Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti R. K., zastoupeného Mgr. Michalem Trkalem, advokátem se sídlem Matoušova 12, Praha 5, proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2010 č. j. 28 Co 382/2010-77, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 11. 2010, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, a to jeho výroku II., kterým bylo rozhodnuto, že se stěžovateli nepřiznává náhrada nákladů řízení. Tvrdí, že tímto výrokem bylo porušeno jeho ústavní právo garantované čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel s odkazem na nálezy Ústavního soudu shledává v napadeném rozhodnutí jednání, které lze označit za soudní libovůli. Má za to, že mu nemůže být kladeno k tíži, že žalobce uplatnil promlčený nárok a navíc vylíčil skutkové okolnosti jeho vzniku tak, že od počátku bylo zřejmé, že žaloba nemůže být úspěšná. Stěžovatel musel v předmětném řízení vynaložit finanční prostředky na své právní zastoupení a odvolací soud na něj nedůvodně tyto náklady za chybně uplatněný nárok žalobcem přenesl, čímž porušil jeho právo na spravedlivý proces.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí bylo zjištěno, že Okresní soud v Příbrami uložil rozsudkem ze dne 5. 5. 2010 č. j. 12 C 259/2009-50 stěžovateli povinnost zaplatit žalobci 30.000,- Kč s přísl. úrokem z prodlení a náklady řízení ve výši 18.110,- Kč. O odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem, jímž rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl (výrok I.) a stěžovateli nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ani před soudem odvolacím (výrok II.).
Důvody hodné zvláštního zřetele, pro něž nepřiznal v řízení úspěšnému stěžovateli právo na náhradu nákladů řízení, opřel o zjištění, že stěžovatel si od žalobce, s nímž měl tehdy přátelské vztahy a byli kolegy v armádě, půjčil nejméně částku 25.000,- Kč, kterou žalobci nevrátil. Tuto půjčku sám nepopírá. Před odchodem ze stejného útvaru stěžovatel z tohoto důvodu dodatečně podepsal smlouvu o půjčce, s níž se žalobce jako s jediným dokladem obrátil na soud, když mu stěžovatel půjčené peníze nevrátil.
Postoj stěžovatele považoval odvolací soud za nemorální a nehodný vojáka Armády České republiky a dnes policisty Policie České republiky. Po zvážení stížnostních námitek i obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Porušení práva na spravedlivý proces stěžovatel spatřuje v tom, že mu odvolací soud nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení, přestože byl z procesního hlediska plně úspěšný.
K rozhodování obecných soudů o nákladech řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98 ,
II. ÚS 130/98 ,
,
,
III. ÚS 255/05 ,
IV. ÚS 133/10 a další dostupná na http: //nalus.usoud.cz)). Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně jejich doménou, neboť se zde zobrazují aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí o nákladech řízení. Tato otázka by mohla nabýt ústavněprávního rozměru pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek zjevné svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti.
Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení potom platí o to více, že jde o výklad a aplikaci "důvodů hodných zvláštního zřetele" ve smyslu ustanovení § 150 o. s. ř., jenž spočívá v rovině tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitého pojmu. Aplikace citovaného ustanovení, svou podstatou výjimečného v tom, že soud může o náhradě nákladů řízení rozhodnout jinak, než by odpovídalo výsledku sporu, zcela přísluší soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti daného případu, a proto je především jejich věcí, zda využijí možnosti dané uvedeným ustanovením či nikoli (srov. např. usnesení sp. zn. IV.
ÚS 37/02 , Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 4, str. 357). Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že z hlediska dodržení zásad spravedlivého procesu a respektování principu rovnosti účastníků občanskoprávního řízení v případě aplikace ustanovení § 150 o. s. ř. se předpokládá, že obecný soud své rozhodnutí náležitě odůvodní, se zřetelem k tomu, jaká kritéria či hlediska pokládal v projednávané věci za stěžejní (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 801/10 ze dne 6. 5. 2010).
Z uvedeného hlediska nelze odvolacímu soudu cokoli vytknout, neboť v odůvodnění napadeného usnesení podrobně a srozumitelně vyložil důvody, o něž opřel svůj závěr o aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. Jde přitom o okolnosti, které určitým způsobem individualizují situaci účastníků řízení v tom směru, že si zasluhuje specifické zacházení ve smyslu citovaného ustanovení. Nelze tedy hovořit o možné libovůli v rozhodování, která by jedině mohla vést k vydání zrušujícího nálezu. Ve vztahu k námitkám stěžovatele Ústavní soud pouze připomíná, že v projednávaném případě nejde o posouzení skutečností relevantních pro rozhodnutí o věci samé, ale o zvažování důvodů hodných zvláštního zřetele, které je zcela ponecháno na uvážení soudu, rozhodujícího o nákladech řízení. Pokud takové okolnosti odvolací soud shledal a jejich užití řádně odůvodnil, Ústavnímu soudu nepřísluší, aby jeho postup detailně přezkoumával.
Lze tedy uzavřít, že požadavky vyplývající ze striktně omezeného rámce ústavního přezkumu nákladového výroku, odůvodněného ustanovením § 150 o. s. ř., byly splněny. Poukaz stěžovatele na nálezy, v nichž Ústavní soud obecným soudům opakovaně vytýkal nedostatečné odůvodnění nákladového výroku či zjevnou libovůli v rozhodování o nákladech řízení, je proto nepřípadný.
Ústavní soud tudíž nezjistil porušení tvrzených ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. listopadu 2010
Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu