Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Svatoněm o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Havlíčka, zastoupeného Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem, sídlem Vinohradská 1215/32, Praha 2 - Vinohrady, proti výroku I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. září 2024 č. j. 19 Co 15/2022-892 v části, v níž byly potvrzeny nákladové výroky III, IV, VI, VII a VIII rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 17. září 2021 č. j. 25 C 202/2020-454, proti výrokům II, III, IV, V, VI, VII a XI rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. září 2024 č. j. 19 Co 15/2022-892 a proti výrokům III, IV, VI, VII, VIII, IX a X rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 17. září 2021 č. j. 25 C 202/2020-454, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení shora uvedených výroků soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 17. 9. 2021 č. j. 25 C 202/2020-454 zamítl žalobu, kterou se stěžovatel jako vlastník pozemku parc. č. X1 v k. ú. Karlín, jehož součástí je budova č. p. X2, domáhal povolení služebnosti práva nezbytné cesty (chůze a jízdy) ve prospěch pozemku parc. č. X1 v k. ú. Karlín přes pozemek parc. č. X3 v k. ú. Karlín (výrok I) a přes pozemek parc. č. X4 v k. ú. Karlín (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II až X).
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 12. 9. 2024 č. j. 19 Co 15/2022-892 rozsudek obvodního soudu ve výrocích ve věci samé I, II a nákladových výrocích III, IV, V, VI, VII a VIII potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II až XI).
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti výslovně uvedl, že napadeným rozsudkem městského soudu "a to jeho výroky ve věci samé, bylo dle stěžovatele rovněž zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces a na ochranu vlastnictví, jakož i norem podústavního práva, a proto proti těmto výrokům podává dovolání", jež je proti výrokům ve věci samé podle jeho tvrzení přípustné podle § 238 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel shrnuje, že v předmětném rozsudku městský soud rozhodl zjevně v rozporu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu. Skutečnost o podaném dovolání stěžovatele, stejně tak jako fakt, že o tomto dovolání nebylo doposud rozhodnuto, je patrná i z databáze o průběhu řízení vedené Ministerstvem spravedlnosti (https://infosoud.justice.cz/).
5. Ústavní soud mimo jiné i v návaznosti na tuto skutečnost nejprve zkoumal, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení (§ 42 odst. 1 a odst. 2 zákona o Ústavním soudu), přičemž dospěl k závěru, že jde o nepřípustný návrh podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
6. Ústavní soud připomíná, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita, podle níž podání ústavní stížnosti připadá v úvahu až tehdy, jestliže všechny ostatní dostupné právní prostředky ochrany základních práv či svobod stěžovatele selžou. Souběžné podávání dovolání a ústavní stížnosti není proto namístě, navíc takové řešení nevyhovuje ani požadavku právní jistoty [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 7. 2011
sp. zn. I. ÚS 2162/11
či ze dne 10. 2. 2011
sp. zn. IV. ÚS 234/11
]. Probíhá-li tedy nadále před obecnými soudy řízení, v jehož rámci se může stěžovatel domoci svých práv, není pro zásah Ústavního soudu důvod, naopak by takový postup byl v rozporu jak s již zmíněnou zásadou subsidiarity, tak i se zásadou minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. V případě, že by byla ústavní stížnost věcně posouzena ještě před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů, pokud by naopak vyčkával na rozhodnutí Nejvyššího soudu, zbytečně by tím prodlužoval své řízení (v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny).
7. Nebude-li stěžovatel v předmětném dovolacím řízení ve věci samé úspěšný, nic mu pak nebrání v podání ústavní stížnosti nové, v níž může zohlednit rovněž průběh a výsledky řízení u Nejvyššího soudu. Bylo-li by namítáno, že mu v takovém případě hrozí zmeškání lhůty pro podání ústavní stížnosti proti nyní napadenému rozsudku, Ústavní soud připomíná, že podle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek rozhodujícím orgánem odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost (i) proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, a to ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Ústavní soud by pak nebyl oprávněn odmítnout případnou novou ústavní stížnost stěžovatele proti nyní napadenému rozsudku pro opožděnost (shledal-li by Nejvyšší soud dovolání nepřípustným nebo by jej zamítl), neboť to by odporovalo čl. 36 odst. 1 Listiny (tzv. denegatio iustitiae). Konstatuje-li nyní Ústavní soud, že ústavní stížnost je předčasná, není oprávněn posléze říci, že pozdější ústavní stížnost by byla zase opožděná. To plyne i z ustálené judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva.
8. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2024
Jan Svatoň v. r.
soudce zpravodaj