Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Kohouta, zastoupeného Mgr. Petrou Vráblikovou, advokátkou, se sídlem Karlštejnská 518, 252 29 Lety, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2014, č. j. 11 Co 116/2014-359, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Předmětnou žalobou se stěžovatel domáhal náhrady za užívání nemovitosti nad rámec spoluvlastnického podílu, kdy se jednalo o dům, u kterého on a žalovaná byli spoluvlastníky.
Stěžovatel uvádí, že žalovaná užívala nemovitost v míře vyšší, než odpovídá jejímu vlastnickému právu. Soud však při svých skutkových i právních závěrech vyšel ze zjištění, že dle závěrů znalce nebylo možné v důsledku odstranění rozvodu ústředního topení nemovitost užívat k jejímu účelu, a tedy výše nájmu za takovou nemovitost činila 0 Kč. K odstranění topení přitom došlo v důsledku řízení o odstranění nepovolených stavebních úprav zahájeného k podnětu stěžovatele. Soud v takovémto jednání stěžovatele shledal rozpor s dobrými mravy, když zapříčinilo zhoršení stavu nemovitosti.
Stěžovatel prohlašuje, že se pouze snažil nemovitost uvést do souladu se zákonnými požadavky. Obecné soudy přitom pominuly některé okolnosti, na které v řízení upozorňoval, totiž že žalovaná vede proti němu žalobu o úhradu takzvaných nutných nákladů, které dle svého vyjádření vynaložila na údržbu nemovitosti. Tyto však ve skutečnosti tvořily náklady na provedení nepovolených stavebních úprav, které v konečném důsledku byla nucena odstranit. Žalovaná jej na jedné straně nutila ke vstupu do řízení o legalizaci nepovolených stavebních úprav, dále z něj vymáhala úhradu nákladů na ně a v konečném důsledku tím, že jí stěžovatel v této její snaze nevychází vstříc, osočuje jej ze šikanózního jednání. Žalovaná rovněž nejevila snahu o jakoukoliv dohodu a o předmětnou nemovitost se též nestarala s péčí řádného hospodáře. Soudy se navíc řádně nevypořádaly s jeho důkazními návrhy na výslech svědků na č. l. 14, 46 a 235 spisu.
Z uvedených důvodů je přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.
Městský soud toliko odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Jana Žáčková poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužila.
Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90, 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů.
Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
Své závěry obecné soudy založily na konkrétních zjištěních a právní argumentaci, kdy vyšly jednak z výsledků znaleckého zkoumání, jednak ze zjištěného jednání stěžovatele, které vedlo k znehodnocení samotné nemovitosti. Stěžovatel s těmito závěry nesouhlasí, nicméně Ústavnímu soudu nepřísluší nahrazovat hodnocení důkazů a právní posouzení věci provedené obecnými soudy hodnocením vlastním.
Ústavní soud rovněž nezjistil, že by obecné soudy pominuly některé stěžovatelovy důkazní návrhy, když na č. l. 14, 46 ani 235 spisu obvodního soudu se žádné návrhy na výslech svědků (tvrzené v ústavní stížnosti) nenacházejí.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. května 2015
Radovan Suchánek v.r. předseda senátu