Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jiřího Přibáně a soudce zpravodaje Martina Smolka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Pavla Kellera, zastoupeného JUDr. Jakubem Lichnovským, MHA, advokátem, sídlem 28. října 3346/91, Ostrava - Moravská Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 309/2024-37 ze dne 21. 8. 2025 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 15 A 19/2024-73 ze dne 10. 12. 2024, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Nejvyššího správního soudu, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 10. 2025 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí.
2. Stěžovatel žalobou podanou u Krajského soudu v Ústí nad Labem brojil proti správním rozhodnutím, jimiž byla zamítnuta jeho žádost o vydání dodatečného povolení stavby. Tato rozhodnutí se opírala o závazné stanovisko Ministerstva životního prostředí. Stěžovatel ve správní žalobě uplatnil proti tomuto stanovisku i procesnímu postupu správních orgánů řadu námitek. Krajský soud však jeho žalobu zamítl a Nejvyšší správní soud pak zamítl i posléze podanou kasační stížnost. Jelikož se krajský soud i Nejvyšší správní soud v hodnocení námitek stěžovatele shodli, rekapituluje Ústavní soud pouze argumentaci Nejvyššího správního soudu, který rozhodoval o posledním prostředku ochrany práv, který byl stěžovateli k dispozici.
3. Nejvyšší správní soud konstatoval, že rozhodnutí žalovaného správního orgánu vychází ze závazného stanoviska ministerstva, jímž bylo změněno závazné stanovisko Agentury ochrany přírody a krajiny. Správní orgány jsou přitom závaznými stanovisky vázány a obsah závazného stanoviska je závazný pro výrokovou část rozhodnutí správního orgánu. Nejvyšší správní soud závazné stanovisko zhodnotil jako obsáhlé a řádně odůvodněné. Nejvyšší správní soud proto nepřisvědčil námitce stěžovatele, že závazná stanoviska neobsahují řádné zdůvodnění a nevypořádaly se s odbornými podklady a argumenty stěžovatele. Krajský soud dle Nejvyššího správního soudu nepochybil, když při vypořádání námitek stěžovatele vycházel ze závěrů uvedených v závazném stanovisku MŽP, jelikož toto závazné stanovisko shledal komplexní, dostatečně konkrétní, řádně zdůvodněné a přesvědčivé.
4. Námitku stěžovatele, podle níž negativní závazné stanovisko Agentury ochrany přírody a krajiny nemělo být zcela nahrazeno novým negativním závazným stanoviskem Ministerstva životního prostřední, nýbrž zrušeno a vráceno, označil Nejvyšší správní soud ve shodě s krajským soudem za nedůvodnou. Žalovaný správní orgán postupoval v souladu se zákonem, když v odvolacím řízení požádal o změnu nebo potvrzení závazným stanoviskem ministerstva. To pak negativní závazné stanovisko AOPK změnilo stanoviskem vlastním. Důvodnou nebyla shledána ani námitka, že stěžovateli nebylo umožněno se adekvátně vyjádřit k novým skutečnostem. Bylo mu totiž umožněno nahlédnout do spisové dokumentace a vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Tohoto práva též využil.
5. Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo vlastnit majetek zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále i jen "Listina"), jakož i jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na soudní ochranu proti nezákonnému rozhodnutí orgánu veřejné správy zaručené čl. 36 odst. 2 Listiny.
6. Stěžovatel tvrdí, že správní soudy v podstatě odmítly poskytnout ochranu jeho právům, neboť řádně nepřezkoumaly závazné stanovisko ministerstva. O toto stanovisko se přitom opírá rozhodnutí o zamítnutí jeho žádosti o vydání dodatečného povolení stavby.
7. Stěžovatel poukazuje na vnitřní rozpor v přístupu správních soudů. Správní soudy uvádějí, že nemohou přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů závazného stanoviska, nicméně zároveň definují konkrétní činnosti, které dle jejich názoru musí vykonávat: musí se zabývat tím, zda stanovisko spočívá na úplných podkladech, zda dotčené orgány přihlédly ke všem rozhodným skutečnostem a námitkám, zda stanovisko není v rozporu s ostatními důkazy a zda jeho odůvodnění odpovídá pravidlům logického myšlení. Tato vyjmenovaná činnost však vyžaduje, aby se soud seznámil věcně s obsahem závazných stanovisek. Když soud kontroluje úplnost podkladů, relevanci skutečností, logiku odůvodnění a soulad s ostatními důkazy, fakticky by měl posuzovat věcnou správnost a kvalitu stanoveného závěru. Kontrola logiky a úplnosti podkladů nemůže být oddělena od kontroly věcné správnosti - jde o totožné procesy. Pokud správní soudy tvrdí, že musejí provádět tyto kontroly, ale zároveň tvrdí, že nesmí závazná stanoviska věcně přezkoumávat, vylučují přístup k soudu a své vlastní stanovisko zároveň zpochybňují.
9. Ústavní soud proto dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
10. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní rozměr. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
11. Ústavní soud specificky připomíná, že ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a navazujícím soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak soudů. Z hlediska ústavněprávního proto může být v zásadě hodnocena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečný a racionální základ, zda právní závěry orgánů veřejné moci s nimi nejsou v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je ústavně souladný, resp. není zatížen libovůlí. Těmto požadavkům Nejvyšší správní soud i krajský soud v nyní posuzovaném případě dostály.
12. Podstata věci, jak plyne i ze shora provedené rekapitulace, je prostá. Žádost stěžovatele o dodatečné povolení stavby byla zamítnuta, neboť Ministerstvo životního prostředí po zhodnocení dopadu stavby na přírodu a krajinu vydalo negativní závazné stanovisko. Stěžovatel pak tvrdí, že správní soudy toto stanovisko dostatečně nepřezkoumaly a že jejich přístup k němu byl logicky rozporný. Tato tvrzení - nad rámec toho, že jde o opakování námitek, s nimiž se správní soudy již přesvědčivě vypořádaly - však Ústavní soud považuje za přinejmenším zavádějící.
13. Správní soudy se totiž otázkou přezkumu negativního závazného stanoviska zabývaly. Rozsah a povahu tohoto přezkumu pak velmi logicky a přesvědčivě vysvětlily. Správním soudům totiž s ohledem na jejich chybějící odbornost nepřísluší hodnotit závazné stanovisko po odborné stránce. Na druhé straně však musejí v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu zkoumat, zda závazné stanovisko spočívá na úplných podkladech, zda dotčené orgány přihlédly ke všem rozhodným skutečnostem a námitkám, zda není v rozporu s ostatními důkazy a zda jeho odůvodnění odpovídá pravidlům logického myšlení. Toto vymezení považuje Ústavní soud za rozumné. Navzdory tvrzení stěžovatele jde totiž o přístup, který zachovává efektivní soudní ochranu i ve vztahu k odborným závěrům, které jinak soudy s ohledem na svou (chybějící) odbornost samy přezkoumávat nemohou. Není přitom pravda, že by v rámci takového přezkumu nebylo možné oddělit posouzení uvedených otázek od čistě odborné stránky věci.
14. V tomto rozsahu též správní soudy negativní závazné stanovisko přezkoumaly. Zdůraznily, že jde o stanovisko rozsáhlé a korektně argumentačně podložené a že se s argumentací stěžovatele řádně, přehledně a srozumitelně vypořádalo.
15. Ústavní soud proti způsobu, jakým se s námitkami stěžovatele správní soudy vypořádaly, nemá žádných ústavněprávních námitek. Argumentace správních soudů je přehledná, precizní a opřená o ustálenou judikaturu stran rozsahu přezkumu závazných stanovisek. Proto na odůvodnění napadených rozhodnutí může Ústavní soud ve zbytku odkázat.
16. Ústavní soud proto uzavírá, že obecné soudy napadenými rozhodnutími neporušily žádné základní právo stěžovatele. S ohledem na uvedené odmítl Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. prosince 2025
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu