Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatelky A. H., zastoupené advokátkou JUDr. J. H., o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 1 Co 25/2002, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 12. 2001, sp. zn. 23 C 40/1998, t a k t o : Návrh se o d m í t á . O d ů v o d n ě n í :
Stěžovatelka se návrhem ze dne 5. 6. 2003, doručeným Ústavnímu soudu dne 9. 6. 2003, domáhala zrušení rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě uvedených v záhlaví. Tvrdí, že obecné soudy porušily její ústavně zaručená práva, zejména právo na soudní ochranu a rovnost účastníků (čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). Z přiložených listin Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 29. 3. 1999, čj. 23 C 40/98-63, vyhověl stěžovatelčině žalobě a D.
M. (v původním řízení žalovanému) uložil povinnost odvolat své tvrzení o intimním styku se stěžovatelkou dopisem ve znění: "Já, D. M., prohlašuji, že mé tvrzení, pronesené dne 13. 2. 1998 ve večerních hodinách ve vinárně ve Vítkově, že jsem měl intimní styk se žalobkyní A. H., je nepravdivé a omlouvám se za toto tvrzení pronesené vulgárním způsobem." Dále žalovanému stanovil povinnost zaplatit stěžovatelce částku 20.893,30 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Doplňujícím rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 17.
3. 2000, čj. 23 C 40/98-87, soud rozhodl o nákladech řízení. Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaného usnesením ze dne 30. 11. 2000, sp.zn. 1 Co 55/2000, rozsudek krajského soudu (včetně rozsudku doplňujícího) zrušil a věc vrátil dalšímu řízení. Krajský soud v Ostravě, jsa vázán právním názorem odvolacího soudu, doplnil řízení provedením dalších důkazů. Rozsudkem ze dne 6. 12. 2001, čj. 23 C 40/98-143, žalobu stěžovatelky zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Stěžovatelka se proti tomuto rozsudku odvolala.
Vrchní soud v Olomouci změnil rozsudkem ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 1 Co 25/2002, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku týkajícím se náhrady nákladů řízení státu, v ostatních výrocích rozsudek potvrdil. Rozhodl i o nákladech v odvolacím řízení. Z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 3. 2003, čj. 28 Cdo 2110/2002-194, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podala proti rozhodnutí vrchního soudu, napadenému projednávanou ústavní stížností, také dovolání, které dovolací soud zamítl. Podle odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zák. č. 30/2000 Sb. (dále jen "o.s.ř.").
Dovolací soud shledal, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné, a dovolání proto zamítl. Ústavní soud posoudil, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a to zejména otázku, zda je sám k projednání návrhu příslušný.
Podle své ustálené judikatury je Ústavní soud vázán petitem ústavní stížnosti, kterým se stěžovatelka v posuzovaném případě domáhá zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Při výkonu svých kompetencí musí respektovat jeden ze základních principů právního státu, zakotvený v článku 2 odst. 3 Ústavy a v článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, které stanoví zákon.
Ústavní soud má tedy přesně vymezenou pravomoc a působnost, kterou nemůže překročit. Působnost Ústavního soudu v případě ústavní stížnosti je primárně vymezena v čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. Ústavní soud je oprávněn posoudit v řízení o ní mj. jen "pravomocné rozhodnutí" orgánů veřejné moci. Rozhodnutím ve smyslu citovaného článku Ústavy se dle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) a odst. 2 zákona o Ústavním soudu rozumí rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu je Ústavní soud oprávněn v případě, že vyhoví ústavní stížnosti dle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, zrušit napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci.
Z uvedených ustanovení nelze dovodit oprávnění Ústavního soudu zrušit napadená rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, neboť tato rozhodnutí evidentně nejsou rozhodnutími o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Takovým rozhodnutím je až rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 3. 2003, čj. 28 Cdo 2110/2002-194, jímž soud zamítl dovolání stěžovatelky proti rozhodnutí, jež je napadeno ústavní stížností. Opačný postup by vedl k tomu, že by konečné rozhodnutí ve věci zůstalo rozhodnutím Ústavního soudu nedotčeno, což by nepochybně bylo v rozporu s principem právní jistoty.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti dle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítnout, neboť jde o návrh, k jehož projednání není příslušný. P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání. V Brně dne 30. září 2003 JUDr. Jiří Malenovský soudce zpravodaj