Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Svatoně a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti A jednající prostřednictvím B, zastoupené Mgr. Michalem Vepřekem, advokátem, sídlem, Husova 242/9, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2022 č. j. 21 Cdo 982/2022-409, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2021 č. j. 17 Co 266/2021-377 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22. 6. 2021 č. j. 16 C 137/2019-343, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a Arashe Salehi Shahrabi, zastoupeného Mgr. Šárkou Loukotovou, advokátkou, sídlem Legerova 578/70, Praha 2, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22. 6. 2021 č. j. 16 C 137/2019-343 bylo určeno, že rozvázání pracovního poměru sdělením ze dne 27. 3. 2019, je neplatné. Nalézací soud v souvislosti s určením rozhodného práva, jímž se má řídit podání výpovědi, dospěl k závěru, že i přes platnou volbu práva USA a D. C. učiněnou stranami smlouvy v souladu s čl. 3 Římské úmluvy, nesmí být žalobce podle čl. 6 odst. 1 Římské úmluvy zbaven možnosti ochrany, kterou mu poskytují kogentní ustanovení práva, které by bylo použito v případě neexistence volby rozhodného práva a jímž je dle čl.
6 odst. 2 úmluvy právo ČR jakožto země, kde vedlejší účastník při plnění smlouvy obvykle vykonává svoji práci. Ke stěžovatelkou podanému odvolání Městský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 9. 12. 2021 č. j. 17 Co 266/2021-377 rozsudek nalézacího soudu ve věci samé potvrdil, přičemž změnil toliko část výroku týkajícího se nákladů řízení. Následně podané dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2022 č. j. 21 Cdo 982/2022-409 odmítnuto.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojila nejen proti tomu, jak byl aplikován § 52 zákoníku práce (obsahující důvody, pro něž může dát zaměstnavatel zaměstnanci výpověď), ale především pak proti tomu, jak byl posouzen pojem imperativní právní normy. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy termín "imperativní normy" uvedený v čl. 6 odst. 1 Římské úmluvy nesprávně vyložily jako "kogentní ustanovení", což je vedlo k závěru, že výpověď z pracovního poměru vedlejšího účastníka u stěžovatelky řídící se právem USA a D.
C. musí být hodnocena podle kogentních ustanovení českého zákoníku práce. Stěžovatelka je toho názoru, že výpověď vedlejšího účastníka by měla být posouzena jako platná, neboť pracovní smlouva byla sjednána podle práva USA a D. C. Stěžovatelka v souvislosti s uvedeným poukázala na rozdíl mezi pojmem "imperativní" a "kogentní". Jen některé z kogentních norem lze považovat za imperativní, a to taková, která chrání základní hodnoty v určité oblasti a musejí být použity bez ohledu na právní řád, jímž se příslušný vztah řídí.
Stěžovatelka dále konstatovala, že dosavadní judikatura obecných soudů i soudu Ústavního u ní vyvolala legitimní očekávání ohledně toho, jak budou příslušné právní předpisy vykládány. V neposlední řadě má stěžovatelka za to, že vedlejšímu účastníku danou výpověď lze hodnotit jako platně podanou i z hlediska českého zákoníku práce.
Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy. Námitky stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti jsou ve své podstatě pouze pokračováním polemiky s výše rekapitulovanými právními závěry obecných soudů, přičemž opětovné přednesení uvedených námitek v ústavní stížnosti tak svědčí spíše o její snaze alespoň v řízení před Ústavním soudem dosáhnout potvrzení svého názoru, že napadená rozhodnutí obecných soudů vykazují nedostatky, pro které by měly být zrušeny. Tímto však stěžovatelka staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu s ohledem na výše uvedené nepřísluší.
Dle náhledu Ústavního soudu je ústřední námitkou stěžovatelky nesouhlas s tím, jak obecné soudy zhodnotily oprávněnost stěžovatelkou dané výpovědi. K uvedenému je třeba uvést, že touto problematikou se Ústavní soud již zabýval ve věci sp. zn. IV. ÚS 2648/22 , která byla podána týmž stěžovatelem a dotýkala se toliko jiného zaměstnance. Druhý senát Ústavního soudu se s projednávanou věcí podrobně seznámil, přičemž nedohledal důvody, pro které by se měl od závěrů obsažených v usnesení sp. zn. IV. ÚS 2648/22 jakkoliv odchýlit.
K pojmu imperativního ustanovení v Římské úmluvě Ústavní soud v minulosti vysvětlil, že úmluva jako celek je založena na principu tzv. univerzální působnosti, tj. právo určené na jejím základě se použije i v případě, že jde o právo státu, který není smluvním státem (viz její čl. 2). V pracovní smlouvě uzavřené mezi stěžovatelkou jako zaměstnavatelem a vedlejším účastníkem jako zaměstnancem byla v souladu s čl. 3 Římské úmluvy obsažena platná doložka volby práva, konkrétně práva USA a D. C. Podle čl.
6 odst. 1 Římské úmluvy však současně platí, že nehledě na volbu práva podle čl. 3 Římské úmluvy "nesmí být zaměstnanec v případě pracovních smluv v důsledku volby rozhodného práva stranami zbaven ochrany, kterou mu poskytují imperativní ustanovení práva", které by bylo použito v případě neexistence volby rozhodného práva. Podle čl. 6 odst. 2 písm. a) Římské úmluvy by přitom rozhodným právem v takovém případě bylo české právo, neboť práce byla vedlejším účastníkem vykonávána na území České republiky a jako místo výkonu práce byla v pracovní smlouvě sjednána Praha, o čemž nebylo mezi účastníky řízení sporu.
V řízení přitom nebylo zjištěno, že by pracovní smlouva úžeji souvisela s jinou zemí (srov. tzv. únikovou doložku v čl. 6 odst. 2 in fine Římské úmluvy). Vzhledem k tomu, že obě ústavní stížnosti jsou prakticky totožné, má Ústavní soud za to, že v dalším lze na odůvodnění ve věci sp. zn. IV. ÚS 2648/22 toliko odkázat.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. července 2023
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu