Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelů P. L. a V. L., obou zastoupených Mgr. Jaroslavem Homolkou, advokátem, sídlem Palackého 5001/1, Jihlava, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 9. září 2024 č. j. 15 Co 228/2024-61, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře, jako účastníka řízení, a České republiky - Úřadu práce ČR, sídlem Dobrovského 1278/25, Praha 7 - Holešovice, adresa pro doručování Úřad práce ČR - Krajská pobočka v Jihlavě, kontaktní pracoviště Havlíčkův Brod, sídlem Jihlavská 42, Havlíčkův Brod, a nezletilého V. L., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím byla porušena jejich základní práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z předložených podkladů se podává, že návrhem podaným u Okresního soudu v Pelhřimově (dále jen "okresní soud") se první vedlejší účastnice jako navrhovatelka (dále též jen "navrhovatelka") domáhala vydání rozsudku, kterým by soud stanovil stěžovatelům, rodičům druhého vedlejšího účastníka - nezletilého syna (dále jen "nezletilý") povinnost přispívat na výživu nezletilého k rukám navrhovatelky výživné od 27. 1. 2023 do 12. 3. 2023. Návrh byl zdůvodněn tím, že v předmětné době vyplácel Úřad práce České republiky k rukám pěstounky na nezletilého příslušné dávky státní sociální podpory pro děti v pěstounské péči.
3. Rozsudkem ze dne 27. 6. 2024 č. j. 3 Nc 371/2024-39, 3 P a Nc 150/2024 okresní soud návrh první vedlejší účastnice na stanovení výživného rodičům na nezletilého syna zamítl (výrok I.) a první vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit stěžovatelům náklady řízení ve výši 5 220,47 Kč (výrok II.). Výrok II. o nákladech řízení, kterého se podaná ústavní stížnost týká, byl odůvodněn odkazem na § 23 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "z. ř. s."), podle kterého náhradu nákladů řízení lze přiznat, odůvodňují-li to okolnosti v případu. Podle závěrů soudu okolnosti předmětného případu přiznání nákladů řízení, které spočívají v nákladech právního zastoupení rodičů, plně odůvodňují. Okresní soud dovodil, že rodičům nelze zazlívat, že vyhledali právní zastoupení advokátem za situace, kdy v minulosti v důsledku odvolání, které podali právě prostřednictvím uvedeného advokáta, došlo ke zrušení předběžného opatření, přičemž se v zastoupení uvedeného advokáta účinně bránili i v řízení o stanovení dohledu nad výchovou nezletilého. Okresní soud proto přiznal stěžovatelům v souladu s vyhláškou č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, náklady právního zastoupení ve výši 5 220,47 Kč a dále náklady na použití osobního automobilu právním zástupcem stěžovatelů k jednání u soudu.
4. Proti výroku o nákladech řízení prvostupňového rozsudku okresního soudu podala první vedlejší účastnice odvolání. Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu ve výroku II. o náhradě nákladů řízení změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem (výrok I.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo ani na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud poukázal na to, že v souladu s § 23 z.
ř. s. lze náhradu nákladů řízení přiznat, odůvodňují-li to okolnosti případu. V předmětné věci však žádné konkrétní okolnosti, které by odůvodňovaly přiznání náhrady nákladů řízení stěžovatelům, okresní soud neuvedl. Zmiňuje-li okresní soud, že rodiče prostřednictvím zvoleného právního zástupce uspěli v řízení o návrhu Městského úřadu v Pelhřimově na vydání předběžného opatření a že se účinně bránili i v řízení o stanovení dohledu nad výchovou nezletilého, šlo o samostatná řízení, ve kterých bylo samostatně rozhodováno i o náhradě nákladů řízení, takže průběh ani výsledky uvedených řízení nemohou mít vliv na rozhodnutí o náhradě nákladů tohoto řízení.
Navíc jak v usnesení krajského soudu, kterým bylo změněno usnesení okresního soudu a zamítnut návrh na vydání předběžného opatření, tak i v rozsudku okresního soudu, kterým byl zamítnut návrh na stanovení dohledu nad výchovou nezletilého, bylo o náhradě nákladů řízení rozhodnuto podle § 23 z. ř. s. tak, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů nemá (když nebyly shledány žádné okolnosti věci pro jejich přiznání). Proto podle krajského soudu na rozhodnutí o nákladech tohoto řízení nemá vliv ani argumentace stěžovatelů o tom, jaké důsledky na jejich postavení (osobní či finanční) mělo mít (podle rodičů nezákonné) usnesení okresního soudu o nařízení předběžného opatření o svěření nezletilého do pěstounské péče na přechodnou dobu.
5. Krajský soud poukázal na to, že okresní soud v odůvodnění napadeného rozsudku neměl pochybnosti o tom, že v době od 27. 1. 2023 do 12. 3. 2023, kdy byl nezletilý na základě vykonatelného předběžného opatření umístěn do péče pěstounů, byl pěstounům příspěvek na úhradu potřeb dítěte vyplácen v souladu s příslušnými předpisy, a proto nelze první vedlejší účastnici vytýkat, že podala návrh na stanovení vyživovací povinnosti (ačkoli věděla o zrušení předběžného opatření), neboť jej podala pouze za dobu existence pěstounské péče a vyplácení předmětného příspěvku, kdy v souladu s § 961 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, přešlo ze zákona právo dítěte na výživné na stát.
Rozhodnutí okresního soudu o zamítnutí návrhu první vedlejší účastnice na stanovení vyživovací povinnosti rodičům na nezletilého pro rozpor s dobrými mravy bylo odůvodněno poukazem na skutečnost, že rodiče od počátku s odnětím dítěte ze své péče nesouhlasili a předběžné opatření napadli odvoláním. Tyto okolnosti však nelze přičítat k tíži první vedlejší účastnice, neboť ta návrh na vydání předběžného opatření nepodávala a nebyla ani účastníkem takového řízení. Krajský soud proto neshledal v předmětné věci žádné okolnosti, které by odůvodňovaly přiznání náhrady nákladů řízení některému z účastníků tohoto řízení.
Rovněž o nákladech odvolacího řízení rozhodl krajský soud tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo, když i zde neshledal žádné okolnosti případu odůvodňující přiznání náhrady nákladů řízení některému z účastníků.
6. V ústavní stížnosti stěžovatelé uvádějí, že rozhodnutím okresního soudu o nařízení předběžného opatření byl nezletilý odejmut rodičům z jejich péče. Uvedené rozhodnutí bylo následně v odvolacím řízení k odvolání stěžovatelů zrušeno. Odejmutí nezletilého bylo tedy protiprávní a rodičům tak vznikla nejen citová, zdravotní, ale i majetková újma. Ta spočívala především ve vynaložení nákladů na právní zastoupení, ale také na dojíždění za dítětem k pěstounce. Rozhodnutí o svěření nezletilého do péče jiné osoby bylo nedostatečně odůvodněno. Většina orgánem sociálně-právní ochrany uváděných skutečností zůstala pouze v rovině tvrzení, aniž by tato byla podpořena jakýmikoliv relevantními důkazy, které by svědčily o jejich pravdivosti. Soud nařídil předběžné opatření podle § 452 z. ř. s., avšak nezkoumal možnost umístění nezletilého např. do péče babičky, ale dítě na základě návrhu orgánu sociálně-právní ochrany dětí svěřil do péče pěstounské.
7. Stěžovatelé dále uvádějí, že návrhem ze dne 2. 4. 2024 se první vedlejší účastnice domáhala u okresního soudu vydání rozsudku, kterým by soud stanovil stěžovatelům povinnost přispívat na výživu nezletilého k rukám první vedlejší účastnice výživné, a to od 27. 1. 2023 do 12. 3. 2023. Rozsudkem okresního soudu byl návrh první vedlejší účastnice na stanovení výživného zamítnut, neboť byl shledán v rozporu s dobrými mravy. Krajský soud k odvolání první vedlejší účastnice napadeným rozhodnutím ve výroku I. změnil usnesení okresního soudu tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem a ve výroku II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů odvolacího řízení. Krajský soud dospěl k závěru, že okresní soud ve svém rozhodnutí neuvedl žádné zásadní okolnosti, které by odůvodňovaly přiznání náhrady nákladů řízení stěžovatelům. Podle krajského soudu na rozhodnutí o nákladech řízení nemá vliv ani argumentace stěžovatelů o důsledcích předběžného opatření nařízeného usnesením okresního soudu na postavení stěžovatelů (osobní či finanční). Stěžovatelé dovozují, že krajský soud se tak s jednotlivými argumenty a tvrzeními stěžovatelů nevypořádal. Stěžovatelé nesouhlasí s argumentací krajského soudu. Poukazují na to, že podle § 23 z. ř. s., lze náhradu nákladů řízení přiznat, odůvodňují-li to okolnosti případu. V dané věci bylo rozhodováno o stanovení výživného rodičům, jimž bylo odňato nezletilé dítě, a proto bylo namístě přihlédnout ke konkrétním okolnostem tohoto případu.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byl vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
10. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
11. V posuzované věci se stěžovatelé domáhají zrušení napadeného usnesení krajského soudu, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud je ve své rozhodovací praxi pravidelně konfrontován s problematikou nákladů řízení, přičemž se k ní obvykle staví zdrženlivě a podrobuje ji toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Ačkoli i rozhodnutí o nákladech řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníků řízení, samotný spor o náklady řízení většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit jejich základní práva a svobody [srov. např. usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02
(U 25/27 SbNU 307), nález ze dne 15. 10. 2012 sp. zn. IV. ÚS 777/12
(N 173/67 SbNU 111) nebo nález ze dne 23. 3. 2021 sp. zn. IV. ÚS 998/20
]. Pochybení při rozhodování o nákladech řízení může dosáhnout ústavněprávní dimenze např. tehdy, je-li v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu obecným soudem obsažen prvek svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti [srov. nález ze dne 30. 4. 2008 sp. zn. III. ÚS 1817/07
(N 81/49 SbNU 177) nebo nález ze dne 5. 10. 2021 sp. zn. I. ÚS 2174/20
(N 174/108 SbNU 120)].
12. Při posuzování pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud mimo jiné konstantně přihlíží k tomu, jak intenzivně jejich eventuální pochybení zasahují do sféry stěžovatele. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svoji povahou bagatelní. Ústavní soud dal opakovaně ve své rozhodovací praxi najevo (např. usnesení ze dne 8. 4. 2008 sp. zn. IV. ÚS 3247/07
), že v takových případech, s výjimkou extrémních situací, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. O "extrémní situace" jde zejména v případech, kdy by se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily svévole, tedy své rozhodnutí vůbec neodůvodnily, anebo by se jejich závěry a odůvodnění příčily pravidlům logiky, byly by výrazem přepjatého formalismu nebo by byly jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti. Ústavní soud je přitom veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Současně je třeba dodat, že posouzení bagatelnosti věci není v řízení před Ústavním soudem určeno žádnou pevnou hranicí peněžní částky, která je předmětem sporu - tu je třeba posuzovat individuálně v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv.
13. V případě těchto bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení [k tomu srov. např. nález ze dne 17. 3. 2009 sp. zn. I. ÚS 3143/08
(N 59/52 SbNU 583) a usnesení ze dne 8. 4. 2008 sp. zn. IV. ÚS 3247/07
, ze dne 25. 11. 2013
sp. zn. I. ÚS 3821/12
, ze dne 24. 1. 2013
sp. zn. III. ÚS 3672/12
, ze dne 9. 1. 2013
sp. zn. II. ÚS 4668/12
, ze dne 12. 12. 2012
sp. zn. III. ÚS 4497/12
a ze dne 5. 6. 2018
sp. zn. I. ÚS 1167/18
a další].
14. V nyní posuzované věci vzhledem k výši částky, která byla stěžovatelům původně na nákladech prvostupňového řízení přiznána (šlo o částku ve výši 5 220,47 Kč), je zřejmé, že jde o tzv. bagatelní věc. Jak bylo výše uvedeno, podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu platí, že jde-li o věci s tzv. bagatelní částkou, zakládá to (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji naopak co do ústavní roviny významnou činí [srov. např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13
(N 55/73 SbNU 89)], což není tento případ.
15. Ústavní soud posoudil individuálně a v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv stěžovatelů důvody, pro které by měl zrušit napadené usnesení krajského soudu, a dospěl k závěru, že v nyní posuzované věci nebyly zjištěny žádné skutečnosti hodné zvláštního zřetele, které by odůvodňovaly podání předmětné ústavní stížnosti směřující proti nákladům řízení.
16. Krajský soud v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí dostatečně podrobně a přesvědčivě vysvětlil, proč v předmětné věci neshledal žádné okolnosti ve smyslu § 23 z. ř. s., které by odůvodňovaly přiznání náhrady nákladů řízení stěžovatelům. Rozhodnutí soudu o nákladech řízení podle citovaného ustanovení je plně na uvážení soudu, do kterého Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat.
17. Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují, navíc se ústavní stížnost týká nákladů řízení v bagatelní výši. Krajský soud se předmětnou věcí řádně zabýval a v jeho závěrech Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti či přílišný formalistický postup. Ústavní soud v předmětné věci nezjistil žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelů, a proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah (srov. např. usnesení ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02
, usnesení ze dne 6. 12. 2006
sp. zn. III. ÚS 255/05
či usnesení ze dne 20. 12. 2022
sp. zn. IV. ÚS 2156/22
).
18. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelů (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. listopadu 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu