Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Martina Smolka a soudce Pavla Šámala ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Daniela Novotného, Ph.D., advokáta, se sídlem Valdštějnovo nám. 76, Jičín, bez právního zastoupení, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 13 Co 67/2025-824 ze dne 13. 8. 2025 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4, č. j. 18 C 181/2017-757 ze dne 6. 11. 2024, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 10. 2025 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí. Těmito rozhodnutími bylo rozhodnuto o náhradě nákladů spojených se zastupováním žalobce (v původním řízení).
2. Soud prvního stupně rozhodl, že náhradu - jejíž výši vyčíslil na 149 022,05 Kč - hradí stát. Opřel se přitom o vyúčtování odměny předložené stěžovatelem, avšak přihlédl i ke skutečnosti, že žalobce (jehož stěžovatel právně zastupoval), byl osvobozen od soudních poplatků pouze částečně, a to ve výši 75 %. Proto výši státem hrazené náhrady nákladů přiměřeně zkrátil. Městský soud v Praze na základě odvolání stěžovatele prvostupňové rozhodnutí částečně změnil a přiznal mu náhradu nákladů ve výši 162 004,40 Kč. Dospěl totiž k závěru, že výpočet provedený soudem prvního stupně (resp. argumenty týkající se uznatelnosti některých úkonů) byl částečně nesprávný. Pokud však šlo o krácení náhrady hrazené státem na 75 % jinak uznatelné výše, ztotožnil se s právním hodnocením provedeným soudem prvního stupně. Městský soud vyložil, že odměnu a hotové výdaje svému ustanovenému zástupci neplatí jím zastoupený účastník pouze v rozsahu odpovídajícím jeho poplatkovému osvobození. Proto též stát platí odměnu a hotové výdaje pouze v rozsahu, v němž byl účastník poplatkově osvobozen. V případě stěžovatele proto stát má hradit 75 % z odměny a hotových výdajů a zbylých 25 % hradí účastník sám. Městský soud v tomto ohledu odkázal na odbornou literaturu, judikaturu Nejvyššího správního soudu i usnesení Ústavního soudu.
3. Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva, a to právo na spravedlivou odměnu za práci zaručené čl. 28 Listiny, resp. čl. 7 písm. a) bod 1 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, ale též právo zaručené čl. 11 odst. 1 a odst. 4 Listiny. Stěžovatel dále namítá i porušení principu demokratického právního státu zakotveného v čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy a také v čl. 2 odst. 2 Listiny.
4. Stěžovatel uvádí, že za situace, kdy byl stěžovatel do řízení povolán nikoliv na základě smluvní dohody s klientem, ale na základě ustanovení soudem, je stát povinen stěžovateli garantovat spravedlivou odměnu za odvedenou práci. Přiznání odměny pouze ve výši 75 % znamená, že advokát je nucen vykonávat část své práce bez odpovídajícího protiplnění a je na něj tak přenášeno břemeno tíživých majetkových poměrů zastoupeného.
5. Pokud by měla záviset výše přiznané odměny ustaveného advokáta na rozsahu osvobození zastoupeného, zakládalo by to nerovnost v odměňování ustanovených zástupců, kteří by v jednotlivých případech dostávali za srovnatelnou práci ve srovnatelných případech různě vysoké odměny, a to pouze s přihlédnutím ke skutečnosti, kterou ustanovený advokát ani nemůže ovlivnit, tedy k rozsahu osvobození zastoupeného. Taková nerovnost je však v rozporu s ústavním pořádkem, když není jakkoliv odůvodněna náročností jednotlivých úkonů či kvalitou odvedené práce advokáta, ale pouze skutečností na činnosti advokáta nezávislou. Napadená rozhodnutí obecných soudů jsou proto dle stěžovatele projevem libovůle, která je v demokratickém právním státě nepřípustná.
7. Ústavní soud proto dále posoudil obsah ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní rozměr. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Specificky k ústavním stížnostem proti nákladovým výrokům rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud standardně připomíná, že k ústavněprávnímu přezkumu nákladových výroků přistupuje velmi zdrženlivě.
9. Ústavní soud konstatuje, že rozhodnutí obecných soudů jsou opřena o možný a rozumný výklad zákona, a to konkrétně o § 140 odst. 2 občanského soudního řádu (hrazení náhrady nákladů ustanoveného zástupce státem) ve spojení s § 138 odst. 3 občanského soudního řádu, podle něhož: "Byl-li účastníku osvobozenému od soudních poplatků ustanoven zástupce, vztahuje se osvobození v rozsahu, v jakém bylo přiznáno, i na hotové výdaje zástupce a na odměnu za zastupování." Z toho soudy obou stupňů dovodily, že je-li účastník osvobozen od soudních poplatků ve výši 75 %, pak je ve stejné výši osvobozen i od placení odměny zástupce a hotových výdajů. A contrario ve zbývajícím rozsahu osvobozen není a náklady si nese sám. I proto soudy obou stupňů rozhodly tak, že pouze v rozsahu 75 % platí odměnu a hotové výdaje zástupce stát. Tento výklad je akcentován nejen v judikatuře civilních soudů, ale i (jak ostatně poukázal ve svém rozhodnutí městský soud) v rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu.
10. V neposlední řadě tento výklad - byť pouze ve svých usneseních - akceptoval i Ústavní soud - ať již explicitně a s odpovídajícím odůvodněním (usnesení
sp. zn. III. ÚS 102/16
ze dne 19. 4. 2016) či implicitně (usnesení
sp. zn. IV. ÚS 1516/18
ze dne 23. 10. 2018). V prvním citovaném usnesení Ústavní soud uvedl, že citovaných ustanovení občanského soudního řádu nejen že nevyplývá zákaz adresovaný soudu, podle kterého by nemohl rozhodnout o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů ve stejném rozsahu, v jakém byl účastník řízení osvobozen od soudních poplatků. Naopak konstatoval, že jedině takový výklad, který uvedený přenos rozsahu osvobození od soudních poplatků na stanovení celkové výše přiznané odměny a náhrady hotových výdajů umožňuje, lze považovat za ústavně konformní a v souladu s úmyslem zákonodárce. Od závěrů vyslovených v tomto usnesení - byť nejde o rozhodnutí formálně závazné ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy - se Ústavní soud nemá důvod odchylovat ani nyní.
11. Nelze proto přisvědčit tvrzení stěžovatele, že obecné soudy porušily jeho právo na spravedlivou odměnu za práci garantované čl. 28 Listiny. Podle tohoto ustanovení podrobnosti výkonu práva na spravedlivou odměnu za práci stanoví zákon. Podle čl. 41 odst. 1 Listiny je pak možno se tohoto práva domáhat pouze v mezích zákonů, které ustanovení čl. 28 Listiny provádějí. Jak plyne již ze shora uvedeného, rozsah hrazení odměny a hotových výdajů stěžovatele byl určen v souladu s racionálním a ustáleným výkladem zákona. Tento zákon, resp. jeho výklad, navíc zjevně nezasahuje do "podstaty a smyslu" práva podle čl. 28 Listiny, což by bylo zapovězeno ustanovením čl. 4 odst. 4 Listiny. Napadená soudní rozhodnutí nelze vnímat - jak implicitně činí stěžovatel - ani jako "vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva" ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny.
12. Ústavní soud konečně poukazuje na skutečnost, že městský soud se argumenty stěžovatele (v podstatě shodnými s těmi uplatněnými nyní v ústavní stížnosti) důkladně zabýval a racionálně na ně reagoval. Byl si vědom, že zástupce ustanovený jen zčásti osvobozenému účastníku je postaven do prakticky složitější situace, než kdyby zastupoval účastníka osvobozeného plně. Zároveň však poukázal na skutečnost, že pro stěžovatele byla situace od počátku čitelná a předvídatelná. Byla mu totiž známa soudní rozhodnutí, která v případě pouze částečného osvobození od poplatkové povinnosti přiznávala právnímu zástupci účastníka pouze částečnou (odpovídající) náhradu nákladů. Navíc stěžovatel měl možnost podat v žalobcově zastoupení odvolání proti výroku zprošťujícího žalobce jen částečně poplatkové povinnosti (tedy i placení nákladů zastoupení), které nevyužil. Z těchto důvodů nelze kvalifikovat krácení náhrady nákladů jako porušení jeho legitimního očekávání.
13. Ústavní soud proto uzavírá, že obecné soudy napadenými rozhodnutími neporušily žádné základní právo stěžovatele. S ohledem na uvedené odmítl Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. února 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu