Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky B. O., zastoupené Mgr. Martinem Kornelem, Ph.D., advokátem se sídlem Zámecká 488/20, Ostrava, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. 4. 2021, č.j. 43 Nc 12052/2020-352, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 9. 2021, č.j. 14 Co 152/2021-427, za účasti Okresního soudu v Ostravě a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a 1) M. O. a 2) nezl. M. O., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 20. 9. 2021, č.j. 14 Co 152/2021-427, rozsudek okresního soudu potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
4. Obecné soudy podle stěžovatelky svěřily nezletilou do střídavé péče, aniž by se zabývaly splněním všech nezbytných předpokladů. Otec v minulosti jednal v rozporu s nejlepším zájmem nezletilé a nerespektoval rodičovskou roli stěžovatelky, když jí (coby dosavadní primární pečovatelce) zcela svévolně a v rozporu s předchozí dohodou po dobu několika měsíců bránil v plnohodnotném styku s nezletilou, aniž by k takovému kroku měl relevantní důvody (tvrzení týkající se údajné psychické poruchy stěžovatelky byla v řízení vyvrácena).
V této souvislosti stěžovatelka v řízení namítala také porušení § 889 občanského zákoníku, porušení zákonných práv a povinností plynoucích z rodičovské odpovědnosti však obecné soudy nevzaly v potaz. Partnerský vztah rodičů je navíc hluboce rozvrácen a jejich komunikace ohledně záležitostí souvisejících s výchovou je neefektivní. Bránění ve styku s druhým rodičem, neuznávání jeho rodičovské role a neschopnost kooperace jsou přitom považovány za okolnosti, ke kterým je při hodnocení kritérií pro nařízení střídavé péče nutno přihlédnout.
Dle stěžovatelky by svěření nezletilé do její výlučné péče s odpovídající širokou úpravou styku s otcem lépe sloužilo zájmu nezletilé a méně zasahovalo do jejího práva na péči o nezletilou.
8. Okresní soud dospěl po vyhodnocení všech provedených důkazů k závěru, že návrhy, kterými se rodiče domáhali svěření nezletilé do své výlučné péče, nejsou důvodné. Kromě výslechu rodičů vycházel ze sdělení opatrovníka, lékařských zpráv a zejména ze znaleckého posudku a podrobného výslechu znalkyně při jednání. Dle znaleckého posudku má nezletilá velmi pěkný vztah k oběma rodičům a k žádnému z nich neprojevuje negativní emoce. Za nejrozumnější způsob uspořádání vzájemných vztahů považovala znalkyně střídavou péči s týdenními intervaly, shodné řešení navrhl také opatrovník nezletilé.
Okresní soud poukázal na to, že přestože jsou rodiče pro nezletilou stejně milovanými osobami a ani o jednoho z nich nechce přijít, oba dělají vše pro to, aby k tomu došlo. Na střídavé péči se přitom již byli na krátkou dobu schopni dohodnout (nejprve bezprostředně po rozpadu jejich vztahu, než otec tento režim ze svého rozhodnutí ukončil, posléze v době po vypracování znaleckého posudku do doby soudního rozhodnutí). Střídavou péči navrhovala stěžovatelka také v rámci návrhů na vydání předběžného opatření.
Okresní soud uvedl, že oba rodiče jsou v zásadě stejně kompetentní o svou dceru pečovat, současně však naráží na určité limity, které je při výchově omezují. Po zvážení jednotlivých variant péče okresní soud rozhodl o svěření nezletilé do střídavé péče rodičů, díky které bude nezletilá moct být i nadále v maximální možné míře v kontaktu s oběma rodiči, kteří budou mít možnost dceru vychovávat, formovat a případně i korigovat to, v čem je druhý z nich při výchově limitován.
9. Ani v řízení před krajským soudem nevyplynuly žádné okolnosti, v důsledku kterých by bylo namístě se od závěrů okresního soudu odchýlit. Krajský soud konstatoval, že nesouhlas stěžovatelky se střídavou péčí není vybudován na důvodech, které by mohly tento způsob péče o nezletilou diskvalifikovat. Zopakoval, že ze závěrů znaleckého posudku nevyplynuly ohledně rodičovských kompetencí žádné zásadní skutečnosti, oba rodiče jsou k péči o nezletilou způsobilí a oba mají o péči zájem. K osobám rodičů, k podmínkám v místě jejich bydlišť či k péči o nezletilou nebyly zjištěny žádné negativní poznatky ani ze strany opatrovníka.
Střídavá péče je na základě předběžné vykonatelnosti rozsudku okresního soudu řádně realizována, oba rodiče toto rozhodnutí respektují a nezletilá, která má dle znaleckého posudku vytvořenu pozitivní citovou vazbu ke stěžovatelce i k otci, se tak již po delší dobu nachází v rovnovážném kontaktu s každým z rodičů. Jelikož relevantní důvody, pro které by nezletilá nemohla být svěřena do střídavé péče rodičů, krajský soud nezjistil, rozhodnutí okresního soudu jako věcně správné potvrdil.
10. Pro účely svého rozhodnutí tedy obecné soudy zhodnotily závěry znaleckého posudku, kladný vztah nezletilé k oběma rodičům, jejich srovnatelné výchovné kompetence, jakož i to, že se na střídavé péči byli dvakrát schopni sami dohodnout a tato již byla na základě předběžné vykonatelnosti rozsudku okresního soudu po určitou dobu také bez větších problémů řádně realizována (navzdory problémům v minulosti tak rodiče jsou schopni navzájem respektovat svou rodičovskou roli). Sama skutečnost, že stěžovatelka se svěřením nezletilé do střídavé péče obou rodičů nyní nesouhlasí, přitom za důvod k zásahu Ústavního soudu považována být nemůže, když nadto není zřejmé, v čem konkrétně by stěžovatelkou navrhovaná varianta její výlučné péče s širokou úpravou styku s otcem měla být za daných okolností pro nezletilou vhodnější.
11. Přestože vzájemná komunikace rodičů není zcela optimální, lze souhlasit s názorem obecných soudů, že v daném případě nejde o problém natolik zásadní, aby realizaci střídavé péče vylučoval. Navíc ani svěřením nezletilé do péče jednoho z rodičů a úpravou styku s druhým rodičem by potřeba vzájemné komunikace nebyla zásadněji eliminována. Nedostatky v komunikaci dle stěžovatelky zapříčiňuje otec, který není ochoten se dohodnout, zatímco ona byla schopna polevit ze svých požadavků a přes znatelný ústupek ze své procesní pozice uzavřít dohodu o střídavé péči. Zjevně se ovšem jednalo o ústupek pouze dočasný, když proti rozhodnutí okresního soudu o střídavé péči a jeho potvrzení krajským soudem brojí nynější ústavní stížností, zatímco otec nezletilé vzal své odvolání proti rozsudku okresního soudu v plném rozsahu zpět.
12. Dle § 889 občanského zákoníku rodič, který má dítě v péči, a druhý rodič se musejí zdržet všeho, co narušuje vztah dítěte k oběma rodičům nebo co výchovu dítěte ztěžuje. Brání-li rodič, který má dítě v péči, bezdůvodně trvale či opakovaně druhému rodiči ve styku s dítětem, je takové chování důvodem pro nové rozhodnutí soudu o tom, který z rodičů má mít dítě ve své péči.
13. Navzdory tomu, že po svém rozchodu spolu rodiče před orgánem sociálněprávní ochrany dětí původně uzavřeli dohodu o střídavé péči, rozhodl se následně otec nezletilé (veden tvrzenými obavami o její bezpečnost), že bude o dceru pečovat sám a stěžovatelce s ní od 4. 11. 2020 do 11. 3. 2021 umožnil toliko asistovaný kontakt (v průměru dvakrát až třikrát týdně, vždy na dobu cca dvou hodin). Ačkoliv s popsaným postupem otce nezletilé souhlasit nelze, namítala-li stěžovatelka v této souvislosti také porušení § 889 občanského zákoníku (na základě čehož se domáhala svěření nezletilé do své péče), je třeba přisvědčit závěru krajského soudu, dle kterého se nejednalo o situaci tímto ustanovením předpokládanou, neboť péče o nezletilou ani styk s ní v dané době ještě nebyly nikterak upraveny rozhodnutím soudu a otec stěžovatelce pravidelný styk s nezletilou umožňoval (byť formou asistovaných kontaktů).
14. Lze uzavřít, že obecné soudy aplikovaly relevantní zákonná ustanovení, vycházely z provedeného dokazování, zohlednily pro věc podstatné skutečnosti a srozumitelně vysvětlily, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily. Potřebnou pozornost věnovaly také nejlepšímu zájmu nezletilé, přičemž způsob jeho vymezení nelze v posuzovaném případě považovat za ústavně nekonformní. Nedostatky svědčící pro stěžovatelkou tvrzené porušení základních práv, pro které by bylo nezbytné zasáhnout do nezávislého rozhodování obecných soudů a přistoupit ke kasaci napadených rozhodnutí, Ústavní soud neshledal. Ústavní stížnost proto byla mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. ledna 2022
David Uhlíř v. r. předseda senátu