Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Jiřího Přibáně (soudce zpravodaje) a Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) S.I.D., a.s., sídlem Ondříčkova 39/580, Praha 3, a 2) Miloslava Štěpána, zastoupených Mgr. Martinem Štuksou, advokátem, sídlem Kaplická 1037/12, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 1483/2023-603 ze dne 6. 9. 2023, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 16 Co 375/2021-573 ze dne 13. 12. 2022 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 č. j. 7 C 473/2015-433 ze dne 21. 6. 2021, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Případ se týká letitého sporu o věcná práva k souboru více nemovitých věcí v P. na Ž. kolem areálu prodejny B.
2. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 3, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu s tvrzením, že jimi bylo zasaženo právo stěžovatelů na řádný proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), rovnost v řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a taktéž zasaženo do jejich majetkové sféry v rozporu s čl. 11 Listiny.
3. Stěžovatelé v minulosti získali ve veřejné dražbě areál prodejen B. K privatizaci národního majetku vydražitelům došlo příklepem ze dne 9. 10. 1992. Prodejny se nacházejí na garážích, které jsou spjaty s navazujícími obytnými domy. Garáže byly vystavěny současně s domem. Soubor nemovitých věcí, vystavěných v 80. letech 20. století, byl v průběhu let předmětem několika soudních sporů mezi majiteli. V tomto konkrétním případě se vede již druhá linie řízení, neboť poprvé (kasačně) zasáhl Nejvyšší soud a věc vrátil soudu odvolacímu. Ústavní soud ve stručnosti rekapituluje celou linii sporu.
4. K přechodu vlastnického práva k prodejně na vedlejší účastníky došlo ke dni 24. 11. 1992, proto obecné soudy postupovaly podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen "obč. zák."). Nejprve Obvodní soud pro Prahu 3 v záhlaví uvedeným rozsudkem řízení co do částek 4.800 Kč a 1.672 Kč s příslušenstvím zastavil (výrok I.), žalobu co do částek 275.322,80 Kč a 993.736,90 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.), uložil žalovaným zaplatit žalobkyni 363.477,20 Kč a 1.294.220,10 Kč s příslušenstvím (výrok III.), zamítl vzájemný návrh žalovaných na zaplacení částky 8.614.096,30 Kč s příslušenstvím (výrok IV.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky V.
až VIII.). Žalobkyní byla Městská část Praha 3 (vedlejší účastnice), která se po žalovaných stěžovatelích domáhala vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemku v jejím vlastnictví parc. č. X1 v k. ú. Ž. ve výši 638.800 Kč s příslušenstvím za dobu od 10. 11. 2013 do 9. 11. 2014 a ve výši 2.272.552 Kč s příslušenstvím za dobu od 10. 11. 2014 do 30. 6. 2018 s tím, že stěžovatelé se bezdůvodně obohacují na její úkor, neboť jsou spoluvlastníky stavby (prodejny B.), jež se nachází na výše zmíněném pozemku.
Stěžovatelé uplatnili protinávrh, jímž žádali po vedlejší účastnici vydání bezdůvodného obohacení ve výši 8.614.096,30 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že vedlejší účastnice bez právního důvodu užívá podzemní garáže, jež jsou součástí prodejny jakožto věci hlavní, a jsou tedy ve vlastnictví stěžovatelů. Soud po zhodnocení povahy garáží dospěl k závěru, že nejsou součástí prodejny ve smyslu § 120 obč. zák., a návrh stěžovatelů tudíž zamítl. Nárok vedlejší účastnice posoudil jako důvodný, nicméně zohlednil, že pozemek užívá i sama vedlejší účastnice, neboť pronajímá podzemní garážová stání situovaná na témž pozemku.
Vedlejší účastnici tak přiznal plnění ve výši 56,9 % z žalované částky, tedy 363.477,20 Kč a 1.293.892,10 Kč, obě s úrokem z prodlení, neboť v tomto poměru stěžovatelé vůči vedlejší účastnici pozemek užívají.
5. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 1. 2022, č. j. 16 Co 375/2021-488, k odvolání obou procesních stran změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II tak, že prvému stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici částky 137.661,40 Kč a 489.165,95 Kč s příslušenstvím, přičemž stejnou povinnost určil i druhému stěžovateli a daný výrok ve zbylém rozsahu potvrdil (výrok I.). Ve výroku III. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že prvému stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici částky 181.738,60 Kč a 647.110,05 Kč s příslušenstvím.
Stejnou povinnost určil i druhému stěžovateli a ve zbytku úroku z prodlení žalobu zamítl (výrok II.). Ve výroku IV. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok III.) a uložil stěžovatelům povinnost nahradit náklady řízení před soudy obou stupňů vedlejší účastnici i státu (výroky IV. a V.). Odvolací soud se z větší části ztotožnil se skutkovými i právními úvahami soudu prvního stupně, přičemž aproboval jeho závěr o tom, že stěžovatelé nejsou vlastníky předmětných garáží, ovšem naznal tak pouze na základě privatizačního projektu, který považoval za rozhodný a postačující důkaz.
Nesouhlasil však s krácením náhrady za bezdůvodné obohacení z důvodu současného užívání věci vedlejší účastnicí.
6. Proti výrokům I., II. a III. rozsudku Městského soudu v Praze podali oba stěžovatelé dovolání, které Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 21. 9. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1674/2022 shledal důvodným, zrušil rozhodnutí městského soudu a věc mu v dotčeném rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud totiž založil své závěry pouze na privatizačním projektu, aniž by vzal v úvahu pravidla občanského zákoníku o součásti věci a její povaze, k nimž bylo třeba přihlédnout.
7. Městský soud v Praze poté v záhlaví uvedeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že prvému stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici částky 137.661,40 Kč a 489.165,95 Kč s příslušenstvím, přičemž stejnou povinnost určil i druhému stěžovateli (výrok I.). Ve výroku III. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že prvému stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobkyni částky 181.738,60 Kč a 647.110,05 Kč s příslušenstvím. Stejnou povinnost určil i druhému stěžovateli (výrok II.).
Ve výroku IV. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok III.) a uložil stěžovatelům povinnost nahradit náklady řízení před soudy všech stupňů vedlejší účastnici i státu (výroky IV. a V.). Rozdílně od svého předchozího (zrušeného) rozsudku nevycházel pouze z privatizačního projektu, ale zevrubně se zabýval také argumentací stěžovatelů na podporu závěru, že garáže jsou součástí B. Dále se zabýval účelovým určením sporných staveb, listinami a okolnostmi týkajícími se jejich výstavby, přičemž se ztotožnil s právním závěrem obvodního soudu, že sporné garáže součástí prodejny B.
nejsou. Opětovně však nepřitakal obvodnímu soudu co do krácení plnění stěžovatelů z titulu bezdůvodného obohacení z důvodu užívání pozemku i vedlejší účastnicí. Městský soud tedy rozsudek obvodního soudu i napodruhé změnil, a to tak, že vedlejší účastnici přiznal plnění v nekrácené výši.
8. Následné dovolání Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením odmítl. Neztotožnil se s názorem stěžovatelů, že městský soud vybočil z právního názoru nastoleného Nejvyšším soudem v jeho kasačním rozhodnutí. Rovněž vyvrátil argumentaci stěžovatelů o rozporu rozhodnutí městského soudu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
9. V ústavní stížnosti stěžovatelé rozsáhle rekapitulovali svou argumentaci vznesenou v řízení před obecnými soudy. Podstatu jejich tvrzení lze stručně shrnout tak, že garáže jsou součástí věci hlavní (tj. prodejny B.) a jsou s ní funkčně spjaty. K tomu stěžovatelé v řízení před obecnými soudy doložili znalecké posudky. Také vyčíslili bezdůvodné obohacení za užívání parkovacích stání v garážích vedlejší účastnice, které započetli proti bezdůvodnému obohacení za své užívání pozemku (vznesli vzájemný návrh). Na stejných pozemcích, na nichž stojí B., jsou umístěny jako prvé podlaží B. její garáže. Existenci garáží a jejich umístění na pozemku odmítá vedlejší účastnice v bezdůvodném obohacení zohlednit, navíc se stěžovatelé brání tím, že garáže musí být součástí B., protože jsou prvým z podlaží B. a tvoří její nosnou konstrukci. Z propojení B. a garáží údajně vyplývá také právní nesmyslnost posouzení věci obecnými soudy. Nejvyšší soud své usnesení odůvodnil tak, že v případě soudů nižších stupňů nejde z jejich strany při posouzení garáží o to, zda jde o součást věci hlavní či samostatnou věc. Z pohledu stěžovatelů jde nejen o zjevnou nepřiměřenost, ale přímo protiústavnost právního posouzení obecnými soudy.
10. Stěžovatelé poukazují na konkrétní pochybení a nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu. Takto například z bodu 10 napadeného druhého rozsudku městského soudu vyplývá důraz soudu na popis B., garáží a domu v kolaudačním rozhodnutí a postupnost výstavby. Toto hodnocení přitom nevychází se stavebních plánů. Městský soud upozornil stěžovatele na jejich účelové přeceňování vlivu stavebnětechnické stránky na právní poměry, když podle názoru městského osudu nemusí právní spojení nutně znamenat pevné fyzické spojení stavby se zemí. S tím stěžovatelé nesouhlasí. Městský soud dále v obou svých rozhodnutích nesouhlasil s rozsudkem obvodního soudu ohledně krácení bezdůvodného obohacení z důvodu, že na pozemku se nacházejí garáže, protože je přirovnal z hlediska užitku vlastníka pozemku umístěním např. stoky nebo telekomunikačních kabelů. Podle stěžovatelů je to nepřiměřené.
11. Stěžovatelé od počátku chtěli z probíhajícího řízení legitimně a srozumitelně vědět kde začíná a končí jejich vlastnictví B. Závěry obecných soudů jsou chaotické a vnitřně rozporné. Vztah garáží a B. není vztahem podzemní a nadzemní stavby. Od samotného počátku řízení stěžovatelé poukazují na to, že garáže nejsou pod B. umístěny tak, že jsou pod zemským povrchem, ale jsou prvým podlažím B. Podle mínění stěžovatelů nebylo možné dosáhnout správného právního posouzení ve věci, aniž by obecné soudy posoudily vztahy B., garáží a domu ve všech souvislostech tak, zda jde v případě garáží o samostatnou věc, nebo součást jiné věci.
12. V doplnění stěžovatelé odkázali na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 23/24 ze dne 11. 9. 2024 o valorizaci vnosů při vypořádání společného jmění manželů, zejména body 33 a 36, které jsou přiléhavé pro zhodnocení kauzy stěžovatelů. V bodech 33 a 34 nálezu Ústavní soud dospívá k závěru, že možnosti interpretace nejsou neomezené, jinak by dělba moci ztratila svůj smysl. Soudům přísluší zákony interpretovat, nikoli je měnit. Vymezování obecných podmínek pro dotváření zákona je úkolem metodologie právní interpretace. Nález v bodě 37 zmiňuje, že "obsahový význam aktu demokraticky zvoleného zákonodárce nemůže být interpretací zcela překreslen." Demokratický charakter státu vyžaduje, aby jasně vyjádřená a míněná vůle zákonodárce našla svůj odraz v aplikaci práva, nenastane-li podstatná změna relevantních poměrů.
13. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnými osobami, které byly účastníky řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny přípustné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
14. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, a nikoliv zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy není povolán k přezkumu aplikace podústavního práva a může tak činit jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, ale také rámec jejich ústavně souladné interpretace a aplikace. Interpretace a aplikace zákonných a podzákonných právních norem, které nešetří základní práva v co nejvyšší míře, při současném dodržení účelu aplikovaných právních norem, pak znamenají porušení základního práva či svobody. K tomu ovšem v posuzovaném případě nedošlo.
15. Po přezkoumání věci Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost spočívá především v polemice s řádně zdůvodněnými závěry obecných soudů. Námitka stěžovatelů ohledně porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod tak nemůže obstát. Soudní řízení proběhlo postupem odpovídajícím principům zakotveným v hlavě páté Listiny základních práv a svobod a jeho závěr je třeba považovat za výsledek nezávislého soudního rozhodování, jemuž z hlediska ochrany ústavnosti nelze nic vytknout. K určujícímu závěru, že garáže nejsou součástí stavby prodejny, dospěly soudy ústavně souladným způsobem.
16. Ústavní soud ověřil zejména to, že se městský soud v napadeném (druhém) rozhodnutí řádně vypořádal s výtkami Nejvyššího soudu a skutečně neporušil ustálenou judikaturu dovolacího soudu. Předcházející kasační rozsudek odvolacímu soudu především vytkl, že hodnotit povahu sporných garáží pouze s využitím privatizačního projektu nebylo dostatečné. Podle Ústavního soudu městský soud výtkám v napadeném rozhodnutí vyhověl, nezohlednil privatizační projekt jako jediný (klíčový) důkaz a svůj právní názor podepřel rozsáhlou argumentací. I Nejvyšší soud měl v napadeném usnesení za to, že kasační rozsudek (resp. ratio decidendi rozsudku) byl plně respektován v dalším řízení.
17. Nejvyšší soud se v napadeném rozhodnutí nedopustil žádného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelů při odmítání dovolání. V napadeném usnesení dostatečně vyložil neúspěšnost jednotlivých námitek. Ani tomuto postupu z ústavněprávního hlediska nelze nic vytknout. Nejvyšší soud rovněž přesvědčivě vyvrátil aplikovatelnost jednotlivých namítaných judikátů na specifický případ stěžovatelů a osvětlil, proč byla namítaná judikatura v kauze nepřípadná.
18. Skutečnost, že výsledek řízení nesvědčí ve prospěch stěžovatelů, nemá z ústavního hlediska relevanci pro zjevnou opodstatněnost stížnostní argumentace. Rovněž námitky stěžovatelů spočívající v zásadě v tom, že obecné soudy (včetně soudu obvodního) neodpovídajícím a jednostranným způsobem hodnotily v řízení provedené důkazy, nemají ústavně právní relevanci, protože ve skutečnosti brojí proti neúspěchu v soudním řízení, což není předmětem ústavní ochrany. Ústavnímu soudu nepřísluší právo přehodnocovat důkazy obecného soudu ani právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv.
19. Obecné soudy přesvědčivě zdůvodnily odlišný právní režim prodejny B. a pod ní se nacházejících garáží. Rozsáhle se věnovaly všem právním argumentům a zohlednily historický kontext i konkrétní specifika případu. Klíčové argumenty přednesené ve prospěch stěžovatelů vychází zejména ze znaleckých posudků předložených stěžovateli, které se týkají stavebnětechnických aspektů. Argument, že technicky tvoří garáž a prodejna jeden stavebnětechnický celek, však obecné soudy vyvrátily a současně přesvědčivě zdůvodnily, proč tento stavební aspekt není jediný rozhodný pro specifikaci věci v právním slova smyslu v kontextu § 120 obč. zák.
20. Obecné soudy se v napadených rozhodnutí nedopustily ani vady nepřezkoumatelnosti. K porušení právních principů citovaných v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 23/24
rovněž nedošlo.
21. Protože Ústavní soud neshledal důvodnou ani ostatní argumentaci stěžovatelů, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. března 2025
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu