Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele Markot Limited, se sídlem Belmont Chambers, P. O. Box 3443 Road Town, Tortola, Britské panenské ostrovy, zastoupeného JUDr. Vítem Svobodou, advokátem, se sídlem Púchovská 2782/12, 141 00 Praha 4, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. května 2011, č. j. 19 Co 82/2011-75, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. května 2011, č. j. 19 Co 82/2011-75, změnil k odvolání povinného bez nařízení jednání předcházející rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 9. června 2010, č. j. 35 Nc 13193/2009-22, tak, že návrh oprávněného (stěžovatele) na nařízení exekuce podle vykonatelného rozhodčího nálezu blíže specifikovaného ve výroku I. k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 6,500.000 Kč s příslušenstvím, zamítl. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy, jakož i o náhradě nákladů exekuce.
Odvolací soud dospěl k závěru, že exekuční titul (rozhodčí nález) dosud nenabyl právní moci ani vykonatelnosti, a proto nebyla splněna podmínka pro nařízení exekuce. Svůj závěr založil odvolací soud na tom, že z doručenek předložených oprávněným vůbec nevyplývá, že by rozhodčí nález mohl být doručen povinnému. Zásilkou adresovanou na P., M., kde měl mít povinný trvalé bydliště, nemohl být rozhodčí nález doručen, neboť tato zásilka byla dána k poštovní přepravě dne 23. dubna 2009 a rozhodčí nález byl vydán až 17.
srpna 2009, a rovněž tak nemohlo dojít k doručení na adresu P., C., neboť tato adresa neexistuje, což bylo doloženo sdělením stavebního odboru Městské části Praha 3.
5. Ústavní soud si pro náležité posouzení věci vyžádal od Obvodního soudu pro Prahu 3 příslušný spis (sp. zn. 35 Nc 13193/2009).
6. Podstatným obsahem ústavní stížnosti je stěžovatelova polemika se závěrem odvolacího soudu o doručení, resp. nedoručení rozhodčího nálezu, který má být titulem pro nařízení exekuce. Stěžovatel, i když se snaží dát svým argumentům ústavněprávní rozměr poukazováním na porušení práva na spravedlivý proces, ve své ústavní stížnosti v podstatě pouze zpochybňuje závěry vyslovené v rozhodnutí odvolacího soudu. Přitom přehlíží, že Ústavní soud není soudem, který by mohl přezkoumávat skutkové okolnosti doručování soudních rozhodnutí. Toto je čistě záležitostí obecných soudů. Jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že exekuční titul (rozhodčí nález) nebyl a na základě soudem získaných informací ani nemohl být povinnému doručen, neboť byl doručován na adresu, která vůbec neexistovala, jedná se o závěr, jehož správnost nemůže Ústavní soud přezkoumávat.
7. Nad rámec vyslovených závěrů lze k uvedenému podotknout pár postřehů, které Ústavní soud získal z příslušného spisu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 3. Stěžovatel namítá, že rozhodčí nález byl povinnému doručen již v průběhu dubna a května 2009, což se snaží doložit kopií doručenky, na níž je jako zasílaná listina uveden rozhodčí nález č. j. 35 R 006/2009-1. Skutečnost, že touto zásilkou byl povinnému skutečně doručován rozhodčí nález, který měl být exekučním titulem, se ovšem z ničeho nepodává.
Obecné soudy mohly vycházet a vycházely pouze z rozhodčího nálezu, který je jako exekuční titul uveden v návrhu na nařízení exekuce podaném stěžovatelem a jenž je i přílohou žádosti exekutora o pověření k provedení exekuce (viz č. l. 2 - 4 vyžádaného spisu). Tímto exekučním titulem je rozhodčí nález rozhodce Pavla Outěřického ze dne 17. srpna 2009 č. j. 35 R 006/2009-2. Je proto s podivem, že nyní v ústavní stížnosti se stěžovatel odvolává na rozhodčí nález č. j. 35 R 006/2009-1, který vůbec není součástí spisu.
Podivnost tvrzení stěžovatele vystupuje do popředí i s ohledem na skutečnost, že rozhodce, který rozhodčí nález vydal, ačkoliv byl soudem požádán o součinnost a zaslání rozhodcovského spisu, v průběhu řízení nikdy, i přes udělení pořádkové pokuty, nepředložil spis, z něhož by se tvrzení stěžovatele dalo ověřit.
8. Ústavní soud nesdílí ani další stěžovatelovu námitku, že ve věci mělo být nařízeno jednání (§ 254 odst. 7 a 8 o. s. ř.), neboť soud prováděl ve věci dokazování a šetření. K této námitce se vyslovil i Městský soud v Praze v rámci řízení o žalobě pro zmatečnost, v níž stěžovatel mj. uplatnil i důvod zmatečnosti spočívající v odnětí možnosti jednat před soudem (§ 239 odst. 3 o. s. ř.). Městský soud v usnesení ze dne 27. dubna 2012, č. j. 19 Co 82/2011-127, jímž byla žaloba pro zmatečnost zamítnuta, neshledal, že by v řízení bylo prováděno dokazování a šetření, přičemž sdělení stavebního odboru Městské části Praha 3 ohledně adresy povinného na ulici C. není dokazováním nebo šetřením, pro které by bylo třeba nařizovat jednání. Ústavní soud nemá důvod na věc nahlížet jinak a v postupu obecného soudu nelze spatřovat porušení čl. 38 odst. 2 Listiny.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. ledna 2013
Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu