Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele E. S., zastoupeného JUDr. Pavlem Šímou, advokátem se sídlem nám. Republiky 237/38, Plzeň, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 7. 2013, sp. zn. Nt 67/2006, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 8. 2013, sp. zn. 11 To 104/2013, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel vykonává na základě rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 48 T 12/2004, ze dne 12. 1. 2005, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze sp. zn. 11 To 63/2005, ze dne 13. 6. 2005, trest odnětí svobody v délce dvanácti let. Výkon trestu odnětí svobody byl stěžovateli, vzhledem k jeho špatnému zdravotnímu stavu, v souladu s ustanovením § 325 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád") opakovaně přerušován rozhodnutími Městského soudu v Praze, a to od 12. 6. 2006 do 30. 11. 2009.
O návrhu stěžovatele na započítání doby přerušení výkonu trestu z vážných zdravotních důvodů do výkonu trestu odnětí svobody rozhodl Městský soud v Praze dne 2. 7. 2013 tak, že podle § 334 odst. 1 trestního řádu ve spojení s § 56 odst. 3 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a změně některých souvisejících zákonů (dále jen "zákon o výkonu trestu odnětí svobody"), per analogiam stěžovateli započetl přerušení výkonu trestu odnětí svobody vždy jen v rozsahu třiceti dnů v každém kalendářním roce, tedy celkem 120 dnů z přerušeného výkonu trestu odnětí svobody v délce 1268 dnů. Vrchní soud v Praze pak dne 26. 8. 2013 rozhodl tak, že stížnost stěžovatele se podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítá.
Stěžovatel je toho názoru, že uvedenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho základní práva a svobody plynoucí z čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, z čl. 8 odst. 2, z čl. 36 odst. 1, a z čl. 39 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel má za to, že k uvedenému porušení jeho práv došlo především v důsledku toho, že obecné soudy užily v neprospěch stěžovatele analogii, ač je analogie v neprospěch obviněného v trestním právu hmotném zakázána, rozhodly u stěžovatele o zbavení svobody a jeho trestu, aniž tak stanoví zákon, a nerespektovaly, že základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci. Konkrétně pak stěžovatel uvádí, že ustanovení § 56 odst. 3 zákona o výkonu trestu odnětí svobody nemělo být v jeho případě analogicky použito.
Stěžovatel je toho názoru, že pokud se z trestu odnětí svobody přerušeného ředitelem věznice podle § 56 zákona o výkonu trestu odnětí svobody započte třicet dnů, logicky se dá předpokládat, že orgán nadaný větší autoritou a pravomocí, tedy soud, může rozhodnout o započtení ve výměře přesahující 30 dnů. Obecné soudy se tak podle stěžovatele nesprávně podřídily omezení, které zákonodárce určil řediteli věznice, aniž by toto omezení zákonodárce stanovil pro soudy a dopustily se tak užití analogie k tíži obviněného.
Ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
Je-li odsouzený, na němž se vykonává trest odnětí svobody, stižen těžkou nemocí, může předseda senátu výkon trestu na potřebnou dobu přerušit (§ 325 odst. 1 trestního řádu). Uvedené ustanovení (a trestní řád ani trestní zákoník obecně) však již blíže neurčují, zda a případně v jakém rozsahu má být toto přerušení započteno do výkonu trestu odnětí svobody. O započítání vazby a trestu rozhodne podle ustanovení § 334 odst. 1 trestního řádu předseda senátu usnesením, a to zpravidla zároveň s nařízením výkonu trestu.
Z judikatury vztahující se k uvedené problematice je zapotřebí upozornit na usnesení Vrchního soudu v Praze, který ve svém usnesení ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. 5 To 43/2006, dovodil z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, který zaručuje každému právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u soudu, právo odsouzeného podat návrh na započtení doby přerušení výkonu trestu odnětí svobody z vážných zdravotních důvodů do výkonu trestu odnětí svobody, neboť tato problematika není trestním řádem výslovně upravena, přičemž ustanovení § 334 odst. 1 trestního řádu, které je svou povahou nejbližší předmětu žádosti, takový postup nevylučuje.
