Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jiřího Přibáně a soudce zpravodaje Martina Smolka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Bc. Davida Kyzlinka, zastoupeného JUDr. Vladimírem Kristýnem, advokátem se sídlem Kobližná 47, Brno, proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 22 A 3/2025-24 ze dne 25. 7. 2025, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 10. 2025 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného soudního rozhodnutí s tvrzením o zásahu do svých ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Stížnost byla původně podána jako blanketní a stěžovatel nebyl právně zastoupen. Obě tyto vady však byly odstraněny doplněním podání ze dne 1. 12. 2025, jímž stěžovatel doložil odůvodněnou ústavní stížnost sepsanou advokátem i plnou moc advokáta k zastupování stěžovatele v řízení před Ústavním soudem. Ve vztahu k povinnému zastoupení advokátem však stěžovatel uvedl, že se nechal zastoupit toliko "z procesní opatrnosti", neboť má za to, že v případě osoby s právním vzděláním (byť nejde o advokáta), je trvání na povinném zastoupení advokátem projevem přepjatého formalismu.
3. Rozsudkem č. j. 22 A 3/2025-24 Krajský soud v Brně sice ve věci samé vyhověl stěžovateli a zrušil rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje (výrok I.), napadeným výrokem II. však stěžovateli nepřiznal náhradu nákladů řízení. Tento výrok odůvodnil krajský soud tak, že ze spisu nezjistil žádné náklady, jejichž náhradu by stěžovateli mohl přiznat.
4. Stěžovatel tvrdí, že napadeným výrokem došlo k porušení jeho základních práv - a to práva na spravedlivý proces a práva vlastnit majetek. Krajský soud totiž opomněl stěžovateli přiznat náhradu nákladu v podobě soudního poplatku ve výši 3 000 Kč, který zjevně uhradit musel. Stěžovatel odkazuje na nálezovou judikaturu Ústavního soudu, která v obdobných případech, tj. při zjevném opomenutí určitého nákladu při rozhodování o nákladech řízení, konstatovala porušení základních práv stěžovatelů.
7. Ústavní soud proto dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní rozměr. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost se týká výlučně nákladů řízení před krajským soudem. Stěžovatel napadá výrok, kterým mu nebyla přiznána náhrada nákladů řízení, a to stran zjevně bagatelní částky (3 000 Kč). Ústavní soud mnohokrát zopakoval, že se k přezkumu v oblasti nákladů řízení staví velmi zdrženlivě (nález sp. zn. II. ÚS 2632/18
z 17. 4. 2019, bod 19), tím spíše ve věcech bagatelních (stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 z 5. 3. 2025, body 11 a 34). Stěžovateli lze přitakat v tom smyslu, že dřívější judikatura někdy zjevné opomenutí započítat, resp. přiznat náhradu určitého nákladu řízení - za určitých okolností i u částky bagatelní - považovala za porušení základních práv stěžovatelů (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 953/12
ze dne 14. 6. 2012).
10. Tato právní situace se však významně změnila po přijetí stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24. V tomto stanovisku Ústavní soud uvedl (bod 34.), že "ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou [...]. O to mimořádnější okolnosti, typicky v podobě významného přesahu vlastního zájmu stěžovatele, musejí být dány ve věcech, kde sporná výše nákladů nepřevyšuje ani hranici bagatelnosti; pokud zákon podmíní přípustnost opravných prostředků určitou minimální výší předmětu sporu, účelem zákona jistě není, aby roli další přezkumné instance nahrazoval Ústavní soud. Uvedený požadavek dostatečného ústavního významu věci zajišťuje, aby se Ústavní soud mohl plně soustředit na plnění své úlohy orgánu ochrany ústavnosti.
Je-li v konkrétní nákladové věci přítomna mimořádná okolnost zakládající její dostatečný ústavní význam, a je proto vydán nález, nelze z toho dovozovat, že Ústavní soud k věcnému přezkumu posléze automaticky připustí všechny obdobné stížnosti, v nichž je namítán rozpor s takovým nálezem. Tvrzený rozpor musí být u nákladových věcí zpravidla doplněn dalšími okolnostmi, typicky přesahem vlastního zájmu stěžovatele, aby jej Ústavní soud věcně posoudil; stejně jako pro závěr o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny nepostačí toliko tvrzené porušení zákona." Tuto linii judikatury pak Ústavní soud rozvedl a doplnil např. v nálezu sp. zn. I.
ÚS 2552/24
ze dne 8. 4. 2025 (zejm. body 27. a násl.).
11. Bylo proto nyní především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil, v čem spočívají zcela mimořádné okolnosti, které by bagatelnímu případu dodávaly ústavněprávní význam, typicky přesahem vlastních zájmů. Takové argumenty však stěžovatel nepředložil a omezil se na polemiku se správností postupu krajského soudu. Ani Ústavní soud neshledal, že by ve věci byly dány tak závažné (zcela mimořádné) důvody, které by navzdory výše uvedenému odůvodňovaly nutnost jeho kasačního zásahu. Ústavní soud ovšem nepopírá, že "přehlédnutí" zaplacení soudního poplatku při rozhodování o nákladech řízení je pochybením soudu a může (v tomto případě zřejmě má) být považováno za protizákonné. Ani takové pochybení však ve smyslu citované judikatury nezakládá protiústavnost napadeného výroku, a tudíž důvod ke kasačními zásahu Ústavního soudu.
12. Ústavní soud proto uzavírá, že napadeným rozhodnutím nebylo porušeno žádné základní právo stěžovatele. S ohledem na uvedené odmítl Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. prosince 2025
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu