Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Jiřího Nykodýma a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatelky A. S., zastoupené Mgr. Janem Kutějem, advokátem, se sídlem Lamačova 824/9, 152 00 Praha 5, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. července 2011, č. j. 19 Co 184/2011-285, a rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 3. února 2011, č. j. 16 C 96/2010-240, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Žalobkyně (stěžovatelka) se podanou žalobou domáhala určení výživného vůči svému manželovi (žalovanému) ve výši 15.000 Kč měsíčně. Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 3. února 2011, č. j. 16 C 96/2010-240, žalobu zamítl a uložil žalobkyni nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 72.656 Kč. Po poměrně obsáhle provedeném dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru o nedůvodnosti žaloby. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně, která byla v době rozhodování soudu bez pravidelného příjmu, nevynaložila náležitou pečlivost při získávání pracovního místa a že žalovaný hradí téměř veškeré potřeby dětí, jakož i náklady spojené s bydlením. Jako další důvod pro nepřiznání výživného uvedl soud prvního stupně skutečnost, že žalobkyně získala prostředky ze stavebního spoření nezletilého syna ve výši 170.000 Kč, s nimiž mohla volně disponovat a tyto prostředky během několika měsíců utratila.
3. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. července 2011, č. j. 19 Co 184/2011-285, zrušil rozsudek soudu prvního stupně v části uplatněného nároku na výživné ve výši 5.000 Kč měsíčně od 22. července 2010 a v částce 10.000 Kč měsíčně od 20. dubna 2011, a v tomto rozsahu řízení z důvodu zpětvzetí žaloby zastavil. Ve zbytku zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a nově rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně tak, že je snížil a prodloužil lhůtu k jejich zaplacení na 3 měsíce, a rovněž rozhodl o náhradě nákladů před odvolacím soudem a náhradě nákladů vůči státu.
Ve shodě se soudem prvního stupně nepřiznal žalobkyni nárok na výživné pro rozpor s dobrými mravy na základě § 96 odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině"). Tento rozpor spatřoval nejen v nehospodárném jednostranném nakládání s finančními prostředky ze strany žalobkyně, ale především kvůli navázání intimního vztahu k jinému muži během trvání manželství. Skutečnost, že takovému jednání předcházela známost žalovaného s jinou ženou, na názoru o uplatnění nároku v rozporu s dobrými mravy nic nemění.
6. Ústavní soud předesílá, že stěžovatelka svou ústavní stížností, jakkoliv se jí snaží dát ústavněprávní rozměr, převážně pouze polemizuje se závěry vyslovenými v rozhodnutích obecných soudů. V podstatě tedy zpochybňuje skutkové a právní závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, a stěžovatelka si je toho i dobře vědoma, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů.
Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
7. Stěžovatelka v prvé řadě namítala nesprávnou interpretaci § 96 odst. 2 zákona o rodině, tedy otázku posouzení korektivu dobrých mravů ve vztahu k nároku na výživné. Posouzení splnění podmínek § 91 odst. 2 a § 96 odst. 2 zákona o rodině o přiznání výživného nerozvedené manželky však nelze hodnotit jinak, než že bylo součástí nezávislosti soudního rozhodování. Proto postačí v tomto směru odkázat na obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí. Napadené rozsudky obecných soudů jsou dostatečným a přezkoumatelným způsobem odůvodněny [§ 157 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")], přičemž argumentace stěžovatelky při polemice s učiněným právním závěrem stran dobrých mravů nepřekročila rámec podústavního práva. Obecné soudy podrobně rozvedly základní důvody, z nichž vycházely, a v jejich postoji neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou.
8. Pokud jde o námitky stěžovatelky, jimiž se stěžovatelka snaží navodit zdání extrémního rozporu skutkových zjištění s právními závěry (např. rozporné výpovědi žalovaného a jeho otce; hodnocení způsobu nakládání s finančními prostředky ze stavebního spoření), jedná se o námitky, které se v podstatě týkají hodnocení důkazů. V této souvislosti je třeba zdůraznit, jak již bylo naznačeno výše, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažena v § 132 o.
s. ř. Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané § 132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Z vyžádaného spisu nelze dovodit, že by obecné soudy tyto důkazy v rozporu se zásadami logiky mylně hodnotily.
9. Co se týče námitky neprovedených důkazů, lze dát stěžovatelce za pravdu v tom, že opomenuté důkazy mohou založit protiústavnost napadeného rozhodnutí. V dané věci však stěžovatelka v ústavní stížnosti nikterak nekonkretizuje, které důkazy obecné soudy opomenuly provést (pouze uvádí, že se jedná o řadu zásadních důkazů, zejména výslech svědků), a ani z vyžádaného spisu se nepodává, jaké důkazy byly stěžovatelkou navrhovány a obecnými soudy bez odůvodnění neprovedeny. Z principů spravedlivého procesu totiž nikterak nevyplývá povinnost soudů provést všechny důkazy, které účastník navrhl (srov. nález sp. zn. III.
ÚS 150/93 ). Jsou to obecné soudy, které jsou povinny a současně oprávněny zvažovat, v jaké fázi řízení které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřeba dosavadní stav dokazování doplnit a zda je určitý důkazní prostředek způsobilý prokázat tvrzenou skutečnost. V dané věci obecné soudy navržené důkazy provedly a u těch důkazů, které neprovedly, zdůvodnily, proč jejich neprovedení nepovažují za nutné. Z tohoto pohledu nelze v postupu obecných soudů spatřovat porušení práva na spravedlivý proces.
10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. ledna 2012
Stanislav Balík, v. r. předseda senátu