Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jiřího Přibáně a soudce zpravodaje Martina Smolka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Beta Real Estate CZ k.s., sídlem Obchodní zóna 266, Otvice, zastoupené Mgr. Ondřejem Kurkou, advokátem, sídlem náměstí Republiky 679/5, Opava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 81/2025-34 ze dne 20. 8. 2025 a usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci č. j. 65 A 71/2024-79 ze dne 24. 4. 2025, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Nejvyššího správního soudu, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 10. 2025 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí a toho, aby jí oba správní soudy nahradily náklady řízení před Ústavním soudem.
2. Stěžovatelka se žalobou podanou u Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci domáhala ochrany před nezákonným zásahem Městského úřadu Zábřeh. Nezákonný zásah spatřovala v nezahájení řízení o nařízení odstranění stavby kanalizace. Krajský soud žalobu usnesením označeným v záhlaví odmítl jako nepřípustnou s odůvodněním, že žalobkyně dlouhodobě pokojně akceptovala stav, jehož nápravy se podanou žalobou domáhala.
3. V návaznosti na judikaturu Nejvyššího správního soudu krajský soud posuzoval, po jakou dobu stěžovatelka (resp. její právní předchůdkyně) věděla o existenci stavby kanalizace na pozemku v jejím vlastnictví. Považoval za prokázané, že právní předchůdkyně stěžovatelky musela o existenci kanalizace na pozemku vědět nejpozději od roku 2013 a stěžovatelka pak nejpozději od března roku 2016. Podnět k zahájení řízení o nařízení odstranění stavby kanalizace však podala žalovanému až s odstupem více než deseti let v roce 2023. Krajský soud rovněž zdůraznil, že i pokud by stěžovatelka či její právní předchůdkyně existenci stavby kanalizace z uvedených výkresů neseznala a nevěděla ani o existenci poklopů kanalizačních šachet nacházejících se na pozemku v jejím vlastnictví, je zřejmé, že objektivně se stavba kanalizace na pozemku žalobkyně nacházela nejpozději od roku 2012. Krajský soud proto ve smyslu judikatury Nejvyššího správního soudu uzavřel, že stěžovatelka dlouhodobě akceptovala pokojný stav, který se následným podáním zásahové žaloby pokoušela narušit. V tom spatřoval zneužití zásahové žaloby a o tento argument též opřel její odmítnutí pro nepřípustnost.
4. Nejvyšší správní soud, který rozhodoval o kasační stížnosti stěžovatelky, se se skutkovými i právním závěry krajského soudu ztotožnil. Nepřisvědčil stěžovatelčiným tvrzením obsaženým v kasační stížnosti, že teprve v roce 2022 se dozvěděla, že stavba kanalizace je veřejnou kanalizací, jejímž vlastníkem je společnost VHZ, a že se do té doby domnívala, že potrubí na pozemku je pouhou součástí kanalizační přípojky průmyslového areálu v jejím vlastnictví. Ačkoli se jedná o podzemní stavbu, která není patrná pouhým okem, opakované zakreslení průběhu jednotné kanalizace do výkresů projektové dokumentace předkládaných stěžovatelkou a její právní předchůdkyní v rámci přípravy jejich vlastního stavebního záměru svědčilo naopak tomu, že si existence cizí stavby veřejné kanalizace na pozemku musely být vědomy. Právní závěry, které krajský soud na podkladě zjištěného skutkového stavu učinil, pak podle Nejvyššího správního soudu byly správné, dobře odůvodněné a souladné s předchozí judikaturou Nejvyššího správního soudu. Proto kasační stížnost zamítl.
5. Stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo vlastnit majetek zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále i jen "Listina"), jakož i její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
6. V převážné části ústavní stížnosti se stěžovatelka věnuje skutkovým zjištěním učiněným krajským soudem (a akceptovaným posléze Nejvyšším správním soudem) a brojí proti nim. Tvrdí, že skutková zjištění správních soudů nemají dostatečnou a racionální základu, že správní soudy nedostatečně docenily jí předložené důkazy. Dále stěžovatelka tvrdí, že i kdyby tato skutková zjištění byla správná, měly z nich soudy vyvodit jiné právní závěry.
7. Stěžovatelka obsáhle polemizuje s hodnocením jednotlivých provedených důkazů a se skutkovými zjištěními na nich postavenými. Konkrétně brojí zejména proti závěru, že si musela být vědoma existence kanalizace, resp. o tom že jde o veřejnou kanalizaci, od roku 2013 (její právní předchůdkyně), resp. 2016. To v ústavní stížnosti obsáhle odůvodňuje s odkazem na výkresy, fotografie či mapy, jež považuje za důkazně významné. Skutkové závěry správních soudů považuje stěžovatelka za extrémně rozporné s těmito důkazy.
8. Pokud jde o právní otázky, zdůrazňuje stěžovatelka, že pro běh subjektivní lhůty k podání podnětu k zahájení řízení o nařízení odstranění stavby kanalizace by měl být rozhodný až okamžik, kdy se dozvěděla, kdo kanalizaci vlastní. Právní závěry dřívějších rozhodnutí NSS v obdobných případech navíc dle stěžovatelky nelze na její věc mechanicky vztáhnout, neboť se v nich nejednalo o stavbu, která není pouhým okem vidět.
10. Ústavní soud proto dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
11. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní rozměr. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
12. Ústavní soud specificky připomíná, že ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a navazujícím soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak soudů. Z hlediska ústavněprávního proto může být v zásadě hodnocena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry orgánů veřejné moci s nimi nejsou v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je ústavně souladný, resp. není zatížen libovůlí. Těmto požadavkům Nejvyšší správní soud i krajský soud v nyní posuzovaném případě dostály.
13. Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že stěžovatelka v zásadě pouze opakuje námitky, které uplatnila v řízení před Nejvyšším správním soudem a s nimiž se Nejvyšší správní soud důkladně a přesvědčivě vypořádal. Jádro jejích námitek se přitom zcela míjí s účelem řízení o ústavní stížnosti - tedy ochranou ústavně zaručených základních práv a svobod - a směřuje proti zjišťování skutkového stavu krajským soudem, resp. proti způsobu, jakým se s tímto problémem vypořádal Nejvyšší správní soud.
14. Podstata projednávané věci je jednoduchá. Oba správní soudy opřely své právní závěry o skutkové zjištění, že právní předchůdkyně stěžovatelky musela o existenci kanalizace na pozemku vědět nejpozději od roku 2013 a stěžovatelka pak nejpozději od března roku 2016. Podnět k zahájení řízení o nařízení odstranění stavby pak ve světle tohoto skutkového zjištění považovaly za podaný příliš opožděně.
15. Stěžovatelka sice tvrdí, že skutková zjištění správních soudů nemají dostatečnou a racionální základu, že správní soudy nedostatečně docenily jí předložené důkazy. Ve skutečnosti však tvrzení stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti nepoukazují na jakési kvalifikované (a ústavně relevantní) vady při zjišťování skutkového stavu, ale polemizují se správními soudy stran hodnocení a relevance jednotlivých důkazů - zejména map, výkresů či stavební dokumentace.
16. Správní soudy obou stupňů se těmto otázkám vyčerpávajícím způsobem věnovaly. Jejich postup při zjišťování skutkového stavu byl racionální a odůvodnění jednotlivých skutkových zjištění je logické a přesvědčivé. S ohledem na svou shora vymezenou pozici pak Ústavní soud nereaguje na jednotlivé skutkové výhrady stěžovatelky, nýbrž pouze odkazuje na odůvodnění obou napadených rozhodnutí, jež má v tomto ohledu za zcela ústavně souladné.
17. V takto vymezeném rámci Ústavní soud toliko zdůrazňuje, že Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí explicitně vysvětlil, proč lze závěry z prejudikatury vztáhnout i na stavbu, jež není pouhým okem viditelná. To, že si i v tomto kontextu stěžovatelka musela být existence stavby (a důsledků této existence) vědoma, platí tím spíše, že jde o podnikatelku v oboru nemovitostí. Vedle toho se správní soudy dostatečně věnovaly i otázce, proč není pro začátek běhu lhůty k podání podnětu rozhodné to, kdy se stěžovatelka dozvěděla, kdo je vlastníkem kanalizace. Tyto (a další související) právní závěry jsou srozumitelně odůvodněné, s ohledem na dřívější rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu předvídatelné a ústavně konformní.
18. Ústavní soud proto uzavírá, že obecné soudy napadenými rozhodnutími neporušily žádné základní právo stěžovatelky. S ohledem na uvedené odmítl Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
19. K návrhu stěžovatelky na náhradu nákladů řízení o ústavní stížnosti Ústavní soud uvádí, že podle § 62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak. Ústavní soud však podle § 62 odst. 4 téhož zákona může v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Z toho vyplývá, že náhrada nákladů řízení účastníkovi může být přiznána jen v odůvodněných případech a podle výsledku řízení. V nynější věci Ústavní soud neshledal, že by šlo o takový odůvodněný případ, a to již s ohledem na výsledek řízení o ústavní stížnosti, v němž stěžovatelka nebyla úspěšná.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. listopadu 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu