Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaje), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. B., t. č. ve Vazební věznici Praha-Ruzyně, zastoupeného Mgr. Ladislavem Bártou, advokátem, AK se sídlem Purkyňova 6, Ostrava, proti rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 18. 7. 2018 č. j. MSP-191/2016-MOT-T/65, o návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti rozhodnutí, takto: Vykonatelnost rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 18. 7. 2018 č. j. MSP-191/2016-MOT-T/65 se do rozhodnutí Ústavního soudu o podané ústavní stížnosti odkládá.
1. Dne 18. 9. 2018 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost stěžovatele, která splňuje procesní podmínky řízení před Ústavním soudem podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a kterou se stěžovatel domáhá zrušení v záhlavní označeného rozhodnutí, jímž ministr spravedlnosti, na základě předcházejících usnesení Krajského soudu v Ostravě a Vrchního soudu v Olomouci, povolil vydání stěžovatele k trestnímu stíhání na Ukrajinu.
2. Stěžovatel se domnívá, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zaručených v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod ve spojení s jejím čl. 43 a čl. 33 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků. S ústavní stížností stěžovatel spojil také návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí s tím, že bez odložení jeho vykonatelnosti by došlo k realizaci vydání stěžovatele na Ukrajinu, kde je ohrožen vážnou újmu. Stěžovatel byl přitom informován o tom, že dne 20.
9. 2018 má být převezen z Vazební věznice Ostrava a následně transportován na Ukrajinu; dne 21. 9. 2018 pak stěžovatel Ústavní soud informoval o tom, že již byl převezen do Vazební věznice Praha-Ruzyně, odkud je plánován jeho transport na Ukrajinu v ranních hodinách dne 24. 9. 2018. Stěžovatel v ústavní stížnosti dále uvádí, že napadené rozhodnutí ministra spravedlnosti bylo vydáno v době, kdy ještě stěžovatel neztratil postavení žadatele o mezinárodní ochranu. Stěžovatel totiž podal žádost o udělení mezinárodní ochrany, která byla rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 11.
6. 2018 shledána nepřípustnou a řízení o udělení mezinárodní ochrany bylo podle § 25 písm. i) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, zastaveno. Toto rozhodnutí následně dne 13. 7. 2018 stěžovatel napadl žalobou ke Krajskému soudu v Ostravě, s níž spojil i žádost o přiznání odkladného účinku. Ústavní stížností napadené rozhodnutí bylo vydáno dříve, než krajský soud rozhodl o stěžovatelově žádosti o přiznání odkladného účinku.
3. Ústavní soud konstatuje, že podání ústavní stížnosti zásadně není spojeno se suspenzivním účinkem a že rozhodnutí, jímž Ústavní soud vykonatelnost ústavní stížností napadeného rozhodnutí odloží, je vázáno na striktní splnění podmínek zakotvených v § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Podle uvedeného ustanovení může Ústavní soud na návrh stěžovatele odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem a jestliže by výkon rozhodnutí nebo uskutečnění oprávnění přiznaného rozhodnutím třetí osobě znamenal pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám.
4. V posuzovaném případě Ústavní soud shledal, že podmínky citovaného ustanovení jsou splněny. Odklad vykonatelnosti je sice institutem mimořádným a ustanovení § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu je nutno vykládat restriktivně [srov. např. usnesení ze dne 9. 6. 2004 sp. zn. I. ÚS 254/02
(dostupné na http://nalus.usoud.cz)], nicméně ve věci stěžovatele je nutno uvážit, že výkon napadených rozhodnutí by mohl představovat nezhojitelný významný zásah do jeho práv, přitom stěžovatel se již nachází ve vydávací vazbě a byl již naplánován jeho transport na Ukrajinu. Stěžovatel současně zahájil řízení ve správním soudnictví o žalobě proti rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany a není zřejmé, že by toto řízení již bylo zcela skončeno. Došlo-li by však k realizaci vydání stěžovatele, stalo by se toto řízení ve správním soudnictví bezpředmětné. Podle Ústavního soudu současně nejsou nepřiměřeně ohroženy ani zájmy jiných osob, vzhledem k předpokladu, že o ústavní stížnosti bude moci být rozhodnuto v nejbližší době po získání potřebných podkladů pro rozhodnutí.
5. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud přistoupil k odkladu vykonatelnosti ústavní stížností napadeného rozhodnutí ministra spravedlnosti, a to aniž by jakkoli předjímal výsledek řízení o ústavní stížnosti (§ 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. září 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu
6. Rozhodnutím ministra spravedlnosti se končí řízení o vydání do cizího státu, v jehož rámci je posuzována žádost cizího státu o vydání osoby za účelem trestního stíhání nebo výkonu již uloženého trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spočívajícího ve zbavení svobody. Rozhodnutí o povolení vydání představuje právní základ pro jeho realizaci, a tím i pro s ní spojený razantní zásah do ústavně zaručených práv a poměrů vydávané osoby, pročež s ohledem na čl. 36 odst. 2 Listiny nelze rozhodování o něm vyloučit ze soudního přezkumu.
Zákonodárce si byl tohoto požadavku vědom a do řízení o vydání jej promítl specifickým, byť nikoli nepřípustným způsobem. S ohledem na skutečnost, že k realizaci vydání musí dojít bezprostředně nebo v relativně krátké době po jeho povolení ministrem spravedlnosti, svěřil posouzení otázky, zda není dán některý z důvodů nepřípustnosti vydání, ještě před jeho rozhodnutí soudům. Podmínění rozhodnutí o povolení obligatorním rozhodnutím soudu představuje nejvyšší možnou garanci, že realizací vydání nedojde k porušení základních práv a svobod vydávaného.
Ministr spravedlnosti v rámci řízení o vydání ani nepřezkoumává ani nenahrazuje rozhodnutí soudu o přípustnosti vydání a jeho věcnou správností se zabývá pouze s ohledem na možnost využití svého oprávnění předložit věc k přezkoumání Nejvyššímu soudu. Jinak se ale jeho vlastní rozhodování omezuje pouze na zjištění, zda v otázce přípustnosti vydání soud pravomocně rozhodl a zda nenastala některá ze skutečností uvedených v § 97 odst. 2 a 4 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů, nebo případně jiná skutečnost, která by navzdory uvedenému rozhodnutí představovala právní překážku povolení vydání.
Ministr spravedlnosti je rovněž oprávněn nepovolit vydání i v případě, kdy soud vyslovil jeho přípustnost. Smysl tohoto uvážení se však omezuje především na zohlednění politických aspektů vydání, které z povahy věci nemohou být předmětem soudního rozhodování.
7. Vztahem extradičního řízení k souběžně probíhajícímu řízení o udělení mezinárodní ochrany se Ústavní soud zabýval již několikrát [viz zejména stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 37/13 ze dne 13. 8. 2013 (ST 37/70 SbNU 619; 262/2013 Sb.) a navazující nález sp. zn. III. ÚS 665/11
ze dne 10. 9. 2013 (N 160/70 SbNU 477)]. Dospěl k závěru, že vydání nelze povolit v případě, že nebylo pravomocně skončeno řízení o první žádosti stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany, včetně případného soudního přezkumu. Za situace, kdy zákon předpokládá, že řízení o udělení mezinárodní ochrany i soudní řízení o přípustnosti vydání mohou být vedena současně, přičemž výsledek každého z nich může nezávisle na pořadí, v jakém tato řízení skončí, mít relevanci pro rozhodnutí ministra spravedlnosti o povolení vydání, nesmí být osobě, o jejíž vydání jde, upřena možnost, aby byla projednána její žádost o udělení mezinárodní ochrany. Ve výše uvedeném nálezu sp. zn. III. ÚS 665/11
však Ústavní soud zdůraznil, že "[k] porušení těchto práv by nicméně nemohlo dojít v případě, pokud by osoba, o jejíž vydání jde, žádala v průběhu řízení o vydání o udělení mezinárodní ochrany ze stejných nebo obdobných důvodů, tj. aniž by se změnily rozhodné poměry, opakovaně poté, co bylo skončeno řízení o její první žádosti. Její vydání za těchto okolností by z povahy věci nemohlo působit zásah do výše uvedených práv."
8. V posuzovaném případě Ministerstvo vnitra posoudilo stěžovatelovu stížnost jako nepřípustnou podle § 10a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, neboť stěžovatel podal opakovanou žádost, aniž by uvedl nebo se objevily nové skutečnosti nebo zjištění, které nebyly bez jeho vlastního zavinění předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně ukončeném řízení a svědčí o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 zákona o azylu nebo že mu hrozí vážná újma podle § 14a téhož zákona. Ministerstvo vnitra shledalo, že se jedná o již druhou žádost o mezinárodní ochranu, ve které stěžovatel uvádí zcela totožné důvody jako v řízení o předchozí žádosti o mezinárodní ochranu. Důvody žádosti o mezinárodní ochranu (tj. obava stěžovatele z možného pronásledování ze strany ukrajinské státní moci z důvodu stěžovatelovy znalosti kompromitujících informací, možnost ovlivnění trestního stíhání ze strany současných ukrajinských politiků a hrozící nebezpečí z důvodu stěžovatelova ruského původu) Ministerstvo vnitra řádně posoudilo již v řízení o první žádosti o mezinárodní ochranu, přičemž rozhodlo tak, že se stěžovateli mezinárodní ochrana v žádné formě neuděluje. Žalobu proti tomuto rozhodnutí zamítl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 10. 2017 č. j. 1 Az 25/2017 - 79 a Nejvyšší správní soud následně kasační stížnost usnesením ze dne 25. 1. 2018 č. j. 9 Azs 403/2017-29 odmítl pro nepřijatelnost (obě rozhodnutí jsou dostupná z www.nssoud.cz). Tvrzení o souvislosti napadení stěžovatele ve vazební věznici s nátlakem ukrajinských orgánů na jeho osobu vyhodnotilo Ministerstvo vnitra obdobně jako předchozí tvrzení o údajném pokusu o vraždu stěžovatele agentem ukrajinské tajné služby jako nevěrohodné. I pokud by však toto tvrzení bylo pravdivé, nejedná se o novou skutečnost, nýbrž pouze o pokračování již posuzovaného azylového příběhu.
9. S ohledem na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že vzhledem k tomu, že soudní přezkum před správními soudy se týkal rozhodnutí o zastavení řízení z důvodu nepřípustnosti opakované žádosti o mezinárodní ochranu, ve které stěžovatel neuvedl žádné nové skutečnosti, nebyl ministr spravedlnosti povinen čekat před rozhodnutím o povolení vydání stěžovatele k trestnímu stíhání na Ukrajinu na pravomocné ukončení soudního přezkumu. Nad rámec uvedeného Ústavní soud konstatuje, že v průběhu řízení o ústavní stížnosti Nejvyšší správní soud ve věci žádosti stěžovatele o mezinárodní ochranu opakovaně rozhodl a podanou kasační stížnost proti zamítavému rozsudku Krajského soudu v Ostravě odmítl (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2018 sp. zn. 7 Azs 392/2018, dostupné z www.nssoud.cz).
10. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatele dotčeným rozhodnutím porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. ledna 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu