Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti JUDr. Marcely Dvořáčkové, soudní exekutorky, se sídlem v Hradci Králové, U Soudu 276, zastoupené JUDr. Robertem Kubou, advokátem Advokátní kanceláře v Hradci Králové, Buzulucká 431, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočce v Pardubicích ze dne 26. 9. 2007 čj. 23 Co 427/2007-32, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, kterým bylo změněno rozhodnutí okresního soudu tak, že jí nebyla přiznána náhrada nákladů exekuce, neboť z důvodů zániku povinného výmazem z obchodního rejstříku (v průběhu exekuce) došlo k zastavení exekuce. Stěžovatelka s poukazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 372/04 namítá, že náhrada nákladů exekuce musí být vždy uložena oprávněnému nebo povinnému, nelze však rozhodnout tak, že exekutorovi nebude přiznána vůbec - s výjimkou situace upravené v ust.
§ 11 odst. 5 vyhl. č. 330/2001 Sb., o kterou však v daném případě evidentně nejde. Pokud došlo k zániku povinného a tím ke ztrátě způsobilosti být nadále účastníkem exekučního řízení, měla být náhrada nákladů řízení uložena dle § 89 exekučního řádu oprávněné. Správnost uvedeného názoru dle stěžovatelky plyne i ze stanoviska Pl. ÚS st. 23/06. Jestliže tedy obecný soud vůbec nepřiznal právo na náhradu nákladů exekuce, zasáhl tím, podle názoru stěžovatelky, do práva na majetek ve smyslu § 3 exekučního řádu a čl.
11 Listiny.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadeným usnesením z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti a dospěl k závěru, že není opodstatněná. Ústavní soud předesílá, že obdobnou ústavní stížností stěžovatelky se zabýval již ve svém rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 171/08 , přičemž od závěrů zde uvedených (formulovaných rovněž v usnesení III. ÚS 2357/07) nemá důvod se odchylovat, a proto shodně uvádí: Argumentace ústavní stížnosti vychází z nálezu Ústavního soudu, sp. zn. II.
ÚS 372/2004 , jehož se také stěžovatelka výslovně dovolává a na základě úvah tam uvedených dovozuje porušení svého ústavně zaručeného práva. Stěžovatelka však pomíjí, že i v poměru k tomuto nálezu zaujalo plénum Ústavního soudu podle § 23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu), odlišné stanovisko pod sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06, v němž se Ústavní soud zabýval problematikou aplikace a výkladu ustanovení § 87 a § 89 exekučního řádu ve vazbě na ust.
§ 271 odst. 1 o. s. ř. - tedy ustanovení, jejichž výklad podal i odvolací soud v napadeném rozhodnutí. Z odůvodnění uvedeného stanoviska je nutné pro posuzovaný, byť i skutkově odlišný případ zdůraznit jednak odkaz na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van der Mussele proti Belgii (rozsudek ze dne 23. listopadu 1983) a konstatování, že osoba zapsaná do seznamu exekutorů svým návrhem na zápis a provedením zápisu do seznamu dává souhlas s prováděním činnosti exekutora a s tím spojenými riziky, k nimž náleží i riziko, že ne ve všech případech dosáhne exekutor uspokojení svých zákonných nároků, jakož i závěr, že hlediska rozhodování o náhradě nákladů exekučního řízení při zastavení exekuce (§ 89 exekučního řádu, § 271 o.
s. ř.), včetně rozhodování o náhradě nákladů exekuce, jen ze samotného specifického postavení soudního exekutora neplynou. Východiskem je určení a hodnocení důvodů, pro něž k zastavení exekuce došlo.
S uvedeným stanoviskem, jímž je senát rozhodující tuto věc také vázán, není odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu. Odvolací soud se v rozhodnutí vypořádal s aplikovatelností zmiňovaného stanoviska Ústavního soudu na projednávanou věc a zabýval se i zjištěním, zda oprávněný při podávání návrhu na nařízení exekuce dbal náležitě opatrnosti a uvážlivosti. Pochybení na straně oprávněného však zjištěno nebylo a stěžovatelka je ani netvrdila. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že odvolací soud v daném případě, v němž k zastavení exekuce došlo pro nastalý nedostatek podmínky řízení v důsledku zániku povinného, postupoval při rozhodování o nákladech exekuce ústavně konformním způsobem a k zásahu do práv zaručovaných článkem 11 Listiny tak nemohlo dojít.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudů, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. března 2008
Jiří Nykodým předseda senátu