Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudce zpravodaje Martina Smolka a soudce Pavla Šámala ve věci ústavní stížnosti stěžovatele RSDr. Pavla Pilného, zastoupeného JUDr. Sergeyem Zaripovem, LL.M., advokátem se sídlem Václavské náměstí 775/8, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Ads 116/2025-26 ze dne 16. 9. 2025, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 19 Ad 11/2024-46 ze dne 29. 5. 2025, rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení č. j. RN-440 705 001 315-KČ ze dne 28. 2. 2024 a rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení č. j. R-31.1.2024-427/440 705 001 ze dne 31. 1. 2024, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 67d, § 67e, § 67f a § 67g zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění zákona č. 455/2022 Sb., za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze a České správy sociálního zabezpečení, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 10. 2025 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených soudních a správních rozhodnutí. S ústavní stížností spojil ve smyslu § 74 zákona o Ústavním soudu návrhy na zrušení části zákona, a to konkrétně ustanovení § 67d, § 67e, § 67f a § 67g zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění zákona č. 455/2022 Sb.
2. Napadeným prvostupňovým rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení byl stěžovateli snížen starobní důchod o částku 600 Kč měsíčně. Důvodem tohoto opatření bylo zařazení stěžovatele Ústavem pro studium totalitních režimů (ÚSTR) do seznamu představitelů komunistického režimu, a to z titulu výkonu funkce vedoucího tajemníka Městského výboru KSČ Brno v období od dubna 1988 do 17. listopadu 1989. K tomu došlo na základě části čtvrté, hlavy osmé zákona o důchodovém pojištění (§ 67d - 67g), která se týká snížení starobních důchodů některým představitelům komunistického režimu.
3. Taxativní výčet osob, jichž se snížení starobního důchodu týká, tj. osob, které lze pro účely zákona o důchodovém pojištění považovat za představitele komunistického režimu, je uveden v § 67d zákona. Odstavec 1 citovaného ustanovení obsahuje výčet pozitivní, odstavec 2 naopak vymezuje skupinu osob, na něž se úprava nevztahuje - zejména osoby, které sice po určitou dobu vykonávaly činnost ve prospěch komunistického režimu, ale později proti němu aktivně vystupovaly, popřípadě osoby, které se po pádu režimu osvědčily. Podle § 67 odst. 1 písm. b) zákona je představitelem komunistického režimu i osoba, která byla v období od 25. 2. 1948 do 17. 11. 1989 "vedoucím tajemníkem krajských, okresních nebo obvodních výborů Komunistické strany Československa nebo Komunistické strany Slovenska." Podle § 67d odst. 3 zákona o důchodovém pojištění je podmínkou snížení procentní výměry starobního důchodu zařazení dotčené osoby do seznamu představitelů vypracovaného Ústavem pro studium totalitních režimů. V § 67e a § 67f poté citovaný zákon stanoví rozsah snížení starobního důchodu (300 Kč za každý byť započatý rok, v němž byla dotčená osoba představitelem komunistického režimu), jakož i pravidla pro určení okamžiku, od něhož ke snížení důchodu dochází. Současně zákon stanoví dolní hranici, pod kterou nelze starobní důchod snížit. Konečně § 67g zákona stanoví, že je-li důsledkem postupu snížení procentní výměry starobního důchodu podle této hlavy v neprospěch pojištěnce, nepovažuje se rozdíl mezi výší vypláceného starobního důchodu a výší starobního důchodu, která měla náležet po snížení, za přeplatek na důchodu.
4. Námitky stěžovatele proti prvostupňovému rozhodnutí Česká správa sociálního zabezpečení zamítla.
5. Městský soud v Praze posléze žalobu stěžovatele zamítl. Konstatoval, že stěžovatel naplnil znaky uvedené v § 67d odst. 1 písm. b) zákona o důchodovém pojištění, neboť výkon funkce vedoucího tajemníka trval celkem 567 dní, čemuž odpovídá snížení výměry důchodu o 600 Kč měsíčně.
6. Nejvyšší správní soud poté zamítl kasační stížnosti stěžovatele. Správní soudy - a naposledy Nejvyšší správní soud - se na rozdíl od správních orgánů zabývaly i ústavní konformitou zákonné úpravy.
7. Nejvyšší správní soud připustil, že stěžovatelem rozporovaná právní úprava zasahuje do práva na rovné zacházení. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu však dovodil, že se nejedná o rozlišování na základě tzv. podezřelého důvodu, a proto aplikoval zjednodušený test zákazu diskriminace. V jeho rámci - pokud je se subjekty ve srovnatelné situaci zacházeno rozdílně a odlišné zacházení je dotčenému subjektu k tíži - se zkoumá toliko to, zda je posuzované zacházení projevem libovůle, nebo má legitimní cíl a napadená ustanovení jsou s to jej dosáhnout. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že ustanovení § 67d - 67g zákona o důchodovém pojištění legitimní cíl sledují a jsou způsobilá jej dosáhnout (resp. jsou k němu v racionálním vztahu). Nejvyšší správní soud dále konstatoval, že napadená ustanovení jsou projevem přípustné formy nepravé retroaktivity a že zákonodárce nezasáhl libovolně do legitimních očekávání adresátů normy (tedy mj. stěžovatele a osob v obdobném postavení).
8. Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo v prvé řadě porušeno jeho právo vlastnit majetek. Zásah spočívající ve snížení procentní výměry starobního důchodu má přímý dopad na majetkovou sféru jednotlivce chráněnou čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále i jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového Protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále i jen "Protokol"). Retroaktivní snížení již přiznané dávky narušuje spravedlivou rovnováhu mezi legitimním cílem sledovaným státem a ochranou nabytých práv, čímž jednotlivci ukládá nepřiměřené a ústavně neakceptovatelné břemeno.
9. Dále stěžovatel tvrdí, že došlo k porušení práva na rovnost a zákazu diskriminace ve smyslu k čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ustanovení § 67d až § 67g zákona o důchodovém pojištění konstruují rozdílné zacházení výlučně na základě příslušnosti k široce definované skupině osob spjatých s výkonem funkcí v aparátu Komunistické strany Československa nebo v orgánech tehdejší veřejné moci. Takové rozlišování, založené na paušálním kritériu bez individuálního posouzení míry skutečného vlivu, pravomocí, délky výkonu funkce či následného postoje dotčené osoby, představuje formu kolektivizace odpovědnosti neslučitelnou s principy ústavního pořádku a se samotnou podstatou demokratického právního státu, který vychází z osobní odpovědnosti jednotlivce.
10. S odkazem na tyto důvody stěžovatel zpochybňuje i ústavnost napadených ustanovení zákona o důchodovém pojištění, neboť napadená rozhodnutí jsou o ně přímo opřena.
11. Konečně pak stěžovatel argumentuje, že správní soudy porušily i jeho právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny. Správní soudy totiž neprovedly explicitní test proporcionality ve vztahu k individuálním poměrům stěžovatele. Odůvodnění jejich rozhodnutí se omezuje na pouhé obecné konstatování ústavní konformity zákonné úpravy, nikoli na posouzení její aplikace v konkrétním případě. Absence individualizovaného hodnocení dopadu zásahu na majetkovou a sociální situaci stěžovatele představuje porušení práva na spravedlivý proces a ochranu před formalistickým výkonem veřejné moci.
12. S ústavní stížností spojil stěžovatel i návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, neboť měl za to, že snížení důchodu o 600 Kč měsíčně představuje závažný zásah do jeho majetkové sféry a životní úrovně.
14. Ústavní soud proto dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
15. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní rozměr. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
16. Ústavní soud specificky připomíná, že ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a navazujícím soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak soudů. Z hlediska ústavněprávního proto může být v zásadě hodnocena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry orgánů veřejné moci s nimi nejsou v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je ústavně souladný, resp. není zatížen libovůlí.
17. Stěžovatel v projednávané věci předložil Ústavnímu soudu věc, která ústavněprávní rozměr má. Zákonná právní úprava, o kterou jsou napadená rozhodnutí opřena, totiž se stěžovatelem zachází odlišně oproti jiným srovnatelným skupinám poživatelů starobního důchodu, konkrétně oproti těm, které zákon na rozdíl od stěžovatele nepovažuje za "představitele komunistického režimu". Rozlišovacím kritériem je přitom to, že stěžovatel v období od dubna 1988 do 17. 11. 1989 vykonával funkci vedoucího tajemníka Městského výboru Komunistické strany Československa Brno. Toto rozlišování jde k tíži stěžovatele, neboť v důsledku aplikace zákonných ustanovení byl stěžovateli snížen starobní důchod o částku 600 Kč měsíčně. Ústavní soud proto musí rozhodnout, zda je toto rozlišování - založené zákonem a ve vztahu ke stěžovateli individualizované napadenými rozhodnutími - v souladu s ústavními garancemi rovnosti a zákazu diskriminace.
18. Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že se při posuzování návrhů stěžovatele zabývá ústavní stížností samotnou i tvrzenou protiústavností napadených ustanovení zákona společně. Postup správních orgánů a posléze i správních soudů byl totiž v zásadě nutným důsledkem formulace příslušných ustanovení zákona o důchodovém pojištění. Ne všechna stěžovatelem napadená ustanovení (§ 67d až § 67g zákona o důchodovém pojištění) však byla v jeho případě uplatněna ve smyslu § 74 zákona o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení totiž spolu s ústavní stížností může být podán návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení pro jejich tvrzený rozpor s ústavním pořádkem, pokud jejich "uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti."
19. Ve věci stěžovatele bylo aplikováno ustanovení § 67d odst. 1, písm. b), odst. 3 a dále ustanovení § 67e, § 67fa a § 67g zákona o důchodovém pojištění. V § 67d odst. 1, písm. b) je totiž stanoveno, že za "kvalifikované" představitele komunistického režimu se považují mj. vedoucí tajemníci krajských, okresních nebo obvodních výborů Komunistické strany Československa nebo Komunistické strany Slovenska. Další ustanovení či jejich části pak zakotvují výjimky, způsob výpočtu snížené výměry důchodu a upravují důsledky takového snížení.
20. Ustanovení § 67d odst. 1 písm. a), písm. c) až x) zákona o důchodovém pojištění aplikováno nebylo, neboť vymezuje jiné případy představitelů komunistického režimu, na něž se vztahují následující ustanovení zákona. Ustanovení § 67f se rovněž neaplikovalo, neboť se vztahuje na případy, v nichž byl starobní důchod přiznán představiteli komunistického režimu uvedenému v § 67d odst. 1 písm. a) až j) ode dne, který spadá do období před 1. březnem 2024. Napadeným rozhodnutím správního orgánu prvního stupně přitom byla stěžovateli snížena procentní výměra důchodu od 24. 3. 2024.
21. V projednávané věci Ústavní soud musí posoudit, zda je shora popsané odlišné zacházení se stěžovatelem souladné s ústavními zárukami rovnosti. Ty jsou zakotveny v čl. 1 a v čl. 3 odst. 1 Listiny. Čl. 1 Listiny je koncipován obecněji jako záruka tzv. neakcesorické rovnosti v důstojnosti a v právech. Čl. 3 odst. 1 pak zaručuje rovnost akcesorickou (tj. ve vztahu k výkonu či užívání základních práv a svobod), která v sobě zahrnuje zákaz odlišného zacházení na základě zakázaných důvodů, jejichž výčet však není uzavřený. V projednávané věci jsou aplikovatelná obě tato ustanovení, tudíž i "speciální" ustanovení čl. 3 odst. 1 Listiny, neboť v ní jde o rozlišování ve vztahu k právu podle čl. 30 Listiny, podle něhož mají občané právo mj. na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří.
22. V projednávané věci v zásadě není sporu o tom, že citovaná zákonná ustanovení zacházejí odlišně se dvěma skupinami osob a že toto zacházení je jedné z těchto skupin (do níž spadá právě stěžovatel) k tíži. Srovnatelnost skupin dovozuje Ústavní soud z toho, že se jedná o dvě skupiny příjemců starobního důchodu, jež jsou prismatem zákona totožné ve všech relevantních kritériích (např. věk, doba pojištění, výpočtový základ) a liší se pouze, pokud jde o kritérium, zda příjemce byl "představitelem komunistického režimu". K tíži představitelů komunistického režimu pak jde zákonná úprava tím, že jim určitým způsobem snižuje procentní výměru důchodu.
23. V projednávané věci je na místě aplikovat test přímé diskriminace, neboť důvod rozlišování je zákonem explicitně vymezen. V případě tvrzené přímé diskriminace Ústavní soud postupně posuzuje a) zda jde o srovnatelné jednotlivce nebo skupiny, b) zda je s nimi zacházeno odlišně na základě "podezřelého důvodu" a c) zda je odlišné zacházení dotčenému jednotlivci nebo skupině k tíži, ať už uložením břemene nebo odepřením dobra a d) zda je toto odlišné zacházení ospravedlnitelné, tedy zda sleduje legitimní cíl a je přiměřené [srov. např. nález ze dne 28. 1. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 49/10 (N 10/72 SbNU 111; 44/2014 Sb.), bod 34, nebo nález ze dne 11. 2. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 4/17 (148/2020 Sb.), bod 173]. V případě rozlišovacího kritéria, které je ve své podstatě neutrální či není a priori problematické (tj. nikoliv "podezřelý důvod") pak není posuzována proporcionalita opatření, nýbrž postačí posoudit, zda má právní úprava legitimní cíl a sporná ustanovení jsou schopná jej dosáhnout. Zákonodárcem zvolené řešení nemusí být v takovém případě nutně tím nejvhodnějším, ale postačí, pokud má racionální vztah ke stanovenému cíli.
24. Nyní již ustálená judikatura Ústavního soudu totiž vychází z předpokladu, že striktní rozlišování akcesorické a neakcesorické rovnosti nemá zásadní význam, neboť všechny námitky opřené o čl. 3 odst. 1 Listiny jsou vždy normativně "pokryty" čl. 1 Listiny, jehož dosah je z povahy věci širší (viz nálezy ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 18/15 , či ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 15/17 ). Např. v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 18/15 Ústavní soud konstatoval, že "intenzita ústavního přezkumu není primárně závislá na skutečnosti, zda k nerovnému zacházení dochází ve vztahu k jinému ústavně zaručenému právu (akcesoricky), či nikoli (neakcesoricky). Klíčovým bude zejména důvod odlišného zacházení, tj. stanovený rozlišovací znak (např. rasa, pohlaví, národnost, původ, věk, vyznání, majetek) a zároveň konkrétní právo či statek, ve vztahu ke kterému je odlišně zacházeno. (....) Při rozlišování z důvodů tzv. podezřelých (suspect classification), resp. důvodů týkajících se osobních charakteristik jednotlivce majících úzký vztah k ochraně důstojnosti člověka, je potřeba klást na zdůvodnění odlišného zacházení velmi přísné nároky, byť by se odlišné zacházení netýkalo jiného základního práva. Naopak bude-li důvodem odlišného zacházení (rozlišujícím znakem) kritérium běžně a nezbytně používané v určité oblasti právní regulace (např. výše příjmu v daňovém zákonodárství), byť by se odlišné zacházení dotýkalo jiného základního práva (...) bude intenzita ústavního přezkumu nízká."
25. Ústavní soud se proto dále musel zabývat otázkou, zda je vymezené odlišné zacházení založeno na podezřelém důvodu. Dospěl k závěru, že kritérium založené na tom, že jednotlivec zastával vysokou pozici v aparátu komunistického režimu, podezřelým důvodem rozlišování není.
26. Ústavní soud se v tomto ohledu zcela ztotožňuje s názorem Nejvyššího správního soudu, který zdůraznil, že citovaná ustanovení zákona o důchodovém pojištění nedopadají na všechny osoby, které byly před 17. 11. 1989 členy komunistické strany, ale pouze na její vrcholné představitele a stěžejní členy jejího aparátu. Jedná se tedy o osoby, které působily na klíčových pozicích (zákonodárných, výkonných, soudních atd.), a to ať již na úrovni celostátní, či na úrovni nižších územních celků (krajské, okresní apod.). Za zvolené kritérium rozlišování tak lze označit výkon určité (dostatečně vysoké) funkce v rámci mocenského aparátu komunistického režimu, což nelze považovat za hledisko rozlišování, které by bylo jakkoliv podezřelé. Pokud Česká republika jako demokratický právní stát již v minulosti deklarovala, že komunistický režim považuje za protiprávní, zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný [viz § 2 zákona č. 198/1993 Sb., zákona o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, dále jen "zákon o protiprávnosti komunistického režimu"], je míra, v jaké se některé osoby na udržování tohoto režimu podílely, legitimním rozlišovacím znakem (srov. mutatis mutandis nález ze dne 28. 2. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 9/95 , který se týkal výsluhového příspěvku u vojáků z povolání náležejících k politickému aparátu či tajným službám před 17. 11. 1989). Z těchto důvodů nelze úspěšně namítat ani to, že by se jednalo o skrytou (nepřímou) diskriminaci osob na základě politického smýšlení.
27. Ústavní soud proto použil k hodnocení ústavní konformity napadených zákonných ustanovení (a potažmo i rozhodnutí na jejich základě vydaných) tzv. zjednodušený test, v jehož rámci zkoumá toliko to, zda je posuzované rozdílné zacházení projevem libovůle, nebo má naopak legitimní cíl a napadená ustanovení jsou s to jej dosáhnout.
28. Při hodnocení existence legitimního cíle vyšel Ústavní soud - ve shodě se soudy správními - z odůvodnění pozměňovacího návrhu k zákonu č. 455/2022 Sb., který předložil ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka (jeho text je dostupný na www.psp.cz).
29. Podle navrhovatele cílem zákonné úpravy bylo to, aby osoby, které působily na klíčových pozicích v rámci komunistického aparátu (a díky tomu např. pobíraly i vyšší mzdu), nečerpaly nepřiměřené a společensky neobhajitelné výhody v oblasti důchodového pojištění. To navrhovatelé vnímali jako krok směřující k nastolení elementární sociální spravedlnosti v rámci vyrovnání s totalitní minulostí. Tento cíl považuje Ústavní soud stejně jako oba správní soudy za legitimní. Ústavní soud k tomu ještě dodává, že jedním z principů českého důchodového systému sice je zásluhovost, podle níž má být při vyměření důchodu brán v potaz i objem prostředků, které osoba do systému důchodového pojištění odvedla (např. i proto že ve vysoké pozici pobírala vyšší mzdu). Nelze však vnímat jako nelegitimní krok zákonodárce, který výkon některých vysokých funkcí v rámci komunistického režimu za záslužný nepovažuje.
30. Zcela přiléhavá je pak i argumentace správních soudů stran souladu snížení důchodových dávek představitelům komunistického režimu s (např. rozsudek ve věci Cichopek proti Polsku ze dne 14. 5. 2013, č. 15189/10, nebo rozsudek ve věci Lessing a Reichelt proti Spolkové republice Německo ze dne 16. 10. 2012, č. 49646/10). Ve věci Cichopek proti Polsku ESLP konstatoval, že vypořádání se s minulým režimem je natolik komplexní a rozsáhlý úkol (který nadto každá dotčená země řešila s ohledem na vlastní zkušenost jiným způsobem), že nelze určit časový rámec, v němž by měl být tento proces ukončen. Proto ani skutečnost, že zákon snižující důchody představitelům komunistického režimu daná země přijala až se značným časovým odstupem (v odkazované věci 20 let po změně režimu), nic neubírá na jeho legitimitě. Naopak právě toto "zpoždění" je pro postižené osoby výhodné, neboť do té doby mohly důchodové dávky pobírat v plné výši.
31. Zvolené prostředky jsou na jedné straně racionální v tom smyslu, že jsou schopny deklarovaného cíle dosáhnout a na straně druhé jsou zjevně formulovány s úmyslem vyhnout se extrémní disproporcionalitě či zásahu do podstaty a smyslu práva na přiměřené hmotné (srov. a contrario zákon č. 283/2021 Z.z., o odobratí nezaslúžených benefitov predstaviteľom komunistického režimu, který byl slovenským ústavním soudem zrušen nálezem sp. zn. PL. ÚS 2/2022 ze dne 20. 12. 2023 právě pro nesoulad s těmito ústavními kautelami). Snaha zákonodárce o nuancovaný přístup vylučující extrémní disproporcionalitu se zrcadlí např. v ustanovení § 67e odst. 3 zákona o důchodovém pojištění, které stanoví hranici, pod niž se procentní výměra důchodu snížit nesmí. Nadto Ústavní soud dodává, že zásah do právní sféry stěžovatele (tj. snížení procentní výměry důchodu o 600 Kč) nepochybně iracionální, extrémně disproporcionální či rozporný s jádrem práva na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří není.
32. Ústavní soud proto uzavírá, že obecné soudy - ani předtím správní orgány obou stupňů - napadenými rozhodnutími neporušily žádné základní právo stěžovatele. Jeho návrhem se zabývaly pečlivě a svá rozhodnutí ústavně konformně a přesvědčivě odůvodnily. S ohledem na uvedené odmítl Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Návrh na zrušení § 67d odst. 1, písm. b), odst. 3 a dále ustanovení § 67e, § 67fa a § 67g zákona o důchodovém pojištění odmítl rovněž jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Návrh na zrušení § 67d odst. 1 písm. a), písm. c) až x), odst. 2 a § 67f zákona o důchodovém pojištění pak odmítl jako návrh podaný osobou zjevně k tomu neoprávněnou podle § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu. O stěžovatelově návrhu na odklad vykonatelnosti Ústavní soud zvlášť nerozhodoval, neboť věc projednal urychleně. Ze stejných důvodů též samostatně nerozhodoval o jeho návrhu na přednostní projednání věci.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. ledna 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu