Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Ronovskou o ústavní stížnosti stěžovatele V. P., zastoupeného JUDr. Davidem Vostárkem, advokátem se sídlem Opatovická 4, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 12 To 63/2024-19956 ze dne 21. 10. 2024, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Po vynesení rozsudku Městského soudu v Praze v trestní věci projednávané tímto soudem pod sp. zn. 41 T 1/2018 namítl stěžovatel a další obžalovaní vyloučení předsedkyně senátu, jakož i dalších členů senátu 41 T městského soudu, a to s odkazem na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva z 25. 11. 2021, stížnost č. 63073/19 ve věci Mucha proti Slovenské republice. Městský soud se touto námitkou zabýval a usnesením ze 7. 5. 2024 rozhodl, že senát není vyloučen.
2. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel a další obžalovaní odvolání. Vrchní soud v Praze napadeným usnesením rozhodl tak, že rozhodnutí městského soudu sice zrušil, avšak ani sám nerozhodl a ani věc městskému soudu nevrátil k dalšímu jednání. K tomuto postupu uvedl, že námitka podjatosti měla být uplatněna do doby, než bylo ve věci rozhodnuto. Vzhledem k tomu, že byla vznesena až po vyhlášení meritorního rozhodnutí nalézacího soudu, má za to, že je tato námitka podjatosti svou podstatou námitkou odvolací, se kterou se vypořádá soud, který bude ve věci rozhodovat o odvolání. Konstatoval, že meritorní (nepravomocné) rozhodnutí ve věci znamená, že senát 41 T městského soudu, jehož podjatost je namítána, již v trestní věci úkony trestního řízení neprovádí (nevede řízení). Tato okolnost proto podle vrchního soudu brání jednak uplatnění námitky podjatosti, jednak samotnému rozhodnutí o podjatosti; vrchní soud k tomu odkázal na své usnesení sp. zn. 30 To 35/2020 z 25. 5. 2020).
3. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že napadeným (zrušujícím) rozhodnutím vrchního soudu byla porušena jeho práva vyplývající z čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1, respektive celé hlavy páté Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 82 odst. 1 a čl. 87 odst. 1 Ústavy. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem, že námitku podjatosti lze uplatnit pouze do doby, než bylo ve věci rozhodnuto. Tento postup podle jeho názoru bez zákonného podkladu deleguje rozhodnutí o podjatosti na dovolací soud. Tvrdí, že za tohoto stavu není námitka podjatosti vyřešena a podjatý senát dále vykonává úkony v trestním řízení. Stěžovatel nesouhlasí ani s odkazem vrchního soudu na jeho jiné rozhodnutí (již citované usnesení vrchního soudu sp. zn. 30 To 35/2020). Tvrdí, že v tomto odkazovém rozhodnutí se jedná o zcela jinou věc, protože v ní soudci již žádné další úkony nekonali a ani nemohli.
4. Stěžovatel konečně poukazuje i na důvody, proč je v dané věci ústavní stížnost přípustná podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Tvrdí, že procesní situace, kterou vytvořil vrchní soud je uzavřená, protože stěžovatel již nemá žádný jiný opravný prostředek k prosazení svého práva na nestranný soud. Stav vytvořený rozhodnutím vrchního soudu není podle stěžovatele udržitelný.
5. Ústavní soud před věcným projednáním ústavní stížnosti zkoumá, zda jsou splněny procesní podmínky řízení. Ústavní soud přitom došel k závěru, že ústavní stížnost není přípustná.
6. Ústavní soud ve svém stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 z 4. 3. 2014 zdůraznil, že v § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu se zrcadlí zásada subsidiarity ústavní stížnosti a s ní spojená zásada minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je proto možné podat až jako krajní prostředek ochrany práva, kdy již případná protiústavnost není napravitelná jiným způsobem, tj. procesními prostředky před jinými, typicky bližšími a specializovanějšími, orgány veřejné moci, které jsou stěžovatelům k dispozici. Pokud by Ústavní soud v rozporu se zásadou subsidiarity rozhodoval sám, aniž by byly předtím vyčerpány všechny možnosti nápravy, mohl by tím narušit zásadu dělby moci.
7. Ústavní soud ve své konstantní judikatuře obdobně přistupuje i k rozhodnutím, jimiž je v průběhu řízení rozhodnuto o (ne)podjatosti soudce. Ústavní soud i v těchto případech vychází z toho, že řízení ve věci doposud pravomocně neskončilo (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 665/15 z 19. 3. 2015, sp. zn. IV. ÚS 693/16 z 16. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2237/16 z 28. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 587/16 z 15. 6. 2016 či sp. zn. IV. ÚS 3117/15 z 10. 5. 2016).
8. Jak přitom vyplývá ze stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 58/23 z 7. 2. 2023, ústavní stížnost směřující proti usnesení soudu, kterým bylo rozhodnuto, že soudce není vyloučen z projednání a rozhodnutí věci, o níž má rozhodovat nebo v ní má činit úkony podle rozvrhu práce, je nepřípustná. Judikatura Ústavního soudu umožňuje napadnout i pravomocné rozhodnutí, které pouze uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo.
Musí však být kumulativně splněny dvě podmínky, a sice 1) rozhodnutí musí být způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv a svobod, a dále je třeba, aby 2) se námitka porušení základních práv nebo svobod omezovala jen na příslušné stádium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, tedy aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím) efektivně uplatněna (viz bod 27 posledně citovaného stanoviska pléna).
9. Ústavní soud k tomu v bodě 28 citovaného stanoviska pléna doplnil, že obecně platí, že ani jedna z podmínek není v případě rozhodnutí soudu o nepodjatosti splněna, jelikož 1) samotné rozhodnutí o nepodjatosti ještě není způsobilé se jakkoliv negativně projevit v právní sféře stěžovatele, a současně platí, že 2) tuto námitku může uplatňovat i v dalším řízení.
10. Stěžovatel brojí proti usnesení vrchního soudu, kterým tento soud zrušil rozhodnutí městského soudu o námitce podjatosti. Vrchní soud svůj postup odůvodnil tím, že námitka podjatosti měla být uplatněna do rozhodnutí soudu ve věci samé, protože po vydání meritorního rozhodnutí musí být tato posouzena jako námitka odvolací. Vrchní soud uvedl, že s touto námitkou se vypořádá odvolací soud. Konstatoval rovněž, že domněle podjatý senát v trestní věci úkony trestního řízení již neprovádí (nevede řízení). Tato okolnost proto brání jednak uplatnění námitky podjatosti, jednak samotnému rozhodnutí o podjatosti ve smyslu § 31 odst. 1 trestního řádu.
11. Ústavní soud má v nyní řešené věci za to, že podaná ústavní stížnost je proto podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ve smyslu citovaného stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 58/23 nepřípustná. Tento závěr obstojí i přesto, že se v nyní řešené věci nejedná o rozhodnutí o zamítnutí opravného prostředku proti usnesení, kterým bylo rozhodnuto, že soudce není vyloučen z projednání a rozhodnutí věci, jak předpokládá citované stanoviska pléna. Je totiž podstatné, že i nyní jde o rozhodnutí stížnostního soudu proti usnesení o námitce podjatosti, který umožňuje vznesení této námitky v další fázi řízení a samotné toto rozhodnutí není způsobilé jakkoliv se negativně projevit v právní sféře stěžovatele. Závěry obsažené v bodě 8 výše proto obstojí.
12. Ústavní soud rovněž nesdílí stěžovatelovy závěry, že jsou splněny výjimečné předpoklady přijetí ústavní stížnosti vymezené v § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, spočívající v přesahu vlastních zájmů stěžovatele. V tomto směru Ústavní soud odkazuje na výše uvedenou argumentaci, neboť stěžovatel výjimečnost své ústavní stížnosti shledává pouze v tom, že rozhodnutím dochází k porušení jeho základních práv a svobod.
13. Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení soudkyní zpravodajkou odmítnuta jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 31. ledna 2025
Kateřina Ronovská v. r. soudkyně zpravodajka