Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele: MUDr. Vlastimil Kempe, zastoupeného JUDr. Milanem Frišmanem, advokátem se sídlem Budovcova 2530, Písek, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2016, č.j. 28 Co 159/2016-64, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 6. 2016, č.j. 28 Co 159/2016-64, rozhodl o odvolání stěžovatele tak, že potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Stěžovatel uvádí, že žalovaný (jeho syn) se rozhodl v září roku 2014 studovat univerzitu v Linci, obor Biological chemistry, a vzhledem k jeho tehdejšímu věku devatenácti let měl již mít jasno, o co chce v životě usilovat a jaké vzdělání je k dosažení tohoto cíle potřebné. Pokud teprve během tohoto studia dospěl k závěru, že mu nevyhovuje, nemůže to jít k tíži stěžovatele. Činnost žalovaného v době od 18. 2. 2015, kdy ukončil studium v zahraničí, do začátku studia na 2. lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze, nelze podle názoru stěžovatele považovat za přípravu na budoucí povolání, když za tuto je možno považovat pouze samotné studium. V tomto období tak dle stěžovatele bylo povinností žalovaného, aby se živil sám.
Jestliže Městský soud v Praze uzavřel, že činnost žalovaného bylo nutné považovat za kontinuální přípravu na budoucí povolání a i v tomto období měl proto právo na výživné od svého otce, pak ustanovení § 911 a § 913 občanského zákoníku podle přesvědčení stěžovatele vyložil v extrémním rozporu s principy spravedlnosti a nedbal ani zásady, že výklad zákonných a podzákonných právních norem musí šetřit základní práva v co nejvyšší míře při současném dodržení účelu aplikovaných právních norem.
Odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze podle stěžovatele navíc ani nesplňuje náležitosti vyžadované v § 157 o.s.ř.
Ústavněprávní judikaturou bylo již mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování skutkového stavu a hodnocení provedených důkazů, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá zásada volného hodnocení důkazů a úkolem Ústavního soudu tak není zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých důkazů ani přehodnocovat zjištění, která byla na základě provedeného dokazování obecnými soudy učiněna.
Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry s nimi nejsou v "extrémním nesouladu" a zda je interpretace použitého práva ústavně konformní. Ústavněprávním požadavkem také je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (blíže viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 621/15 ze dne 26. 3. 2015 a mnohá další, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na: http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a maje na zřeteli výše uvedené zásady ústavně právního přezkumu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba posoudit jako návrh zjevně neopodstatněný - viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Z naznačené stručné rekapitulace rozhodnutí je patrné, že soudy při rozhodování o žalobě stěžovatele věnovaly odpovídající pozornost podstatným skutkovým okolnostem, vhodně zohlednily specifika konkrétního případu, rozvedly, podle kterých zákonných ustanovení postupovaly, odkázaly na související judikaturu a adekvátně vysvětlily, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily. Učiněné závěry Ústavní soud nepovažuje za excesivní či svévolné a nepřísluší mu proto je jakkoli zpochybňovat nebo přehodnocovat. Kvalifikované pochybení relevantní z hlediska ústavněprávního přezkumu a způsobilé zapříčinit porušení stěžovatelem namítaných práv Ústavní soud nezjistil. Ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 31. října 2016
Jiří Zemánek v. r. předseda II. senátu Ústavního soudu