V této souvislosti dále konstatoval, že podle dosavadní soudní praxe se doba přerušení do doby výkonu trestu odnětí svobody nezapočítávala. K tomu dále uvedl, že je třeba (a to i za případného použití analogie, která je ve prospěch odsouzeného) přijmout výklad zákona, který nečiní rozdíl mezi subjekty stejného postavení (osoby vykonávající trest odnětí svobody, u kterých v době výkonu trestu došlo ke kvalifikované újmě na zdraví) jen podle formálního postupu, kterým k přerušení výkonu trestu odnětí svobody došlo (§ 56 odst. 3 zákona o výkonu trestu odnětí svobody a § 325 odst. 1 trestního řádu).
Vrchní soud v Praze na základě uvedené argumentace uzavřel, že dobu přerušení výkonu trestu odnětí svobody soudem z důvodu těžké nemoci odsouzeného (§ 325 odst. 1 trestního řádu) je nutné započíst do doby výkonu trestu (§ 334 odst. 1 trestního řádu).
Městský soud v Praze uvedl, že vzhledem k tomu, že na rozdíl od ustanovení § 56 odst. 3 zákona o výkonu trestu odnětí svobody, trestní zákon ani trestní řád otázku započtení doby přerušení výkonu trestu odnětí svobody neřeší, je zapotřebí tuto mezeru v zákoně řešit použitím analogie, tedy použitím právní normy, která se na daný případ přímo nevztahuje, dopadá však na případ nejpodobnější případu posuzovanému. Vzhledem k tomu, že použití ustanovení uvnitř těchto zákonných norem neřeší danou problematiku v celé šíři, byla Městským soudem v Praze použita analogie iuris, tedy bylo nutno aplikovat právní normu z jiného zákona téhož právního oboru.
Tyto své závěry podložil Městský soud v Praze tím, že k odsouzeným nemůže být přistupováno odlišným způsobem s pouhým poukazem na fakt, jakým formálním postupem u nich došlo k přerušení výkonu trestu odnětí svobody. Takový přístup by se příčil právu rovnosti subjektů a zákazu diskriminace, neboť pro nastíněné rozdílné zacházení neexistují objektivní a rozumné důvody. S uvedenými závěry se zcela ztotožnil také Vrchní soud v Praze.
Oproti tomu podle stěžovatele by (mimo jiné také na základě uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 5 To 43/2006) měla být do výkonu trestu odnětí svobody započítávána celá doba přerušení výkonu trestu odnětí svobody podle § 325 odst. 1 trestního řádu nebo alespoň doba delší než třicet dnů podle ustanovení § 56 odst. 3 zákona o výkonu trestu odnětí svobody.
S touto interpretací stěžovatele se však Ústavní soud nemůže ztotožnit, neboť má shodně s rozhodnutími obecných soudů za to, že by tak docházelo k nepřijatelnému rozšiřování podmínek pro započtení trestu a tím i k narušení účelu trestu a ke zřejmé disproporci mezi rozhodnutími dle § 325 odst. 1 trestního řádu a dle § 56 odst. 3 zákona o výkonu trestu odnětí svobody.
Jinými slovy, pokud by obecné soudy započetly dobu přerušení výkonu trestu odnětí svobody podle § 325 odst. 1 trestního řádu ve větší míře, než jakou připouští použití analogie § 56 odst. 3 zákona o výkonu trestu odnětí svobody, zasáhly by tak do rovnosti subjektů stejného postavení jen podle formálního postupu, kterým k přerušení výkonu trestu odnětí svobody došlo a dopustily by se tak stejného pochybení, které bylo důvodem přijetí usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 5 To 43/2006, kterým stěžovatel sám argumentuje.
Po prostudování napadených usnesení musí Ústavní soud konstatovat, že obecné soudy se vypořádaly se všemi okolnostmi podstatnými pro posouzení věci, příslušné právní normy interpretovaly a aplikovaly ústavně konformním způsobem a svá rozhodnutí patřičně odůvodnily. Ústavní soud tedy uzavírá, že postupem obecných soudů a napadenými rozhodnutími nedošlo ke stěžovatelem tvrzenému porušení základních práv.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. února 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu