Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. Tomáše Mayera a Ing. Jiřího Mayera, oba zastoupeni Mgr. Jindřichem Mayerem, advokátem se sídlem Hlinky 46/116, Brno, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. října 2023 č. j. 28 Co 364/2023-51 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. září 2023 č. j. 10 Nc 1032/2023-24, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Dopravní podnik hl. m. Prahy, akciová společnost, sídlem Sokolovská 217/42, Praha 9 - Vysočany, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní soud posuzoval ústavní stížnost stěžovatelů, kterým soudy předběžným opatřením zakázaly nakládat s částkou 73 828 125 Kč na jejich bankovních účtech. Jednalo se o částku, kterou jim uhradil vedlejší účastník řízení jako náhradu za jejich spoluvlastnický podíl. Učinil tak na základě pravomocného rozhodnutí o přikázání věci do výlučného vlastnictví vedlejší účastnice. Stěžovatelé vůči tomuto rozhodnutí podali dovolání, náhradu však přijali. Namítají, že předběžné opatření zasahuje do jejich práva vlastnit majetek.
3. Vedlejší účastnice podala žalobu u Obvodního soudu pro Prahu 4, kterou se domáhala zrušení spoluvlastnictví a jeho vypořádaní přikázáním pozemku do vlastnictví vedlejší účastnice za náhradu. Stěžovatelé navrhovali zamítnutí žaloby. Požadavek vedlejší účastnice byl podle nich nepřiměřeným zásahem do jejich vlastnického práva a v rozporu s dobrými mravy. Vedlejší účastnice se v minulosti chopila užívání jejich majetku bez právního důvodu, teď chce zrušit spoluvlastnictví hodnotného pozemku v nevhodnou dobu (s ohledem na ekonomickou situaci). Obvodní soud pro Prahu 4 vyhověl vedlejší účastnici, přikázal pozemek do jejího výlučného vlastnictví a uložil jí povinnost každému ze stěžovatelů vyplatit částku 73 828 125 Kč (rozsudek ze dne 30. 11. 2022 č. j. 47 C 80/2018-562). Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudek soudu prvního stupně potvrdil rozsudkem ze dne 11. 5. 2023 č. j. 20 Co 98/2023-613, který se stal pravomocným dne 17. 5. 2023. Proti tomuto rozsudku stěžovatelé podali včasné dovolání a dovolací řízení bylo vedeno u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 22 Cdo 2351/2023. Vedlejší účastnice podle pravomocného rozhodnutí uhradila každému ze stěžovatelů částku 73 828 125 Kč na jejich bankovní účty vedené u Komerční banky, a. s. Stěžovatelé byli rozhodnuti podat dovolání, přesto částky přijali.
4. Vedlejší účastnice podala návrh na nařízení předběžného opatření. Požadovala, aby soud uložil stěžovatelům povinnost zdržet se nakládání s pohledávkou vůči Komerční bance, a. s., vzniklou v souvislosti s vedením jejich bankovních účtů vždy až do výše pohledávky 73 828 125 Kč, a to do doby nabytí právní moci rozhodnutí Nejvyššího soudu o zamítnutí či odmítnutí dovolání v řízení vedeném pod sp. zn. 22 Cdo 2351/2023. Obvodní soud pro Prahu 4 vedlejší účastnici vyhověl usnesením ze dne 12. 9. 2023 č. j. 10 Nc 1032/2023-24. Městský soud v Praze jako soud odvolací toto usnesení potvrdil usnesením ze dne 18. 10. 2023 č. j. 28 Co 364/2023-51. Proti tomuto rozhodnutí podali stěžovatelé ústavní stížnost. V meziobdobí Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů odmítl jako nepřípustné (usnesení ze dne 21. 11. 2023 č. j. 22 Cdo 2351/2023-648).
5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají porušení jejich práva vlastnit majetek (čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod). Na základě usnesení obecných soudů nemohli volně disponovat se svým majetkem, který jim byl přiznán pravomocným rozhodnutím soudu. Podání návrhu na nařízení předběžného opatření považují za šikanózní. Jeho jediným účelem je způsobit újmu stěžovatelům, přičemž vedlejší účastnici nevzniká žádná újma. Zároveň podle stěžovatelů bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny). Obecné soudy se nevypořádaly se všemi námitkami stěžovatelů a odůvodnění napadených usnesení je vágní, a proto zcela nedostatečné.
7. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Není proto součástí soustavy obecných soudů. Není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva.
8. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Podstata ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu stěžovatelů s posouzením návrhu vedlejší účastnice na vydání předběžného opatření obecnými soudy.
10. Ústavní soud při přezkumu rozhodnutí o předběžných opatřeních používá tzv. omezený test ústavnosti, tedy přezkum spočívající pouze v posouzení kritérií, (1) zda rozhodnutí mělo zákonný podklad (článek 2 odst. 2 Listiny), (2) zda bylo vydáno příslušným orgánem (článek 38 odst. 1 Listiny) a (3) zda není projevem svévole (článek 1 Ústavy, článek 2 odst. 2, 3 Listiny; viz nález Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2016 sp. zn. II. ÚS 1263/16 , pod bodem 21). Posouzení vlastních podmínek pro vydání či zrušení předběžného opatření, které závisí na konkrétních okolnostech toho kterého případu, přísluší výhradně civilnímu soudu.
Ústavní soud tedy závěry soudů z pozice další instance věcně nepřezkoumává. Předběžná opatření navíc zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť se při jejich vydávání nerozhoduje definitivně o právech a povinnostech účastníků, ale jde o opatření mající jen dočasný dosah. Účel předběžného opatření tedy spočívá v zatímní úpravě práv a povinností, což nevylučuje, že ochrana práv účastníka řízení bude konečným rozhodnutím ve věci poskytnuta (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12.
5. 2015 sp. zn. I. ÚS 2903/14 , či usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 4. 2017 sp. zn. I. ÚS 1942/16 ).
11. V tomto směru je třeba připomenout, že Evropský soud pro lidská práva ve svém rozsudku ve věci Pekárny a cukrárny Klatovy, a. s., v. Česká republika ze dne 12. ledna 2012, č. stížnosti 12266/07, 40066/07, 36038/09 a 47155/09 konstatoval, že některými předběžnými opatřeními může být porušen článek 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Musí však současně jít o předběžné opatření vydané ve věci, v níž je rozhodováno o "občanských právech a závazcích" v autonomním významu tohoto pojmu podle článku 6 Úmluvy. Dále je nutno podrobně zkoumat povahu předběžného opatření, jeho cíl, účel a dopad na předmětné právo. Ve všech případech, kdy lze mít za to, že předběžným opatřením bylo fakticky rozhodnuto o předmětném občanském právu nebo závazku, bez ohledu na délku jeho trvání, je článek 6 Úmluvy použitelný (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1240/17 ).
12. Ústavní soud přezkoumal v intencích omezeného testu ústavnosti napadená rozhodnutí obecných soudů a shledal, že byla vydána na základě zákona a příslušnými orgány. Nebyly projevem svévole.
13. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že soudy se při rozhodování o návrzích na nařízení předběžných opatření - s ohledem na limitní lhůty pro rozhodnutí - nemohou vypořádat se všemi skutkovými tvrzeními účastníků ve stejném rozsahu a stejně důsledně, jako při rozhodování ve věci samé. Při rozhodování o takovém návrhu, o němž soud dokonce může rozhodnout bez jednání, provedeného dokazování i slyšení účastníků, se tedy soud zaměřuje na to, zda jsou splněny předpoklady pro nařízení předběžného opatření a zda situace vyžaduje okamžité předběžné řešení, nikoliv na meritum věci.
14. Z obecného pohledu si je třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Jestliže stěžovatelé nesouhlasí se závěry učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.
15. V posuzované věci Ústavní soud nezjistil vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, která by odůvodňovala jeho případný kasační zásah. Stěžovatelé měli možnost své námitky proti usnesení okresního soudu o nařízení předběžného opatření uplatnit v rámci svého odvolání a městský soud na ně s náležitým (i když poněkud stručným) odůvodněním reagoval. Řízení jako celek proto bylo podle Ústavního soudu spravedlivé (viz nález ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 3923/11 , bod 16; či usnesení ze dne 5. 2. 2015 sp. zn. I. ÚS 535/14 ).
16. Z těchto důvodů Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. dubna 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu