Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Jiřího Šandy, zastoupeného Mgr. Petrem Sikorou, advokátem, sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3, Praha 2, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. května 2022 č. j. 24 Co 110/2022-228 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. září 2023 č. j. 27 Cdo 2976/2022-252, za účasti Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, a Jany Brázdové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 4. 2. 2022 č. j. 124 C 1/2020-199 zamítl žalobu o zaplacení 270 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II. a III.). K podanému odvolání Krajský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Následně podané dovolání bylo ústavní stížností napadeným usnesením odmítnuto.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil svůj nesouhlas se závěrem, že dotčená smlouva o zápůjčce měla být podle soudů sice uzavřena platně, ovšem nebylo prokázáno, že by došlo skutečně k předání peněz vedlejší účastnici. Soudy měly pominout skutečnost, že předání předmětu zápůjčky potvrdila vedlejší účastnice úředně ověřeným podpisem. Stěžovatel byl v řízení před nalézacím soudem poučen, že ohledně zápůjčky unesl své důkazní břemeno, a tudíž neměl důvod navrhovat jakékoliv další důkazy. Následně vydané rozhodnutí považuje za překvapivé. Rozhodnutí obecných soudů považuje stěžovatel za nepředvídatelná, nepřezkoumatelná a nelogická.
Ústavní soud nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy a do rozhodování obecných soudů zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu. V posuzované věci však Ústavní soud - navzdory odlišnému názoru stěžovatele - nezjistil žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele. Stěžovatelem namítaný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými závěry obecných soudů, ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení důkazů Ústavní soud neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 , publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazek 1, nález č. 5, str. 41).
Namítá-li stěžovatel, že byl poučen o tom, že unesl důkazní břemeno stran zápůjčky, a tudíž netřeba navrhovat další důkazy, nelze přehlédnout, že toto poučení se mu dostalo v určité fázi řízení před nalézacím soudem. Pokud tento následně rozhodl jinak, než očekával stěžovatel, měl stěžovatel dostatečný procesní prostor na to, aby se s nastalou situací argumentačně vypořádal. Stěžovatel ani v ústavní stížnosti neuvádí, jaké další důkazy chtěl pro prokázání svých tvrzení navrhnout.
Z práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, ani z čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nevyplývá právo stěžovatele na dvojinstančnost civilního soudního řízení (např. usnesení ze dne 18. 2. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 38/13 , bod 19, usnesení ze dne 10. 1. 2018 sp. zn. III. ÚS 3860/17 , bod 11 a 12). Skutečnost, že dokazování proběhlo zčásti u odvolacího soudu, není porušením ústavně zaručených práv stěžovatele. Obecné soudy se s touto námitkou v průběhu řízení přesvědčivě vypořádaly (napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, str. 3 a 4).
Obecné soudy v odůvodnění napadených rozhodnutí vysvětlily, z jakého důvodu nemají za to, že v projednávané věci sice došlo k uzavření smlouvy o zápůjčce, nicméně se stěžovateli nepodařilo prokázat, že došlo též k reálnému předání peněz. Otázkou pravdivosti kvitance se zabýval i Nejvyšší soud, který v souvislosti s uvedeným odkázal na svoji související judikaturu. Pokud obsah listiny měl být dotvrzen výpovědí Ing. Móriové, obecné soudy logicky vysvětlily, proč její výpověď nepovažovaly za věrohodnou.
Předání peněz tak vyplývalo toliko z listiny, což obecné soudy nepovažovaly za dostatečný důkaz o reálnosti kontraktu. Není přitom věcí Ústavního soudu, aby namísto obecných soudů vykládal podústavní právo a stanovoval podmínky či důkazy osvědčující reálnost kontraktu. Z výše vyložených důvodů považuje Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů za ústavně konformní. Ústavní soud proto předmětnou ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. května 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu