Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně Dity Řepkové a soudce zpravodaje Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatele R. U., t. č. ve Věznici Praha - Ruzyně, zastoupeného JUDr. Anitou Pešulovou, advokátkou, sídlem Rumunská 1791/1, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. září 2024 č. j. 67 To 333/2024-85, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") s tím, že jím došlo k porušení stěžovatelových ústavních práv, vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud"), sp. zn. 16 PP 62/2024, vyplývá, že usnesením ze dne 20. 8. 2024 č. j. 16 PP 62/2024-68 obvodní soud rozhodl, že stěžovatel se podmíněně propouští z výkonu trestu odnětí svobody v trvání 3 let a zároveň se mu stanovuje zkušební doba v trvání 4 let za současného vyslovení dohledu a uložení povinnosti nahradit podle svých sil škodu způsobenou trestnou činností. Obvodní soud dospěl především k závěru, že stěžovatel prokázal polepšení, přestože je zařazen do III. prostupné skupiny vnitřní diferenciace a dopustil se kázeňského přestupku. Z hodnocení věznice však vyplývá, že ve výkonu trestu si plní všechny svoje povinnosti a byl pracovně zařazen. Kázeňský přestupek soud hodnotil jako jednorázové pochybení a přihlédl i k tomu, že stěžovatel plní i své finanční závazky. Jde-li o prognózu vedení řádného života, zohlednil soud skutečnost, že stěžovatel je ve výkonu trestu poprvé. Má zajištěné bydlení a zaměstnání. Navíc má silný vztah k dětem, na jejichž výchově se pozitivně podílí.
3. Proti usnesení obvodního soudu podal státní zástupce stížnost, z jejíhož podnětu městský soud zrušil uvedené usnesení a sám ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl, že žádost stěžovatele o podmíněné propuštění se zamítá. Podle městského soudu není u stěžovatele splněna podmínka polepšení. Stěžovatel je totiž zařazen do III. prostupné skupiny vnitřní diferenciace, a byť se od doby kázeňského přestupku (požití alkoholu na pracovišti v lednu 2024) snaží o bezproblémový výkon trestu, nelze dle hodnocení ředitele věznice konstatovat dostatečnou míru polepšení. Splněna není ani podmínka prognózy vedení řádného života. Stěžovatel svým chováním ve výkonu trestu doposud neprokázal dostatečnou proměnu. Ačkoliv jde o první výkon trestu odnětí svobody, byl již stěžovatel čtyřikrát odsouzen a i aktuálně vykonávaný trest mu byl uložen jako podmíněně odložený a přeměněný až po spáchání další trestné činnosti a neuhrazení způsobené škody. Ani před uvedeným kázeňským deliktem nebyl zařazen do I. prostupné skupiny vnitřní diferenciace. Existující rizika proto nemohou být převážena ani všemi pozitivními skutečnostmi (zejména zajištěné bydlení a zaměstnání).
4. Stěžovatel namítá, že rozhodnutí městského soudu přehlíží klíčové důkazy a zaměřuje se na několik formálních skutečností (např. zařazení stěžovatele v rámci věznice). Odůvodnění tak není dostatečně konkrétní, jak vyžaduje judikatura Ústavního soudu (nálezy sp. zn. I. ÚS 2201/16 a sp. zn. II. ÚS 1519/24 ). Městský soud vůbec nevzal v potaz vyjádření stěžovatele ve veřejném zasedání a jeho postoj nejen k trestné činnosti, ale i incidentu ve věznici, kvůli kterému byl kázeňsky trestán. Stěžovatelovo jinak bezproblémové chování popisuje i hodnocení věznice. Městský soud nikterak nevysvětlil, z jakého důvodu se odchýlil od názoru obvodního soudu (a vychovatele), pokud jde o stěžovatelovo polepšení a míru rizika života na svobodě. Jde-li o zařazení v rámci věznice (do konkrétní prostupné skupiny vnitřní diferenciace), pak stěžovatel se před kázeňským prohřeškem do nejlepší skupiny nedostal pouze z časových a zdravotních důvodů. Umístění do skupiny navíc není (ani podle městského soudu) podmínkou pro podmíněné propuštění. Městský soud rovněž přehlédl, že stěžovatel se ve výkonu trestu účastní vzdělávacích a speciálně-výchovných a zájmových aktivit. Rozhodování o podmíněném propuštění se podle nálezu sp. zn. I. ÚS 575/21 nemůže koncentrovat pouze na součet kázeňských odměn a prohřešků. Závěr o nesplnění podmínky prognózy vedení řádného života odůvodnil městský soud pouze záznamy v rejstříku trestů, což odporuje judikatuře Ústavního soudu. Městský soud rovněž porušil zásadu volného hodnocení důkazů, neboť rozhodoval v neveřejném zasedání a neuvedl žádné konkrétní argumenty, z nichž by vyplývala nezákonnost názoru obvodního soudu.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Ačkoliv stěžovatel "rámuje" své námitky jako tvrzení o neústavním postupu městského soudu, ve skutečnosti se jejich obsahem pokouší stavět Ústavní soud do role další instance trestního soudnictví, která má sama autonomně hodnotit provedené důkazy a dospět k odlišnému výsledku než soud v napadeném rozhodnutí. Taková role Ústavnímu soudu nepřísluší. Většina stěžovatelem uplatněných námitek je pouze polemikou s výsledkem hodnotících úvah městského soudu, k níž však Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší zaujímat stanovisko. Jedině ústavně relevantní pochybení, zejména svévolné nebo nepřezkoumatelné závěry, by mohly být důvodem kasačního zásahu Ústavního soudu. Žádné takové pochybení Ústavní soud v dané věci neshledal.
8. Napadené rozhodnutí zejména nelze hodnotit jako formalistické a neindividualizované. Městský soud vzal ve svém odůvodnění v potaz všechny rozhodné skutečnosti a vyhodnotil je výše popsaným způsobem. Jde-li o podmínku stěžovatelova polepšení ve výkonu trestu, bylo by možné městskému soudu vytknout nestandardní strohost jeho úvah. V kontextu celého řízení jsou však důvody jeho závěru o neprokázání polepšení zřejmé, srozumitelné a přezkoumatelné. V první řadě městský soud poukazuje na "sankční" zařazení stěžovatele do III.
prostupné skupiny vnitřní diferenciace, k němuž došlo za spáchání kázeňského přestupku, jehož se stěžovatel dopustil zhruba půl roku před podáním žádosti o podmíněné propuštění (k výkonu kázeňského trestu došlo jen zhruba měsíc před tímto podáním). Nejde tedy o žádnou formalistickou aplikaci zařazení stěžovatele v rámci věznice (či matematický "součet odměn a přestupků"), nýbrž individualizované hodnocení jeho konkrétního chování. Druhou skutečností, na kterou městský soud poukázal, byl negativní závěr hodnocení ředitele věznice, což je skutečnost, kterou obvodní soud ve svých úvahách zcela pominul.
Dal-li městský soud oběma těmto (t. č. nedávným) skutečnostem větší význam než skutečnostem pozitivním, nedopustil se z hlediska ústavního práva žádného excesu.
9. Pochybení pak Ústavní soud neshledal ani v úvahách ohledně podmínky prognózy vedení řádného života, jakkoli je takové hodnocení již nadbytečné s ohledem na ústavní konformitu úvah o nesplnění podmínky polepšení. Městský soud řádně zohlednil zejména stěžovatelovu trestní minulost a nedávné chování ve výkonu trestu. Skutečnost, že stěžovatel nemohl být z časových a zdravotních důvodů zařazen do I. prostupné skupiny vnitřní diferenciace, je zásadně nerozhodná, neboť podmínkou pro podmíněné propuštění je prokázání splnění všech podmínek. Nedokáže-li odsouzený jejich splnění prokázat (z jakýchkoliv důvodů), nelze takovou skutečnost hodnotit jako důvod pro vyhovění jeho žádosti.
10. Konečně namítá-li stěžovatel, že městský soud nesprávně hodnotil důkazy v neveřejném zasedání, nelze ani této námitce vyhovět. Judikatura Ústavního soudu sice stížnostnímu soudu zapovídá přehodnocovat důkazy, které sám neprovedl (resp. nemohl provést) a nedal účastníkům možnost se k jejich obsahu vyjádřit (viz nález ze dne 28. 11. 2023 sp. zn. III. ÚS 1619/23 ), k tomu však v dané věci nedošlo. Městský soud nikterak důkazy, které obvodní soud hodnotil podle zásady ústnosti a přímosti, nepřehodnocoval. Své odlišné závěry opřel výhradně o listinné důkazy (jejichž podstatné části naopak obvodní soud opomněl), k nimž se navíc stěžovatel mohl vyjádřit jako poslední z účastníků (a také tak učinil).
11. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. září 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu