Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky PKF PLUS s. r. o., sídlem Kodaňská 549/21, Praha 10 - Vršovice, zastoupené Mgr. Matyášem Moskou, advokátem, sídlem Na Strži 1702/65, Praha 4 - Nusle, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 18 Co 148/2023-214 ze dne 30. srpna 2023, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Městské části Praha 15, sídlem Boloňská 478/1, Praha 15 - Horní Měcholupy, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo vlastnit majetek zaručené čl. 11 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývá, že výrokem I rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") č. j. 9 C 10/2022-165 ze dne 15. února 2023 byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba vůči vedlejší účastnici na zaplacení částky ve výši 164 916,49 Kč s příslušenstvím, představující nárok na vydání bezdůvodného obohacení za bezplatné užívání pozemku. Výrokem II byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici na náhradu nákladů řízení částku ve výši 29 040 Kč k rukám jejího právního zástupce.
3. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále též "městský soud") byl rozsudek obvodního soudu potvrzen (výrok I) a stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů odvolacího řízení částku ve výši 9 680 Kč k rukám jejího právního zástupce (výrok II).
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že městský soud nesprávně vyhodnotil účelnost zastoupení vedlejší účastnice advokátem. Namítá, že nezohlednil presumpci materiálního i personálního vybavení vedlejší účastnice, tak jak ji rozvedla judikatura Ústavního soudu. Konstatování, že vedlejší účastnice disponuje pouze třemi právníky, považuje stěžovatelka za nedostatečné. Stěžovatelka namítá, že z napadeného rozhodnutí není zřejmé, v čem má spočívat jedinečnost, unikátnost nebo složitost případu a proč není vedlejší účastnice schopna výkon svých práv zajistit vlastními silami a z vlastních zdrojů.
5. S odkazy na příslušnou judikaturu Ústavního soudu stěžovatelka tvrdí, že spor nebyl pro vedlejší účastnici nijak neobvyklý a nejedná se o dosud neřešenou právní otázku. Naopak je toho názoru, že spor souvisí s běžnou agendou vedlejší účastnice a tři právníci zaměstnaní vedlejší účastnicí by měli být sami schopni hájit její zájmy před soudem.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních nebyla dotčena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelů a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem také je, aby vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
8. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji pouze omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů. Otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavněprávní rozměr pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což může nastat například v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž byl obsažen prvek svévole [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2119/11 ze dne 3. 4. 2012 (N 70/65 SbNU 3)].
9. Rozhodování o náhradách nákladů řízení, včetně posouzení jejich účelnosti, je zásadně doménou obecných soudů a promítají se v něm aspekty nezávislého soudního rozhodování. Odůvodní-li soudy své úvahy dostatečně, nelze jejich postup považovat z hlediska ochrany základních práv a svobod za svévolný nebo nepřiměřený. Ústavní soud je obecně v případech posuzování nákladových výroků zdrženlivý, což je ostatně dáno i okolností, že proti nákladovým výrokům není - rozhodnutím zákonodárce - přípustné ani dovolání. Absence Nejvyššího soudu při sjednocování judikatury týkající se nákladů řízení nemůže být nahrazována činností Ústavního soudu. K zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít při extrémní nespravedlnosti svědčící o svévolném postupu obecných soudů, což však není případ stěžovatelky.
10. Ve stěžovatelkou citovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 2434/19 ze dne 24. 3. 2020 (N 53/99 SbNU 141) navázal Ústavní soud na svou judikaturu týkající se účelnosti nákladů na právní zastoupení statutárních měst a jejich městských částí advokátem a zopakoval, že u těchto subjektů lze presumovat existenci materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byly schopny kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by musely využívat právní pomoci advokátů. Ve vztahu k účelnosti vynaložených nákladů na právní zastoupení byla Ústavním soudem judikatorně dovozena vyvratitelná právní domněnka svědčící v neprospěch statutárního města, které, chce-li její premisu vyvrátit, musí v potřebné míře přesvědčit soud, že jsou dány důvody pro opačný postup a výklad § 142 odst. 1 občanského soudního řádu. Uvedený závěr vztáhl Ústavní soud i na územní samosprávný celek ve stěžovatelkou citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 4229/12 ze dne 6. 6. 2013 (N 102/69 SbNU 691).
11. Z výše uvedeného vyplývá, že rozhodovací činnost Ústavního soudu připouští, aby se i statutární města či jejich městské části nechaly zastupovat v soudním řízení advokátem a aby takto vynaložené náklady byly hodnoceny jako účelné, pokud obecné soudy dospějí k závěru, že presumovaná skutečnost není dána. Ústavní soud však požaduje, aby v takovém případě obecné soudy přiznání nákladů na zastoupení řádně odůvodnily.
12. V posuzovaném případě městský soud v napadeném rozsudku uvedl, že v nákladovém výroku obvodního soudu neshledal žádné pochybení. Tím aproboval mimo jiné posouzení sporu obvodním soudem jako složitého s nutností řešit charakter sporného pozemku. Konstatoval, že skutkové i právní posouzení věci bylo složité a nejednalo se o běžnou agendu vedlejší účastnice. Městský soud též přihlédl k personálnímu obsazení vedlejší účastnice jako mnohatisícové městské části pouze třemi právníky a dospěl k závěru, že náklady na její zastoupení advokátem jsou účelné.
13. Odůvodnění městského soudu není svévolné ani vybočující z ústavněprávních limitů. Dospěl-li městský soud k závěru, že vedlejší účastnice vynaložila náklady na své zastoupení advokátem účelně, a své rozhodnutí řádně odůvodnil, nemá Ústavní soud důvod (i z hlediska výše zmíněného principu zdrženlivosti) do rozhodovací činnosti městského soudu zasahovat.
14. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelky, a proto ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. července 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu