Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Ludmily Herálecké, dipl. tech., zastoupené JUDr. Janem Langmeierem, advokátem, sídlem Na Bělidle 997/15, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. listopadu 2022 č. j. 26 Cdo 2298/2022-145, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. října 2021 č. j. 58 Co 337/2021-93 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 29. července 2021 č. j. 14 C 95/2020-74, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a městské části Praha 9, sídlem Sokolovská 14/324, Praha 9 - Vysočany, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na spravedlivé soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka byla na základě nájemní smlouvy z roku 1994 nájemkyní bytu ve vlastnictví vedlejší účastnice. V roce 2002 se novou nájemkyní bytu stala stěžovatelčina matka na základě dokumentu označeného jako protokol, který měla sepsat stěžovatelka. Stěžovatelka ovšem tvrdí, že tento dokument sepsal někdo jiný a nevyjadřoval její vůli. Následně se stal nájemcem bytu stěžovatelčin synovec Tomáš Herálecký, jemuž v roce 2009 městská část v rámci privatizace nabídla odkoupení bytu.
3. Stěžovatelka se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") domáhala určení, že ke dni 7. 12. 2009 byla nájemkyní bytové jednotky ve vlastnictví vedlejšího účastníka. Napadeným rozsudkem obvodní soud žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že stěžovatelka postrádá naléhavý právní zájem na určení. Tento svůj závěr odůvodnil tak, že žalovaná městská část od roku 2009 není vlastníkem předmětného bytu, a určení, že žalovaná ke dni převodu byla nájemkyní bytu, nemůže nijak zlepšit její právní postavení.
4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k odvolání stěžovatelky napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu a pouze změnil výrok o náhradě nákladů řízení před obvodním soudem. Městský soud souhlasil se závěrem obvodního soudu, že stěžovatelka nemá naléhavý právní zájem na určení, že byla nájemkyní bytu. Tento naléhavý právní zájem podle městského soudu nemůže spočívat ani v tom, že by po určení stěžovatelka byla v lepším právním postavení vůči městské části, neboť předmětné určení by jí nezaložilo nárok na přiznání bytové náhrady ani jistotu jakéhokoliv bydlení. Obdobně námitce, že naléhavý právní zájem spočívá v tom, že by určení mohlo vést k možnosti napadnout převodní smlouvu mezi městskou částí a Tomášem Heráleckým, jako neplatnou, městský soud nepřisvědčil, neboť ani na takovém určení by nebyl dán právní zájem a nemohlo by vést ke změně zápisu vlastnictví v katastru nemovitostí.
5. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl stěžovatelčino dovolání, neboť dospěl k závěru, že právní otázky předložené v dovolání byly městským soudem vyřešeny v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
6. Stěžovatelka namítá, že soudy se v její věci vyhnuly tomu, aby posoudily meritum její žaloby, a zabývaly se otázkou, kterou ve své určovací žalobě předložila.
7. Soudům stěžovatelka dále vytýká, že neprovedly jí navrhované důkazy, ač by jejich provedení umožnilo vyhovět žalobě na určení existence stěžovatelčina nájemního vztahu.
8. Konečně stěžovatelka soudům vytýká, že nedostatečně vypořádaly její námitky. Své závěry o tom, že by stěžovatelka neměla nárok na bytovou náhradu, soudy pouze tvrdily a nijak neodůvodnily.
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
11. Proces výkladu a použití podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - nepřijatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)].
12. Taková pochybení Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Stěžovatelčina námitka, že se soudy zabývaly primárně otázkou existence naléhavého zájmu na určení, a opomíjely meritum věci, se míjí s tím, jak je pravomoc soudu rozhodovat o žalobě na určení vymezena v § 80 občanského soudního řádu. Soudy jakožto orgány veřejné moci mohou rozhodovat pouze v mezích pravomocí stanovených zákonem (čl. 2 odst. 2 Listiny). Pokud by soudy rozhodly o žalobě na určení, aniž by se zabývaly otázkou existence naléhavého právního zájmu, ač jim to výslovně ukládá § 80 občanského soudního řádu, vykročily by ze své pravomoci v neprospěch druhé strany občanského soudního řízení.
13. Pokud jde o námitku opomenutých důkazů, je třeba odkázat na bod 3 odůvodnění napadeného rozsudku obvodního soudu. Obvodní soud odůvodnil, že další důkazní návrhy měl za nadbytečné, neboť se nevztahovaly k rozhodným skutečnostem pro rozhodnutí ve věci. Obdobně městský soud zamítl stěžovatelčinu odvolací námitku, že nebyly provedeny jí navržené důkazy, neboť dospěl k závěru, že nebyl-li dán naléhavý právní zájem na určení, nebyl důvod posuzovat věc samu a provádět k tomu dokazování (bod 17 napadeného rozsudku městského soudu).
Otázka, zda stěžovatelka byla nájemkyní bytu ke dni 7. prosince 2009, mohla být relevantní nanejvýš jako otázka předběžná (při posuzování nároku na užívání bytu, nároku na koupi jednotky či nároku na náhradu újmy z případného porušení práv stěžovatelky jako nájemkyně). Navíc, i pokud by v předmětném řízení bylo určeno to, co stěžovatelka žádala, nebyl by tím ten, kdo byl jako vlastník jednotky veden v době rozhodování soudů, vázán. Nebylo tak třeba provádět dokazování nad rámec důkazů, které již provedl obvodní soud.
14. Všechna napadená rozhodnutí jsou odůvodněna tak, že odůvodnění uceleně vysvětluje, proč bylo rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výroku příslušného rozhodnutí. Míra podrobnosti odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu odpovídá tomu, že podle § 243f občanského soudního řádu má usnesení, jímž se odmítá dovolání pro nepřípustnost, být odůvodněno pouze stručným uvedením důvodu, proč bylo dovolání odmítnuto. Stěžovatelce lze přisvědčit potud, že bod 16 odůvodnění napadeného rozsudku městského soudu pouze konstatuje, že ani v případě vyhovění stěžovatelčině určovací žalobě by stěžovatelka neměla nárok na jiné bydlení, aniž by tento argument byl dále rozveden nad rámec tohoto tvrzení.
Tento nedostatek však sám o sobě neodůvodňuje zásah Ústavního soudu. Nadto je třeba poukázat, že i kdyby stěžovatelka vůči vedlejší účastnici nárok na náhradní bydlení měla, bylo by třeba se ho domáhat žalobou na plnění a nikoliv žalobou na určení [srov. též nález Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2017 sp. zn. I. ÚS 1440/14
(N 118/86 SbNU 53), body 28 a 29]. Naléhavý zájem na určení by tak stejně nebyl dán.
15. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetence dané mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. srpna 2023
Jan Svatoň v. r. předseda senátu