II.ÚS 3188/25 ze dne 18. 3. 2026
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Martina Smolka a soudce Pavla Šámala ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti VYKRUT zahradní služby a.s., sídlem Pavlovova 3048/40, Ostrava, zastoupené Mgr. Martinem Horákem, advokátem, sídlem Jandova 208/8, Praha 9, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 98/2025-51 ze dne 14. srpna 2025 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 31 Af 54/2023-152 ze dne 30. dubna 2025, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, a a) Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, sídlem třída Kpt. Jaroše 1926/7, Brno, a b) města Mnichovo Hradiště, sídlem Masarykovo náměstí 1, Mnichovo Hradiště, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Vedlejší účastník b) zahájil dne 8. března 2023 otevřené řízení za účelem zadání veřejné zakázky s názvem "Poskytování služeb údržby zeleně pro Město Mnichovo Hradiště II". Stěžovatelka, jako osoba podnikající v oblasti údržby zeleně, měla v úmyslu se zahájeného zadávacího řízení zúčastnit. Nesouhlasila však se zadávací podmínkou, která pro technickou kvalifikaci na pozici arboristy vyžadovala předložení komerčního arboristického certifikátu, a proto dne 11. dubna 2023 podala proti zadávacím podmínkám veřejné zakázky námitky.
3. Vedlejší účastník b) námitky odmítl a stěžovatelka následně neuspěla ani s návrhem na přezkoumání úkonů zadavatele u vedlejšího účastníka a).
4. Správní žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí předsedy vedlejšího účastníka a) č. j. ÚOHS-41091/2023/161 ze dne 24. října 2023 Krajský soud v Brně ("krajský soud") napadeným rozsudkem zamítl.
5. Podle krajského soudu nebyl požadavek vedlejšího účastníka b) na předložení arboristického certifikátu nepřiměřeně zatěžující. Z dokazování vyplynulo, že požadované komerční arboristické certifikáty jsou v oboru běžně dostupné a jedná se o standardně vyžadovaný průkaz. Zároveň nepřisvědčil názoru stěžovatelky, že zadavatel je oprávněn požadovat jen certifikáty či osvědčení, které jsou součástí českého vzdělávacího systému, či že by kvalifikace pro požadovanou pozici musela přesně odpovídat některé z profesních kvalifikací v národní soustavě povolání.
6. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl. Nejvyšší správní soud se ztotožnil se závěry krajského soudu a neshledal tak námitky stěžovatelky za důvodné.
II. Argumentace stěžovatelky
7. Námitky stěžovatelky lze rozdělit do několika okruhů. První část námitek směřuje proti samotné zadávací podmínce vedlejšího účastníka b), který pro splnění technické kvalifikace na pozici arboristy požadoval předložení komerčního arboristického certifikátu.
Stěžovatelka považuje tuto podmínku za diskriminační, netransparentní a v samotném důsledku pro ni představuje nedůvodné omezení účasti v zadávacím řízení. Nesouhlasí tak se závěry obecných soudů, které podle ní dostatečně nereflektovaly, že zadávací podmínka je v porovnání s obdobnými veřejnými zakázkami neobvyklá. Navíc s přihlédnutím ke konkrétním skutečnostem požadovaných prací je pravděpodobné, že přítomnost arboristy ani nebude fakticky nutná. Netransparentnost a diskriminační aspekt shledává stěžovatelka i v nemožnosti nahradit požadovaný komerční certifikát státem uznanou profesní kvalifikací. V nemožnosti alternativní náhrady certifikátu tak spatřuje narušení jednoty právního řádu a porušení jejích ústavně zaručených práv.
8. Druhý okruh námitek směřuje k průzkumu mezi dodavateli a vzdělávacími institucemi, který vypracoval vedlejší účastník a) během svého šetření. Smyslem předmětného průzkumu bylo zjistit, zda je komerční certifikát obecně dostupný, odborně uznávaný a taktéž jestli jej není možné dostatečně nahradit jinými a běžnějšími nároky na dodavatele. V první řadě stěžovatelka rozporuje použitelnost průzkumu v dílčích řízeních. Podle ní měl být průzkum relevantního trhu vytvořen již vedlejším účastníkem b) při rozhodování o námitkách stěžovatelky, jeho použití až v navazujícím řízení tak má být v rozporu se zásadou koncentrace řízení a principem řádného vypořádání námitek.
Stěžovatelka rovněž rozporuje způsob položených otázek v průzkumu, které mají být neodborné a výslovně zavádějící. Závěry obecných soudů, které v odůvodnění na tento průzkum odkazují, považuje za nepodložené a alibistické. Podle stěžovatelky soudy účelově pominuly některá odborná stanoviska, takže jejich právní závěry jsou v extrémním nesouladu se zjištěným skutkovým stavem.
9. Třetí okruh námitek stěžovatelky směřuje proti postupu Nejvyššího správního soudu při posouzení unijního přesahu věci. Stěžovatelka v řízení výslovně navrhla, aby soud položil Soudnímu dvoru Evropské unie předběžnou otázku k výkladu čl. 58 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/24/EU o zadávání veřejných zakázek a zrušení směrnice 2004/18/ES ("zadávací směrnice"). Nejvyšší správní soud se však s tímto návrhem podle stěžovatelky věcně nevypořádal a současně neodůvodnil, proč nepovažoval položení otázky za nezbytné.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud shledal v této věci naplnění procesních předpokladů ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná. 12. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a řídí se zásadou zdrženlivosti v zasahování do jejich činnosti. V řízení o ústavní stížnosti do jejich pravomocných rozhodnutí zasahuje pouze tehdy, byla-li jimi porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelky. Jinými vadami se nezabývá. 13.
Ústavní soud specificky připomíná, že ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a navazujícím soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak soudů. Z ústavněprávního hlediska proto může být v zásadě hodnocena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečný a racionální základ, zda právní závěry orgánů veřejné moci s nimi nejsou v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je ústavně souladný, resp. není zatížen libovůlí. Těmto požadavkům Nejvyšší správní soud i krajský soud v posuzovaném případě dostály.
14. Stěžejní argumentace ústavní stížnosti spočívá v tvrzení stěžovatelky, že zadávací podmínka týkající se technické kvalifikace dodavatele je netransparentní, diskriminační a nepřiměřená. Touto námitkou, která se v ústavní stížnosti objevuje na více místech, se již obecné soudy opakovaně a podrobně zabývaly. Krajský soud přitom správně posoudil, zda je konkrétní požadavek odůvodněný a přiměřený s ohledem na předmět zakázky a zda není v rozporu se zásadami zadávání veřejných zakázek (body 22-26 napadeného rozsudku krajského soudu).
15. Svůj závěr o souladu předmětné podmínky se zákonnými požadavky opřel krajský soud zejména o průzkum relevantního trhu, který provedl vedlejší účastník a). V rámci průzkumu bylo osloveno 16 dodavatelů obdobných služeb a 11 středních a vysokých škol se zahradnickým či lesnickým zaměřením. V postupu krajského soudu, který z předmětného průzkumu relevantního trhu dovodil, že středoškolské i vysokoškolské vzdělání nelze bez dalšího považovat za dostatečnou kvalifikaci pro požadované práce v rámci veřejné zakázky vedlejšího účastníka b), Ústavní soud neshledal žádné ústavněprávní pochybení.
Krajský soud naopak zcela dostatečně zjistil a popsal skutkový stav, z čehož vyvodil logicky odůvodněné skutkové závěry (bod 27 napadeného rozsudku krajského soudu). Ústavní soud proto v postupu krajského soudu neshledal ani stěžovatelkou namítaný extrémní rozpor mezi jeho skutkovými zjištěními a právním závěrem. Skutečnost, že krajský soud nepřisvědčil sice odlišnému, ale ojedinělému stanovisku Mendelovy univerzity v Brně, tento extrémní rozpor nezakládá.
16. Vedle výhrad směřujících proti samotné relevanci provedeného průzkumu stěžovatelka nově namítá také jeho procesní nepřípustnost. Podle ní se totiž jedná o důkaz získaný až z šetření vedlejšího účastníka a), který nebyl dostupný v době rozhodování zadavatele o předložených námitkách. Uplatnění provedeného průzkumu jako důkazu před obecnými soudy proto stěžovatelka považuje za porušení koncentrační zásady a principu řádného vypořádání námitek. Tuto námitku nicméně stěžovatelka vznáší poprvé až v ústavní stížnosti, a proto je materiálně nepřípustná. Stěžovatelka musí vyčerpat veškerou ústavně významnou argumentaci již v řízení před orgány, které vydaly napadená rozhodnutí. Svoji argumentační liknavost nemůže dohánět až v řízení před Ústavním soudem (např. nález sp. zn. III. ÚS 2387/24 ze dne 29. ledna 2025, bod 36 a tam uvedená judikatura).
17. Ani další námitka stěžovatelky neobstojí.
Pokud jde o její tvrzení o možné diskriminační povaze zadávací podmínky, Ústavní soud především podotýká, že argumentace stěžovatelky je v tomto ohledu vnitřně rozporná. Na jedné straně stěžovatelka namítá, že zadávací podmínka představuje nepřípustné omezení hospodářské soutěže. Současně však zadavateli vytýká, že ji stanovil bez přímé souvislosti s předmětem plnění veřejné zakázky a že připouští předložení v zásadě jakéhokoli komerčního certifikátu. Již z této dvojkolejnosti je patrné, že stěžovatelka obsah své námitky nevymezila jednoznačně. V ústavní stížnosti pak tento rozpor nijak neodstranila. Omezila se pouze na polemiku se závěry Nejvyššího správního soudu, který srozumitelně vysvětlil, že zadávací podmínka zjevně směřovala k požadavku na certifikát arboristického charakteru (srov. bod 50 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu).
18. Ústavní soud neshledal důvodnou ani námitku stěžovatelky, která relativizovala význam arboristického certifikátu a zpochybňovala jeho vypovídací hodnotu. Obecné soudy se s touto námitkou vypořádaly dostatečně a ústavně konformním způsobem. Jak vyplývá z napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, právě posouzení opodstatněnosti požadavku na arboristický certifikát bylo jedním z aspektů šetření provedeného vedlejším účastníkem a) na relevantním trhu (srov. bod 51 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu).
19. Konečně se Ústavní soud zabýval i námitkou stěžovatelky týkající se nepoložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie, kterou ale neshledal důvodnou.
20. Přestože institut předběžné otázky spadá zejména pod oblast unijního práva, může její nepoložení za určitých okolností vést i k porušení ústavně garantovaného práva na zákonného soudce (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2504/10 ze dne 11. září 2012). Porušením přitom není každé nepoložení předběžné otázky, které je v rozporu s unijním právem, nýbrž pouze zásadní a kvalifikované pochybení při takovém rozhodování.
21. Podle judikatury Ústavního soudu lze jednání soudu považovat za svévoli, jestliže 1) rozhodující soud posledního stupně měl sám pochybnosti ohledně správného výkladu unijního práva, přesto však předběžnou otázku nepoložil; 2) rozhodující soud se úmyslně odchýlil od ustáleného výkladu dané otázky Soudním dvorem, aniž by zahájil řízení o předběžné otázce; nebo 3) v situaci, kdy neexistovala (nebo zatím neexistuje) ustálená judikatura Soudního dvora k dané otázce nebo tato judikatura nepokrývá celou problematiku, a soud překročil míru svého uvážení a vyložil unijní právo bez položení předběžné otázky, ačkoli bylo třeba jednoznačně upřednostnit jiný názor na výklad či platnost unijního práva (takto viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 1675/23 ze dne 19. září 2023 nebo
II. ÚS 1854/20 ze dne 18. října 2021 a další rozhodnutí, na něž tyto nálezy odkazují). 22. Ani jeden z uvedených předpokladů však v nyní posuzované věci naplněn nebyl. První předpoklad vyvrací sám Nejvyšší správní soud, když v bodě 55 napadeného rozsudku uvádí, že stěžovatelkou formulovaná otázka nevyvolává pochybnosti o správném výkladu zadávací směrnice, konkrétně jejího čl. 58. 23. Takový závěr považuje Ústavní soud za přiléhavý.
Absenci pochybností o správném výkladu zadávací směrnice spatřuje Ústavní soud především ve skutečnosti, že odpověď na stěžovatelkou navrženou předběžnou otázkou by (bez ohledu na způsob jejího zodpovězení Soudním dvorem Evropské unie) nemohla vést ke změně závěrů Nejvyššího správního soudu.
24. Stěžovatelka v ústavní stížnosti (a zejména části týkající se položení předběžné otázky) namítala, že zadavatel trval na předložení komerčního certifikátu, aniž by umožnil alternativní prokázání kvalifikace prostřednictvím středoškolského či vysokoškolského vzdělání (srov. str. 17 doplnění kasační stížnosti ze dne 16. července 2025). Podstatou projednávané věci ale nebyla otázka, zda je možné komerční certifikát alternativně nahradit jinou kvalifikací. Vedlejší účastník b) totiž již v zadávacích podmínkách požadoval prokázání alespoň středoškolského vzdělání v příslušném oboru. Požadavek na předložení komerčního certifikátu tak představoval pouze další kvalifikační předpoklad nad rámec tohoto minima. Vyjadřoval-li by se Soudní dvůr Evropské unie k otázce možného nahrazení komerčního certifikátu, jeho odpověď by pro rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nemohla být relevantní.
25. Takový závěr neodporuje ani judikatuře Evropského soudu pro lidská práva týkající se práva na spravedlivý proces ve vztahu k nepoložení předběžné otázky. Podle ustálené judikatury tohoto soudu totiž není vnitrostátní soud povinen předběžnou otázku položit, pokud odpověď na ni nemůže mít vliv na rozhodnutí ve věci (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Baydar proti Nizozemsku ze dne 24. dubna 2018 č. 55385/14, § 29).
26. Zároveň Ústavní soud konstatuje, že se Nejvyšší správní soud neodchýlil od ustáleného výkladu Soudního dvora Evropské unie, který je relevantní pro posuzovanou věc. Ve svém rozsudku ze dne 31. března 2022 ve věci C-195/21 LB v. Smetna palata na Republika Bulgaria (bod 53) Soudní dvůr vyložil, že čl. 58 zadávací směrnice nezakazuje zadavatelům veřejných zakázek stanovit přísnější požadavky než minimální požadavky stanovené vnitrostátní právní úpravou, pokud jsou tyto požadavky vhodné k zajištění technických a odborných schopností uchazečů potřebných k plnění zakázky, souvisejí s jejím předmětem a jsou přiměřené.
27. Postup Nejvyššího správního soudu proto z těchto důvodů nelze považovat za svévolný. Ačkoli je odůvodnění stran nepoložení předběžné otázky skutečně pouze velmi stručné, a pohybuje se na hraně toho, co je Ústavní soud v daném ohledu ochotný akceptovat, je základní rámec úvah týkajících se aplikace práva EU v dotčeném případě z napadeného rozsudku seznatelný. Absenci pochybností o výkladu unijního práva lze ostatně dovodit i z bodu 50 napadeného rozsudku, kde je jasně vysvětleno, proč postup vedlejšího účastníka řízení nebyl v rozporu s čl. 15 Listiny základních práv Evropské unie.
28. Ústavní soud z těchto důvodů ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. března 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu