Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jiřího Přibáně a soudce zpravodaje Martina Smolka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Daniely Mottlové, zastoupené Mgr. Janem Mauricem, advokátem, sídlem T. G. Masaryka 142, Příbram, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 22 As 147/2025-34 ze dne 28. 8. 2025, usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 51 A 53/2025-37 ze dne 9. 7. 2025 a Krajského úřadu Středočeského kraje č. j. 061233/2025/KUSK ze dne 22. 4. 2025, za účasti Krajského úřadu Středočeského kraje, Krajského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 10. 2025 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí.
2. Stěžovatelka žalobou podanou u Krajského soudu v Praze brojila proti napadenému rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje. Krajský soud tuto žalobu v záhlaví uvedeným usnesením odmítl pro opožděnost. Uvedl, že lhůta pro podání žaloby dle speciální úpravy § 306 odst. 1 zákona č. 283/2021 Sb., stavební zákon (dále jen "stavební zákon z roku 2021") činí 1 měsíc od oznámení rozhodnutí a uplatní se v situacích, kdy bylo rozhodnutí správního orgánu vydáno a doručeno po nabytí účinnosti stavebního zákona z roku 2021. Stavební zákon z roku 2021 nabyl účinnosti 1. 7. 2024, přičemž rozhodnutí správního orgánu, jež stěžovatelka napadala, jí bylo oznámeno 28. 4. 2025.
3. Stěžovatelka proti tomuto usnesení podala kasační stížnost, která byla Nejvyšším správním soudem zamítnuta. Nejvyšší správní soud se zcela ztotožnil s odůvodněním napadeného rozhodnutí krajského soudu. Odkázal v tomto ohledu i na svou již ustálenou judikaturu a na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3241/24 ze dne 26. 3. 2025.
4. Stěžovatelka tvrdí, že aplikace speciální lhůty v jejím případě je projevem nepřípustné nepravé retroaktivity procesního práva. Podle výkladu provedeného správními soudy má totiž být stavební zákon z roku 2021 aplikován i na právní vztahy, které vznikly před jeho účinností, resp. na řízení zahájená před jeho účinností, která se jím ale podle názoru stěžovatelky vůbec neřídila, neboť se dle přechodného ustanovení řídila dosavadní právní úpravou.
5. Ve svém důsledku pak napadená rozhodnutí porušila právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Pokud jde o rozhodnutí obou správních soudů, porušila pak i právo stěžovatelky na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato ve zbylém rozsahu představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní rozměr. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
10. Ústavní soud specificky připomíná, že ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a navazujícím soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak soudů. Z hlediska ústavněprávního proto může být v zásadě hodnocena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry orgánů veřejné moci s nimi nejsou v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je ústavně souladný, resp. není zatížen libovůlí. Těmto požadavkům Nejvyšší správní soud i krajský soud v nyní posuzovaném případě dostály.
11. Jedinou relevantní právní otázkou v projednávané věci je to, zda uplatnění speciální měsíční lhůty pro podání správní žaloby ve stěžovatelčině věci bylo ústavně konformní.
12. Ústavní soud v obecné rovině potvrzuje, že otázka retroaktivity v procesním právu má ústavní rozměr. Ústavní soud ostatně v již citované věci I. ÚS 3241/24 řešil obdobnou věc. Postup, při němž byla speciální měsíční lhůta (tj. lhůta dvakrát kratší než lhůta obecná) aplikována i na podání správní žaloby proti rozhodnutí doručenému před účinností stavebního zákona z roku 2021 označil za rozporný s právem na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a odst. 2 ve spojení s čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
13. V projednávané věci je však skutkový stav podstatně odlišný a o nepřípustně retroaktivní postup se nejedná. Ústavní soud ve shodě se správními soudy obou stupňů zdůrazňuje, že stavební zákon z roku 2021 nabyl účinnosti 1. 7. 2024, přičemž rozhodnutí správního orgánu, jež stěžovatelka správní žalobou napadala, jí bylo oznámeno 28. 4. 2025 (tedy zhruba 10 měsíců po účinnosti zákona).
14. Nejedná se tak o "přechodný" případ, na nějž mířilo odůvodnění citovaného nálezu Ústavního soudu. Ústavní soud v tomto nálezu ostatně explicitně zmínil právě problémy této relativně úzké skupiny žalobců, když konstatoval: "Ústavní soud neposuzuje obecně ústavnost § 306 odst. 1 stavebního zákona a nezpochybňuje obecný legitimní cíl v podobě urychlení stavebních řízení prostřednictvím zkracování lhůt. Tento legitimní cíl může vést zákonodárce k různým, třeba i relativně přísným řešením. Legitimní cíl zkracování lhůt prostřednictvím nové právní úpravy do budoucna pro všechny žalobce však nelze bez dalšího směšovat s legitimním cílem zkrácení lhůty v typové situaci stěžovatelky (...). Výklad provedený správními soudy se totiž týká pouze relativně úzce vymezené skupiny osob, jimž byla napadená správní rozhodnutí doručena přede dnem 1. 7. 2024, ale lhůta k podání žaloby jim měla uplynout až po tomto datu."
15. V kontextu stěžovatelčiny věci naopak Ústavní soud považuje právní závěry obou správních soudů za racionální a řádně a logicky odůvodněné. Nad rámec uvedeného dodává, že takový přístup neměl být pro právně zastoupenou stěžovatelku překvapivý. Šlo totiž o výklad ustálený, o který se opíraly i rozsudky Nejvyššího správního soudu vydané před doručením rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje stěžovatelce.
16. Ve zbytku proto Ústavní soud odkazuje na odůvodnění obou rozhodnutí správních soudů, jež má za ústavně konformní.
17. Ústavní soud tudíž uzavírá, že obecné soudy napadenými rozhodnutími neporušily žádné základní právo stěžovatelky. S ohledem na uvedené odmítl Ústavní soud ústavní stížnost v rozsahu směřujícím proti oběma soudním rozhodnutím jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. V rozsahu směřujícím proti rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje pak Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. listopadu 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu