důsledku trestné činnosti její bývalé zaměstnankyně byly v účetnictví evidovány fiktivní výnosy, které daňové orgány podrobily zdanění. Stěžovatelka nesouhlasí s jejich závěrem, že rozdíl mezi fiktivními výnosy a skutečným stavem se již dříve promítl do jejího účetnictví.
12. V první řadě Ústavní soud nepřisvědčil námitce stěžovatelky, že daňové orgány a správní soudy ignorovaly její argumentaci ohledně charakteru účtu 602.300. S touto námitkou se vypořádal krajský soud v bodě 34 napadeného rozsudku, když odkázal na konkrétní části rozhodnutí vedlejšího účastníka, v nichž se touto otázkou zabýval.
13. Účetní operace, které bývalá zaměstnankyně stěžovatelky provedla, popsal detailně krajský soud v bodech 45 a 46 rozsudku. Ústavní soud nepovažuje za přínosné je opakovaně opisovat, odkazuje tak na ně, zejména pak na bod 46. Tam krajský soud srozumitelně vysvětluje, jak byl v účetnictví stěžovatelky zohledněn skutečný stav od vykázaného. Chybějících téměř 103 mil. Kč se v plném rozsahu propsalo do hospodářského výsledku za rok 2017, ten byl již v řádném daňovém přiznání za rok 2017 vykázán ve výši minus 56 676 065 Kč, ač podle fiktivních údajů by činil 46 411 615,08 Kč. Rozdíl činí právě oněch téměř 103 mil.
Kč. Stěžovatelka a stejně tak správce daně tedy pracovali s hospodářským výsledkem, který byl snížen o veškeré peníze na cestě (příjem), které ale ve skutečnosti neexistovaly a díky kterým se hospodářský výsledek jevil jako ziskový. Sama stěžovatelka neexistující příjmy zohlednila v plném rozsahu v roce 2017 a tam se projevily v záporném výsledku hospodaření (ztrátě). Podanými dodatečnými daňovými přiznáními k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období let 2015, 2016 a 2017 je chtěla stěžovatelka zohlednit opakovaně (a rozloženě).
Vydal-li správce daně dodatečné platební výměry, kterými za roky 2015, 2016 a 2017 ponechal daň beze změny, a vedlejší účastník a správní soudy takový postup aprobovali a vysvětlili důvody, v ústavní rovině takový postup obstojí.
14. Ústavní soud pak neshledal ústavní deficit ani v závěru daňových orgánů a správních soudů, že stěžovatelka neunesla důkazní břemeno k tvrzení, že došlo k zdanění fiktivních příjmů a měl by se jí ještě dodatečně snížit základ daně v jednotlivých zdaňovacích obdobích roků 2015, 2016 a 2017. Ústavně konformní jsou i vysvětlení, proč nebyly provedeny některé stěžovatelkou navrhované důkazy.
15. Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by byla porušena ústavně zaručená základní práva či svobody stěžovatelky, proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 26. listopadu 2025
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu