Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Jaromíra Hajského, právně zastoupeného JUDr. Jaroslavou Ježkovou, advokátkou se sídlem K. J. Erbena 1266, Nová Paka, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. září 2023 č. j. 25 Cdo 2487/2023-600, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. listopadu 2022 č. j. 21 Co 259/2022-503 a rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 13. září 2021 č. j. 16 C 188/2014-421, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností se stěžovatel podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu domáhá zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí obecných soudů vydaných v občanskoprávním sporu o náhradu škody, ve kterém stěžovatel vystupoval jako žalobce. Tvrdí, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručená práva.
2. Z obsahu ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. Stěžovatel se v řízení vedeném Okresním soudem v Jičíně pod sp. zn. 16 C 188/2014 žalobou domáhal náhrady škody ve výši 194 155 Kč s příslušenstvím způsobené zjednodušeně řečeno tvrzeným přesunutím stromu fíkovníku žalovanými. Okresní soud nyní napadeným rozsudkem žalobu zamítl (výroky I. a II.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III., IV., V. a VI.). Okresní soud po rozsáhlém dokazování shledal, že žalobce neprokázal vlastnické právo k dotčenému fíkovníku, výši tvrzené škody, ani příčinnou souvislost mezi jednání žalovaných a způsobenou škodou.
Není třeba podrobněji rekapitulovat skutková zjištění, ke kterým okresní soud dospěl, ani jeho právní závěry, neboť jsou stěžovateli známy. Proti rozsudku okresního soudu se stěžovatel bránil odvoláním. Krajský soud v Hradci Králové nyní napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.). Krajský soud se plně ztotožnil s právním posouzením, ke kterému dospěl okresní soud. Shledal, že okresní soud provedl rozsáhlé, a tedy jednoznačně dostatečné dokazování pro posouzení věci.
Ztotožnil se zejména se závěrem okresního soudu, že se žalobci v řízení nepodařilo prokázat příčinnou souvislost mezi jednáním žalovaných a vzniklou škodou. Stěžovatel se proti rozsudku krajského soudu bránil dovoláním. Nejvyšší soud nyní napadeným usnesením dovolání jako nepřípustné odmítl.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti vytkl obecným soudům několik pochybení, v jejichž důsledku měla být porušena jeho ústavně zaručená práva. Okresní soud podle tvrzení stěžovatele neprovedl některé jím navrhované důkazy, aniž by svůj postup zdůvodnil. Krajský soud pak podle tvrzení stěžovatele rozhodl o jeho odvolání bez jednání, aniž by s tím stěžovatel souhlasil, čímž porušil jeho právo na řádný proces. Ve vztahu k řízení jako celku stěžovatel namítá, že trvalo nepřiměřeně dlouho, přestože sám stěžovatel v postavení žalobce poskytoval potřebnou součinnost.
4. Ústavní soud si vyžádal vyjádření Okresního soudu v Jičíně a Krajského soudu v Hradci Králové. Nežádal vyjádření Nejvyššího soudu, neboť stěžovatel ve své argumentaci usnesení Nejvyššího soudu nijak věcně nenapadá.
5. Okresní soud uvedl, že si není vědom toho, že by stěžovatel v průběhu řízení navrhoval výslechy svědků, které uvádí v ústavní stížnosti. Důkazy, které stěžovatel navrhl provést, ale okresní soud je zamítl, jsou rozebrány v bodě 37 napadeného rozsudku. V případě jedné svědkyně okresní soud uvedl, že její výslech stěžovatel skutečně opakovaně navrhl, a proto soud svědkyni také vyslechl při jednání dne 16. 2. 2018. K průtahům v řízení okresní soud sdělil, že řízení bylo usnesením přerušeno z důvodu úmrtí jednoho z žalovaných. Další zdržení bylo způsobeno tím, že dva ustanovení znalci odmítli vypracovat znalecký posudek. Po vyhlášení rozsudku došlo k určitému prodlení s vyhotovením rozsudku z důvodu složitosti věci a zejména skutečnosti, že rozhodující soudce byl trvale přeřazen na trestní úsek a přednostně vyřizoval zejména vazební věci.
6. Krajského soudu se Ústavní soud dotázal zejména na tvrzení stěžovatele, že rozhodoval o odvolání bez jednání, neboť to nevyplývá z napadeného rozsudku krajského soudu (viz bod 6 odůvodnění rozsudku). Krajský soud ve svém vyjádření uvedl, že rozhodoval při odvolacím jednání, které místně i časově specifikoval. Tato skutečnost je přitom doložena předvoláním účastníků k jednání, evidenčním listem zvukových záznamů z jednání i CD se záznamem z jednání (vše založeno v soudním spisu). Krajský soud má současně za to, že na odvolací námitky stěžovatele reagoval dostatečně v bodech 8 až 11 odůvodnění napadeného rozsudku.
7. Ústavní soud zaslal vyjádření okresního soudu a krajského soudu stěžovateli k replice. Stěžovatel v replice uvedl, že jeho věc nebyla právně složitá, jak tvrdí okresní soud. Namítl také, že organizační důvody vedoucí k průtahům, jako například přeřazení soudce na trestní úsek, nemohou jít k tíži účastníkům řízení. K vyjádření krajského soudu stěžovatel uvedl, že ten podle jeho názoru pouze převzal skutkové závěry okresního soudu a odvolacími důvody se nezabýval.
8. Ústavní stížnost podal včas oprávněný stěžovatel, který byl účastníkem řízení, v němž obecné soudy vydaly napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátkou v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
9. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
10. Jak je vymezeno výše, stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl několik námitek. Některé námitky jsou procesního charakteru a vztahují se k právu stěžovatele na řádný proces. Druhou část argumentace v ústavní stížnosti (i v replice) je však třeba hodnotit pouze jako další polemiku se skutkovými zjištěními a právními závěry obecných soudů, která nemá ústavněprávní přesah.
11. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky řádného procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak zdůrazňuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl.
83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud svým rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nezasáhly do ústavně zaručených práv. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod (srov. např. sp. zn. III. ÚS 173/02 ). Jedním z těchto případů je interpretace, která se jeví v daných souvislostech svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a konzistentního racionálního logického odůvodnění (srov. sp. zn. IV.
ÚS 2519/07 ). O takový případ se však v této věci nejedná. Argumenty stěžovatele směřující proti skutkovým zjištěním, hodnocení důkazů i právním závěrům spočívajícím v aplikaci podústavního práva tak nemohou založit důvodnost ústavní stížnosti.
12. Pro účely posouzení procesních námitek stěžovatele Ústavní soud ověřil některá tvrzení, která stěžovatel v ústavní stížnosti uváděl a která nemají oporu v napadených rozhodnutích (viz body 5 a následující). Dotazem učiněným okresnímu a krajskému soudu se Ústavní soud ujistil, že námitky stěžovatele ohledně opomenutých důkazů a rozhodování krajského soudu bez jednání se skutečně nezakládají na pravdě. Ostatně ani sám stěžovatel, ač k tomu měl prostor, se k těmto námitkám v replice nevyjádřil a nerozporoval dále vyjádření okresního a krajského soudu, která mají oporu v soudním spise.
13. Ohledně tvrzené nepřiměřené délky řízení rovněž Ústavní soud neshledal žádné ústavněprávně relevantní pochybení. Určité průtahy v řízení byly vesměs způsobeny objektivními skutečnostmi, které soud nemohl ovlivnit (úmrtí jednoho z žalovaných a odmítnutí soudních znalců vypracovat znalecký posudek). Sám rozhodující soudce okresního soudu připustil, že "zavinil" průtah mezi vyhlášením a písemným vypracováním rozsudku, nejednalo se ovšem o tak dlouhou dobu, aby tato skutečnost sama o sobě mohla založit důvodnost ústavní stížnosti.
14. Konečně nelze stěžovateli přisvědčit ani v tom ohledu, že by krajský soud nedostatečně reagoval na jeho odvolací námitky. Krajský soud své rozhodnutí řádně a srozumitelně odůvodnil, a to zejména v bodech 8 až 11 napadeného rozsudku. Není ústavněprávní vadou, pokud krajský soud zareagoval na odvolací námitky souhrnně, avšak dostatečně podrobně a srozumitelně. Ústavní soud ve své judikatuře již dovodil, že úkolem obecného soudu, který vypořádává jednotlivé námitky, totiž není na každou z nich reagovat tím způsobem, že zopakuje argumentaci učiněnou jinými orgány veřejné moci v odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí, případně ji převypráví "vlastními slovy" (srov. např. nález ze dne 10. 11. 2020, sp. zn. III. ÚS 1889/20 ).
15. Ústavní soud s ohledem na uvedené mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. července 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu